Deník z Číny 1

Návštěva Číny se zrodila v mé hlavě. Bývalého spolužáka Pepu, teď už kamaráda makrobiotika jsem nemusel dlouho přemlouvat, přihlásil se ihned. Do třetice všeho dobrého jsme sebou vzali mého spolupracovníka Bohouše, který by raději na Altaj než do Číny, ale nakonec rád cestuje, tak proč ne. Příprava a plán cesty připraven důkladně, víza jsme dostali, tak hurá na cestu.

1. den 7.10. 2008
Na letišti při odbavení mi prasklo poutko od příručního batohu, že by špatné znamení? Asi ano, protože hned při odbavení slečna zjistila, že naše víza, kromě jednoho byla vystavena nešťastně. Poslední den vstupu do země byl 8.10. 2008. Slečna si odběhla zatelefonovat, vrátila se s tím, že bude vše v pořádku, jen nesmíme mít velké zpoždění. No doufejme, že se nic takového nestane, stačí správně přestoupit ve Vídni.
Přestup ve Vídni proběhl v pořádku, sice jsme měli nějaké zpoždění, ale do plánovaného hodinového přestupu jsme se vešli. Ještě ve Vídni jsme si museli vyřídit palubní lístky, bohužel se nepovedlo nás dát všechny k sobě, do Číny bylo totiž plno. Seděl jsem s Pepou, Bohouš seděl s Číňanem.
V letadle nás zaujala jedna čínská famílie, sedící kousek od nás. Otec rodiny, kterému jsme začali říkat generál (typově vypadal jako člen vládní strany v ČLDR), se choval velmi neomaleně, neuctivě, lépe řečeno buransky. Ještě v té době nepokvrněn čínskými zvyky a kulturou na vlastní kůži jsem si bláhově myslel, že se jedná víceméně o vyjímku a takových lidí, že tam příliš nepotkáme. Jsem to byl ale naivka.

2.den 8.10. 2008
Noc v letadle stála za prd, moc jsem toho vsedě nenaspal, řekl bych, že vůbec nic, jen jsem měl zavřené oči. Špunty do uší, které jsem si vzal kvůli hluku mě do polohy ležmo prostě nemohli pomoci. Ticho sice bylo, ale stále jsem seděl.
Přílet v 11 hodin do Pekingu, časový posun + 6 hodin, tedy u nás 5 hodin ráno. Letiště jak kráva, všechno nové, záchody evropského stylu, hned jsme je otestovali. U pasové kontroly číňan poťukal v pase na datu vstupu do země. Však já vím, dnes mám poslední šanci k vám vstoupit.
Batohy dorazily, jen Pepa musel čistit batoh neb si sebou vzal nějaké veg paštiky a ty mu letištní personál od Prahy po Peking svým citlivým zacházením se zavazadly v batohu rozmašloval.
Po uspěšném čištění jsme se setkali s mou kamarádkou "Pekingskou spojkou" a její sestrou. Ihned na letišti jsme si vyměnili peníze a vyrazili s holkami z letiště do centra města na oběd. Vzali nás do moderní restaurace na tzv. hot pot (anglicky). Jedná se o různé druhy všeho možného od zeleniny po řasy a nudle, které se namáčí do neustále se vařícího hrnce (stojící uprostřed stolu), kde jsou různé druhy vývarů, chvíli se tam povaří a poté hůlkami loví a namáčí v různých omáčkách. Od kamarádky si také odkupujeme vlakové jízdenky, o které jsem poprosil, když jsem byl ještě v ČR, aby nám je zakoupila. Nákup jízdenek nefunguje jako u nás, kde si zajdete na Masaryčku a koupíte si jízdenku pár minut před odjezdem. V Číně nákup jízdenek i několik dní předem někdy nestačí, u některých vlaků je předprodej i týden před odjezdem vlaku. Dokonce přes agentury lze zakoupit lístky ještě mnohem mnohem dříve. Prostě mnoho lidí, málo vlaků. Samozřejmě se to týká dálkových spojů, kdy jednotlivé zastávky jsou vzdáleny stovky kilometrů a konečná stanice je vzdálena například pár tisíc kilometrů. Když si kupujete jízdenku, vždy si kupujete na konkrétní vlak, v kontrétní hodinu v konkrétní den, jakmile vlak nestihnete, máte smůlu, lístek můžete zahodit.
Kamarádka nám koupí lístku ušetřila pár dní, které bychom museli strávit v Pekingu než bychom mohli odjet.
Z restaurace odcházíme včas, ale cestou na západní nádraží Xizhan zjišťujeme, že včas to poněkud nebylo.
Vlak odjíždí v 16:30, na nádraží dorazíme brzy asi v 16:10. Myslím si, že je to v pohodě, jenže před nádražím se musíme prohnat skrz hordy číňanů, projít bezpečnostní kontrolou na batohy (mají stejný systém na kontrolu batohů jako na letišti) a najít správné nástupiště. Naštěstí jsme vše stihli a sedíme ve vlaku. Máme dvě spodní lůžka a jedno střední, jedeme na tvrdých lůžkách. Jedná se o poměrně měkká lůžka, ačkoli se nazývají tvrdá. Lůžka jsou otevřena do uličky, nejsou tudíž oddělena jako u nás skly (narozdíl od měkkých lůžek, která jsou úplně uzavřená). Máme proto bezprostřední kontakt s obyčejnými číňany. Ukazujeme jízdenky číňanovi, abychom se dozvěděli, kde spíme, ten nám pohotově pomáhá. Číňané jsou zvědaví, neustále nás pozorují, jsou usměvaví, ochotní pomoci, někteří krkají, srkají, prdí, plivou, kašlou, ale na druhou stranu jejich bezprostřednost se mi zamlouvá, i když v naší společnosti je to nechutné. Líbí se mi jejich otevřenost, začnou se bez problému mezi sebou bavit, i když se neznají, baví se spolu o rodině, kam cestují, apod., prostě o věcech, které si Češi normálně nechávají pro sebe a raději mezi sebou mlčí.
Také jsem využil čínštinu a vypadá to, že mi rozumí, na otázku, kde je tady záchod mě nasměrují správně.
Záchod, vytlačený plech v podlaze podle potřeby, většinou nerez, kohoutek na spláchnutí, voda ale neteče přímo do díry jen mimo ni. No doufám, že tyhle záchody nevyužiju.

Pokračování příště...