Smrk - 1124 m n.m.

Plánovaný, však jednou již odložený výlet, se konečně uskutečnil. Pevně rozhodnuti zdolat vrchol a získat skalp další rozhledny, nenechali jsme nic náhodě a šli spát o něco dříve. Jenže, jak má sova usnout se slepicemi, když má jiný denní i noční rytmus? Převaloval jsem se ještě hodinu po půlnoci a ne a ne zabrat. Ranní odjezd byl o půlhodiny opožděn. Netušil jsem, že může mít někdo v raném dětství sklerózu, ale ve chvíli, kdy Budulínkovi chyběl batoh, uvěřil jsem. Krásně si odpočíval v pokoji na zemi a čekal na nás až se pro něj vrátíme. Časový skluz se naštěstí podařilo zmenšit plynulou jízdou silnicí bez kolon, což byl menší zázrak, i když zázraky se v tomto směru někdy dějí a v sobotu zvlášť. Cesta byla bezproblémová. Dokonce i průjezd Libercem byl podezřele hladký. Jízda přes Raspenavu, Hejnice a Bílý Potok byla už vyloženě jízdou vyhlídkovou a ujistila nás, že se sem musíme ještě někdy vrátit. Vyhlídky v nedalekém okolí, Ořešník a Paličník, lákají turisty. Naším cílem je ovšem Smrk - jemně přišlápnout plyn a vzhůru na Smědavu !

Společně s výběrčím za parkovné nás přivítalo oblačné nebe s padajícími kapičkami husté mlhy. Velmi drobné mrholení nemohlo odradit naše natěšené dálkoplazí duše. Po prvním zorientování "kudy duly", vyrážíme svižně po vrstevnici směrem kamsi, kde jsme ještě nikdy nebyli a překvapeni tím, že zde nejsme sami, pustili jsme se do svačin, aby nám je pocestní nesnědli. Po červené značce šlapeme na Předěl. Mezi mraky mezitím na chvilku vykouklo sluníčko a pohladilo nás po tvářích. Využívám nastalé situace a fotím tu krásu kolem. Už mám docela hodně snímků, na nich stovky smrků, však ten náš s velkým S je ještě daleko. Šlapeme svižně, žádný namáhavý výstup to zatím není, držíme se vrstevnice a když stoupáme, tak umírněně bez výrazného převýšení. Počasí se střídá, jak na Mount Everestu. Chvíli mlha, chvíli slunce, chvíli v mraku. Napadají mě verše Fráni Šrámka - "a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín". Únava žádná, kyslíku a čerstvého vzduchu dostatek.

Po šesti kilometrech jsme se ocitli před prvním těžkým úkolem. Stojíme na rozcestí pod tzv. Nebeským žebříkem. Máme ho po pravici. Kamenitá strmá cestička mířící vzhůru do mlžného oparu. Co je dál nevíme. Stoupáme. Modrá turistická značka je naším průvodcem a my jí věříme. Dovedla nás až k rozcestí Pod Smrkem. Zde usedáme na dřevěné lavice a odpočíváme. Čajíček od babičky chutná výborně. Krevní oběh ohřál těla na nebezpečnou teplotu, odkládáme první tepelnou vrstvu, svetry mizí v batohu. Začíná foukat vítr a během chvilky pochybuji, zda jsme udělali dobře. A oblaka jdou - a my též. Zase vzhůru a stále v mlze. Pěšinka se postupně rozšiřuje, narovnává, stoupání je mírnější a nebe se začíná modrat. Paprsky slunce dopadají na zem a my tomu nemůžeme uvěřit. V dálce už ji vidíme, tu naší rozhledničku. Blyští se ještě novotou a my se k ní nezadržitelně blížíme. Zápis do návštěvní knihy je samozřejmostí a pak už honem nahoru. Fouká silný vítr, ale je najednou krásně, jen občas se přižene mlžný tmavý mrak, který je ihned odfouknut někam do Polska. Máme tudíž velmi pěkný výhled. Na severu jsou vidět baráčky Nového Města pod Smrkem. Za nimi napravo dohlédneme až k větrným elektrárnám u Jindřichovic pod Smrkem. Prý nehlučí. Kdo nevěří, ať tam běží. Vlevo v bok - co tam? Stromečky a kopečky, však nepopíšu žádný z nich, nejsem dostatečně obeznámen. Pouze sdílní místní upozorňují, že za ještě lepší viditelnosti lze spatřit Liberec i Ještěd. To máme tedy smůlu, ale ani s dalekohledem nevidíme nic, co by nasvědčovalo lidským obydlím. Vlevo v bok - co tam? Kopečky a stromečky (sazeničky smrků, z nichž jednou povstane nový les) a navíc tmavo a mračno. Tak tady taky nemohu sloužit. Ještě naposled, vlevo v bok - co tam? Aáá, pod námi příchozí cesta a na konci jakýsi vztyčený kámen. Do tohoto kamene zasazena pamětní tabulka na počest německého básníka.

Rozloučili jsme se vrcholovou řečí a nechali se zpáteční cestou doprovázet sluníčkem až k rozcestí Tišina. Počínaje tímto místem, naše kroky vedly pouze z kopce. Z toho vyplývalo neradostné, přec však logické zjištění, že nás na závěr našeho putování čeká prudké stoupání zpátky na Smědavu. Pomalu jsme sestupovali níž a níž. Okolní kopce už dávno zmizely z dohledu. Za chatou Hubertkou, ukrytou v lese na rozcestí turistických značek, nachází se skalisko Kočičí kameny. Po vytesaných schodech ve skále můžete vystoupat na malou plošinku, odkud je vidět přes vrcholky stromů až na domečky Bílého Potoka s dominantním kostelem, který nelze přehlédnout. Bílý kouř z komínů v podvečerním šeru dokresloval malebnost těchto končin a obrázek, který se nám naskytl, rozbušil mé romantické srdce. Tma už halila stromy, když jsme se vrátili k rozcestníku. Vědomi si pozdního času, ihned jsme sestupovali lesní cestou směrem k Bártlově boudě. Chroustaje poslední housku a zvesela se brodíc spadaným listím, zjistili jsme záhy, že jdeme špatně. Škrábat se do kopce a vrátit se zpátky už nemělo smysl, byli jsme příliš daleko. Dojít až dolů do Bílého Potoka k pensionu Poledník nebylo původně vůbec plánováno, ale co není v hlavě, je pak hold v nohách. Šli jsme tedy dál. Cesta se v jednom místě prudce stáčí doprava, za zatáčkou se po naší levici z čista jasna objevila louka s elektrickým ohradníkem, kravičky se v klidu pásly (nebo spíše podřimovaly) a nad obzorem se noční obloha barvila doruda. Kochali jsme se tímto panoramatem a zvolna odcházeli kráčeje rovnou za nosem. Pěšinka, které jsme se drželi, nás zavedla až k hasičské zbrojnici Lázní Libverda :-(. Konečně se mi v té tmě rozsvítilo a pochopil jsem. Nebyli jsme natolik bdělí, abychom si uvědomili, že jsme opět na scestí. Noc na krku a do cíle neuvěřitelných 12 km.

Chůzi po silnici nijak zvlášť popisovat nebudu. Nic moc. Za zmínku stojí pouze krása osvětlené Baziliky v Hejnicích. Jestli se nám vzdálenost Libverda - Hejnice - Bílý Potok zdála dlouhá, pak 8 km stoupání, od pensionu Poledník až po parkoviště na Smědavě, bylo nekonečné. Všude kolem nás lesy, tma, jenž dala by se krájet, tisíce hvězd nad hlavou a nekončící serpentiny před námi. Vyhlíželi jsme světýlko chaty, jak Mařenka s Jeníčkem perníkovou chaloupku. Naše cílové foto s hrníčkem ještě teplého čaje je důkazem toho, že jsme to nakonec zvládli. Nohy nás bolely, kolena i záda, ale dnes na to již vzpomínáme s úsměvem a těšíme se na další výšlap.