Třeboň

Po roce jsme se zase vydali na toulky, tentokrát do jižních Čech. Počasí nám přálo. Nebe bylo bez mráčku. Sluníčko lenošilo v modrém, houpacím křesle a přitom nás svými dlouhými paprsky příjemně šimralo po těle.
Louka se oblékla do svěží zelené. Sem tam z ní jukaly hlavičky rozpustilých kopretin, které si v té trávě hrály na schovávanou. Všude kolem se pásly krávy. Pomalu a s rozvahou přežvykovaly laskominy, které jim louka přichystala.Při tom mi ještě ochotně zapuzovaly pro můj fotoaparát. Stavení, tak typická pro jižní Čechy měly nový, bílý kabát, nově natřená vrata i okna. I když se občas našli i takoví „estéti“ kteří vyměnili milá dřevěná okýnka za okna plastová... . Ale jinak jsme si tam připadali jako v pohádce, čekala jsem kdy zahlédnu „Élišku ze mlejna nebo čertíka, kterej je malej, ale šikovnéj!“
Naše cesta pokračovala mimo jiné i do Třeboně. Nejen proto, že tam jsou vyhlášené lázně na pohybové ústrojí. Ale hlavně proto, že jsme chtěli vidět zámek. Já jsem po očku šilhala, jestli cestou nepotkám alespoň jednoho vodního panáčka. v zelené fráčku a červených botkách.
Vešli jsme do zámeckého parku zářil barvami a omamně voněl. Na trávě lenošili študáci, měli právě „svaťák „ a čerpali sílu na „zkoušku z dospělosti“. Hned u vchodu mě upoutal plakát: VELKÁ VÝSTAVA VODNÍKŮ. Pod nápisem se dobrácky šklebil vodník Česílko. Takovému pozvání jsem nemohla odolat. Ten den jsem potkala ne jednoho, ale nejméně deset vodníčků. Dobráckých i těch škodolibých. Potkala jsem i jednoho který se moc podobal herci Josefu Kemrovi, jakoby mu z oka vypadl! Hned jsem si vybavila Jiráskovu Lucernu a v ní právě neodbytného vodníka, tuším, že to byl Michal, který na vrbu věšel barevné pentličky a marně na ně lákal Haničku… .
Potom už nás čekal zámek. Snad proto, že to bylo ve všední den, nebo, že nebyla ještě hlavní sezóna,proto byla skupinka ve které jsme se nacházeli a která prahla po poznání maličká. Bylo nás tak pět, šest. Nešlo si nevšimnout menší, kulaťoučké paní, ve smetanovém, sportovním kloboučku a zářivě oranžovém tričku. Byla jemně nalíčená v ruce držela vycházkovou hůl a na zádech měla malý, plátěný batůžek. Věk se nedal určit, ale nějaké ty životní zkušenosti měla jisto , jistě za sebou.
Ve vstupní hale jsme všichni povinně vyfasovali filcové pantofle, abychom nepoškrábali vzácné, navoskované parkety. Když jsem se do nich nazula , vrátila jsem se zase do školních let, jenže tenkrát, mě až tak moc nezajímal výklad staré, zkostnatělé průvodkyně, ale právě to, jak se co nejlépe sklouznout na těch nádherně navoskovaných parketách! Teď už jsem dospělá a moudrá, doufám…?
Přivítala nás mladá, usměvavá, černovlasá průvodkyně, která se dychtivě vrhla na výklad. Dozvěděli jsme se kdy byl zámek postaven i přestavěn. Kdo na něm žil i zemřel, kolik měl manželek i potomků…., milá slečna průvodkyně však nezapomněla dodat i pár zajímavých podrobností, takové „třešničky na dortu“. Kulaťoučká paní se zaujetím poslouchala. Postupně jsme se dozvěděli štědrovečerní jídelníček tehdejšího panstva. Při čtení těch dobrot nám všem špital jazýček. Potom jsme se také dozvěděli v čem vzácné panstvo mlsalo zmrzlinu. To už paní v bílém kloboučku nevydržela: “ V tomhle, že jedli zmrzlinu, takový prdítka malinkatý, vždyť se jim to tam nemohlo vejít, to já bych si vzala pořádnou mísu!“ Průvodkyně se shovívavě usmála:“No paní přísahat na to nemůžu, ale podle záznamů v tom skutečně pojídali zmrzlinu.“ To byl ale jenom začátek „dialogu „průvodkyně versus návštěvník. V další místnosti nám naše černovláska popsala vzácný nábytek i šactvo. A při tom nezapomněla poukázat na obraz ve zlatém rámu. „A toto je portrét manžela Marie Terezie, císařovna ho tak milovala, že po jeho smrti nosila jenom černé šaty na znamení smutku. „Čupr babča“ se na obraz dlouze zadívala i brýle pohotově vytáhla z batůžku.Pak se zklamáním v hlase řekla:“ To je von, takovej šereda, no to jsem si ho teda představovala hezčího! A von jí ještě při tom tolikrát zahnul, kurevník jeden starej!“ To už průvodkyně neustála, vybuchla záchvatem nezadržitelného smíchu a my všichni s ní.
Nakonec jsme šli po dlouhé chodbě, kde byly vitríny a v nich mimo jiné namalováné nákresy kovových konstrukcí pod šaty tehdejších dam. My všichni ostatní jsme si vitríny prohlédli letmo, jedním okem, ale naše „babča“ opět důkladně. Pak jen tak mezi řečí prohodila:“ No, nosit bych to nechtěla, ale alespoň nemohly být tehdejší dámy znásilněné….!“ Starší pán se na ní šibalsky zazubil a dodal:“ Hm, ale co když panové při sobě nosili kleštičky…!“
Průvodkyně už se nezmohla na nic jiného, než se s námi rozloučit, poděkovat za pozornost, popřát nám pěkný zbytek dne a dodat, že:“ S takovou skupinou návštěvníků se ještě nesetkala!“ Já dodávám, že asi ani dlouho nesetká.
Z toho vyplývá že, když člověk navštíví zámek nebo hrad, nemusí být „krmen“ jenom nezáživnou historií, ale může se dozvědět i něco o „erotice“ tehdejší doby. Jenom by to neměla slyšet malá dítka, mohlo by pak nenásledovat dalších tisíc „A proč…“.
Byl to prostě nezapomenutelný výlet!