Deník z Číny 2

3.den 9.10. 2008
Noc jsem strávil na spodním lůžku, spánek byl přerušovaný, přece jen to není moje postel u mě doma. V noci jsem použil špunty do uší, přece jenom je to sdílené spaní s ostatními ve vagonu, stále někdo courá, mnoho číňanů a nejen číňanů chrápalo.
Už druhou noc jsem se nemyl ani nečistil zuby, začal jsem se těšit, až udělám v hotelu očistu. Mnoho číňanů se ve vlaku myje (ne asi všechno) i si čistí zuby, zuby bych si vyčistil i já, ale kartáček je kdesi ve velkém batohu a batoh pod postelí. Pro mě příliš daleko. Ve vlaku jíme zásoby z domova a vodu koupenou od holek v Pekingu. Vodu z termosky, která je postavená pro jednotlivé "kupé" raději neriskujeme. Mnoho číňanů si nosí vlastní malé termosky z domova, do které si dolévají vařicí vodu, mají k tomu sklenici s víčkem (někdy zavařovací), kde mají naspodu uložený čaj, který si zalévají a pijí rovnou ze sklenice. Také rádi loupou slunečnicová semínka (nebo jiné ořechy), strčí si do pusy slunečnici i se slupkou, obratnými pohyby v puse zbaví semeno slupek a slupky plivou buď do koše, pokud je, a nebo přímo na podlahu (hlavně v autobusech). Ty zvuky si pamatuji ještě teď. V té době jsem ještě netušil, že se s některými zvyky přizpůsobím a stanu se jedním z nich. Některé zvyky jsem si přivezl domů, čaj jsem začal pít i s listy (čajové listy samozřejmě v hrnku nechávám), přestal jsem používat sítko a často si kupuji ořechy, o stolování až později.
V každém vagonu se o nás stará několik stevardů, prodávají vodu, jídlo, zametají a kontrolují. Po nástupu do vlaku vymění lístek za kartu, a když se blíží váš výstup, zase vám ji vymění za lístek. Lístek je důležitá přepravní součást, s ním vás vpustí na nádraží, následně z čekárny na nástupiště (dveře z čekárny na nástupiště se otevírají jen několik minut před příjezdem vlaku) a ještě jednou kontrolou projdete z nástupiště do vlaku, kde vás vpustí stevard do správného vagonu. Ale i po obdržení lístku od stevarda při výstupu lístek nezahazovat. Jinak by vás nepustili z nádraží, na které přijedete. Tam totiž znovu ukazujete lístek a poté vás pustí z nádraží. Člověk se tam opravdu cítí bezpečně a má jistotu, že se ocitne tam, kde se ocitnout má.
Ale zpět do vlaku.
U okénka v uličce sedí dvojice starších číňanů, číňan je asi nemocný, neustále kašle. Jeho manželka má lůžko naproti Pepovi na středním lůžku. Obdivuju s jakou jistotou vylézá vzhůru. Jak už jsem řekl, lidé se spolu baví naprosto v pohodě, jak jsem si všiml, tykají si, vykání jsem nikde neviděl ani jsem ho tedy nepoužíval. Jinak co se týče porozumění, nerozuměl jsem téměř slovo, mluví strašně rychle a učím se příliš krátce na to, abych rozumět mohl.
Číňan to se svou zvědavostí nevydržel a ptal se mě, odkud jsme a kam jedeme. Řekl jsem mu to, ale nespíše nevěděl. Spousta číňanů to zopakuje a tváří se jako by přesně věděli, kde to je. Ale moc jsem jim nevěřil. Hlavně prodejci ve stáncích tvrdí, že tu mají kamarády a podobně, ale je to o tom, že chtějí navázat vztah, aby nás (jak říká Pepa) pořádně podojili. Ptal se také kam jedeme, řekl jsem mu tedy Wudangshan, potom měl ještě další otázky, ale to už jsem mu nerozuměl, tak jsem použil fráze, které jsem často používal. Moje čínština není přilíš dobrá, učím se jen půl roku a příliš nerozumím. Několikrát jsem zkusil frázi mluvte prosím pomaleji, pomalu řekli jen asi první dvě slabiky a potom spustili opět normálně, tak jsem tuto frázi již nikdy nepoužil.
S klukama jsme seděli na spodních lůžkách, číňané z obou pater (tedy středních a horních) teoreticky mohli sedět s námi na spodních, ale většinou se někam rozutekli, většinou seděli v uličce na sklápěcích sedačkách, každé šestilůžko mělo dvě sedátka v uličce.
Po 1322 km (asi 20 hodinách cesty, ve 13:00) jsme dorazili do Wudangshan v provincii Hubei. Ihned na nádraží jsme si chtěli zakoupit lístky na 5.10. 2008 na další cestu, ale paní pokladní byla pravděpodobně na obědě. Rozhodli jsme se, že se ubytujeme a zkusíme to později, už u východu na nás čekali dvě číňanky, jedna nabízela ubytování, odpálkoval jsem jí, že už rezervaci máme, ale že se chceme najíst, v tu chvíli se chytila druhá, která je prý majitelkou restaurace. My tři zvyklí na naše čínské restaurace, pěkně zařízené jsme tedy souhlasili a vydali se za paní přes ulici. Když jsem viděl, kam nás vede, přešel mě okamžitě hlad. "Restaurace" měla jen jeden stůl, otevřena do ulice, neboť tomu chyběly dveře (později jsme viděli, že takových jídelen je po Číně mnoho a stravují se tam pouze číňané), vlastně chyběla celá stěna. V tu chvíli jsem pochopil, proč většina turistů dostává po příjezdu průjmy. Posadili jsme se a dostali čaj do umělohmotného kelímku. Poté paní začala z mrazáku vytahovat zmražené ryby, kuře i s pařáty a nějaké mražené kostky, prohlédl jsem si kuchyň a bylo rozhodnuto. Řekl jsem, že jsme vegetariáni a začal jsem vymýšlet strategii, jak se odtamtud dostat. Klukům jsem řekl: "Jdeme odsud" a ti samozřejmě souhlasili. Když se paní vrátila, řekl jsem, že tu nebudeme jíst a také musíme koupit lístky na vlak. Pani pochopila, že neuspěla a nechala nás být, za čaj jsme zaplatili 5 yuanů, což bylo na čaj docela dost, ale za vykoupení z "pekla" to bylo ještě levné.
Vrátili jsme se do stanice, pokladní zalomená v sedačce dospávala, náš příchod ji probudil. Pokladní uměla trochu anglicky. Nedařilo se nám však zakoupit jízdenky, zvlášť když jsem se snažil vybojovat zdarma jízdenku pro Bohouše, neboť jeho manželka pracuje na drahách a on měl tudíž na to nárok. Na papíře sice bylo napsáno čínsky, že tomu opravdu tak je, jenže buď to v žádné pokladně nepřečetli do konce nebo se s tím ještě s největší pravděpodobností nesetkali, prostě jsme nikde po Číně neuspěli což jsem i před tím já sám očekával, že to tak dopadne. No nic, nebylo možné koupit jízdenky se Shiyan do Wuchang a z Wuchang do Guilin. Nepochopil jsem proč, ale bylo to tak nebo alespoň to tak tvrdila paní v pokladně. Bylo možné koupit jízdenky z Wudangshan do Wuchang a z Wuchang do Guilin, jenže vlaky z tohoto spoje na sebe prostě nenavazovaly a do Wuchang bychom dorazili asi ve 22:00, což znamenalo, že bychom tam museli někde přespat a to nebylo v plánu. Proto jsme vyjednávání zanechali a šli jsme se ubytovat do hotelu. Město bylo smradlavé, plné smogu, bylo asi nejmenší, kde jsme za celou dobu měli být, ale co se týče ovzduší to bylo horší než v Pekingu. Po chvilce hledání a dotazů místních jsme hotel našli. Slečna v recepci neuměla anglicky a my se ptali zda mohou rezervovat vlakové jízdenky z hotelu. Proto slečna zavolala slečnu z agentury, přes kterou nám kamarádka zabookovala tento hotel. Ta nám poradila, ať jedeme vlakem z Wudangshan do Wuchang a tam nám ona zabookuje hotel na jednu noc a příští den budeme pokračovat do Guilin. To by znamenalo ztrátu jednoho dne z plánu, no uvidíme, museli bychom někde ten den ubrat z některého pobytu.
Po ubytování jsme se opět vrátili na nádraží. Při vyjednávání jsme narazili na starého číňana, který uměl anglicky, prý žil léta v USA. Číňanovi jsme vysvětlili situaci, přečetl si papír na jízdenku zdarma a začal se bít za naše práva s takovým nasazením jako by to vypadalo, že si jízdenku zdarma vyřizuje sám pro sebe. Když jsem je tak poslouchal, jak se tam hádají, připomněla mi paní pokladní soudkyni z filmu Rudý labyrint s Richardem Gerem. Za chvíli se tam zjevil i nadřízený paní pokladní a pustil se do do našeho čínsko amerického přítele. Líbilo se mi, jak se hádal a potom najednou vypnul a byl klidný a vždy nám to v klidu překládal. No nepomohlo to. Nakonec nám paní pokladní dala ultimátum. Buď si koupíme tři jízdenky odsud do Wuchangu nebo ať si zajedeme do Shiyanu vyřídit si slevu. Tím jasně dala najevo, že tudy cesta nevede. Tak jsme tedy povolili, ale byl tu ještě další problém, mnohem závažnější. Do Wuchang pojedeme na měkkých lůžkách, ačkoli pojedeme přes den (jiné lístky již nebyly), to bylo ještě naprosto v pohodě. Následně po noci neočekávaně strávené ve Wuchang, nás druhý den bude čekat cesta 12 hodin přes noc na tvrdých sedadlech, neboť už prý také jízdenky nejsou (ale nedivil bych se, kdyby nám to paní pokladní udělala schválně). Chvíli váhám, napadla mě i změna trasy, přece jenom o tvrdých sedadlech v průvodci nepíší moc přívětivě, ale kluci chtějí vidět Guilin, tak tedy souhlasíme. Moje předtucha byla správná. V té chvíli jsme ještě netušili, co nás za pár dní čeká, 12 nejnepohodlnější hodin v mém dosavadním životě.
Koupili jsme tedy jízdenky, číňan nám napsal adresu nějakého hotelu ve Wuchang, poděkovali jsme mu za pomoc a vrátili se do hotelu. Nechali si zavolat anglicky mluvící slečnu, aby nám tedy zabookovala nějaký hotel ve Wuchangu poblíž vlakového nádraží s tím, aby je informovala, že dorazíme poměrně pozdě.
Vyrazili jsme na nákup vody a poté do jedné restaurace, do které jsme pravidelně chodili, dokud jsme byli ve Wudangshan.
Po jídle zpátky na pokoj, konečně sprcha a hurá na kutě, byl to náročný den.

Pokračování příště...