Deník z Číny 3

4.den 10.10. 2008
Noc v hotelu byla dobrá, snídaně byla luxusní, švédské stoly aneb naber si co sníš. Od nudlí, rýže, smažené zeleniny, po baozi a jiaozi (což jde o bílé bochánky z těsta vařené ve vodě, plněné kde čím, moc nám nechutnaly), sladkých bochánků, ovoce, atd. Jinak číňané jsou odborníci na sladké, jejich sladké nám sice nechutnalo, ale někdy to byla jediná svačina, co se tam dala koupit. Osladit umějí opravdu všechno, když jsem si něco koupil a těšil se, že to bude naslano, splakal jsem nad výdělkem, někdy to je až kacířství, sladit neosladitelné, ale holt asi jim to chutná.
Když jsme u jídla, zmíním se o stolování. Číňané si objednávají ve velkém a většinou ne jen pro sebe (když se sejde větší skupina lidí). Objednané jídlo se přinese na talířích, dá se to před všechny a všichni jedí od každého něco. Jídlo se jí hůlkami, některá jídla ač bychom jedli rukama, oni použijí hůlky. Před sebou mají malý talířek, na který si přesouvají jídlo z různých talířů. V realitě to však je dočista jinak, talířek sice před nimi stojí, ale z talířů to lifrují přímo do sebe a talířek má funkci jakési ochrany jídla před upadnutím na stůl. Rýže se dává do hlubších misek, ale setkali jsme se i s rýží na talíři, kterou si lze do misek přendat keramickou lžící a poté hůlkami z misky vyjídat. Ze začátku jsem to tak dělal, ale později jsem zjistil, že to nemá cenu, proč jídlo, které mám již v hůlkách dát na talířek a poté znovu pracně hůlkami sebrat a dát do úst. Stal se prostě ze mě neformální číňan. Když je po jídle, zbyde po číňanech neuvěřitelný bordel, zbytky jídla na stole, na zemi, rýže poházená po stole, ubrousky rozházené po stole, na zemi, na zemi cigaretové oharky a cigaretový popel. Když jsem procházel kolem takového stolu, myslel jsem si, že tam nejedli lidé, ale několik malých prasátek. Jíst s hůlkami mi nedělalo problémy, doma jsem tak víceméně jedl, člověku to zamezí rychle hltat a vychutnat si jídlo. Když se vrátím k cigaretám, číňané kouří kdekoli a kdykoli. I když je někde zákaz kouření, číňané to příliš nerespektují. Takže při snídani to bylo naprosto normální, v autobuse mi to vadilo, ve vlaku kouřili také, ale jen mezi vagony, takže to nebylo tak hrozné. Co se týče nerespektování zákazu kouření, asi nejhumorněji to vystihovaly dvě cedulky v jednom hotelu: jedna cedulka na dveřích pokoje o zákazu kouření uvnitř pokoje, druhá uvnitř pokoje s upozorněním, aby se nekouřilo na postelích.
No nic, vrátím se znovu k tomu, co se dělo.
Ten den se, co se týče počasí příliš nevyvedl, měli jsme naplánovánu návštěvu hor, pršelo, bylo mlhavo.
Po snídani jsme návštívili supermarket, nákup svačiny, vody. Legrační byla pracovní funkce některých slečen, které razítkovaly účtenky u východu z marketu. Co se týče žen, Čína je plná nádherných slečen, byl jsem mile překvapen. Jsou i poměrně vysoké, což jsem nečekal už vůbec. Jak jsme se přesouvali, typy dívek se různily, na jihu tmavší a silnější na severu bledší a hubenější.
Při čekání na autobus do hor nás oslovil číňan, který vlastnil dodávku, že nás za 10 yuanů sveze k bráně. Souhlasili jsme, nebylo to tak daleko, jak jsme si mysleli, pěšky by to nebyl žádný problém. U brány přestávalo pršet, to bylo dobré znamení, ale mlha byla parádní, no nic, bude po výhledu, počasí neporučíš.
U brány jsme si koupili vstupenku do hor. U vstupu do hor čekali autobusy, v průvodci bylo psáno, že to je pěkná dálka, sedli jsme tedy do autobusu a čekali než se rozjede. Nějaká slečna tam dlouho nahlas mluvila k číňanům. Chvíli jsme nevěděli, zda tu můžeme být, zda to není nějaký soukromý zájezdový autobus, nikdo nás však nevyhodil, tak jsme tam seděli dokud se autobus nedal do pohybu. Byla to opravdu dálka, autobus zastavil u hotelů a u lanovky, vedoucí na vrchol Wudang hor zvaný TianZhu, také nazývaný Zlatá střecha nebo Zlatý palác . Původně jsme chtěli do jiného bodu a odtud jít pěšky na vrchol, ale nepovedlo se zvolit správný autobus. Mapa ukazovala nicméně cestu vzhůru, ale cestu jsme nenašli a jedna paní na nás halekala, že tudy cesta nevede.
Zaplatili jsme si tedy lanovku a vyjeli vzhůru. Mlha zakrývala většinu krásy hor, nicméně alespoň nepršelo. Po prohlédnutí série chrámů a dokoupení ještě jedné vstupenky (dva číňané se tam skoro poprali, jednomu se nechtělo platit, ale podívat se nahoru chtěl) na vrchol střechy jsme se rozhodli, že dolů pěšky prostě chceme, poptal jsem se jednoho taostického mnicha a ten nám ukázal kudy sejít. Začali jsme klesat po schodech mezi stromy, někteří číňané také podnikli tuto bolestivou cestu (někteří i v pokročilém věku), po několika stech schodech se mi při zastavení klepaly kolena, Bohouše začal brát lýtkový sval, ale pokračovali jsme poctivě až dolů. Ušli jsme tisíce a tisíce schodů, lýtka nebyla zvyklá na tento jednotvárný pohyb trvající hodiny a asi ještě týden po tomto klesání nám to neustále lýtka připomínala. V dolních částech hor se změnila strategie pěšiny a poměrně dlouho jsme lemovali úbočí hor bez znatelného klesání, za pár hodin se mělo stmívat a to jsme si záměrně ještě o nějaký ten kilometr prodloužili cestu. Na úbočí hor jsme potkávali mnoho obchodníků a někde byli i otravní, anglicky uměli jen "Hello" (toto slovo nás provázelo celou Čínou, někde při naší cestě nás i uráželi, že prý jsme Američani, no fuj), kluky jsem naučil větu, která nás také provázela celou Čínou: "Wo bu yao" tedy "Nechci". Naštěstí jsme k posledními chrámu Nanyan dorazili za světla, tam jsme se seznámili s mladými číňany, jedna slečna trochu uměla anglicky, ale velmi mizerně. Pepa nám udělal fotku, chtěla si dopisovat po nějaké čínské odnoži ICQ, ale ztroskotalo to, neboť já Kjů kjů (asi QQ) prostě nemám.
Kousek od posledního chrámu bylo autobusové nádraží, autobus nás vzal dolů k bráně, řidič se s těmi serpentýnami příliš nemazlil, hnal to dolů opravdu slušně. Dole jsme se podívali do nějakých obchodů, Bohouš koupil pro manželku vějíř (později nám dával čuchnout, že nějak divně smrdí, jako by bylo dřevo použité na výrobu vějíře dlouho pohozené někde na zemědělské usedlosti na hnoji). Poté jsme chtěli najít poštu a vydali se pěšky do města. To jsme ovšem neměli dělat. Taxikáři, někteří i bez licence, minibusy a další vozidla co měli kola nás u brány začali neuvěřitelně nahánět, začala kvůli tomu pomalu kolabovat doprava, neboť ti, co nás chtěli svézt zastavovali na silnici a ti co chtěli jet, prostě nemohli. Nepomáhala slova jako wo bu yao, všichni nás prostě chtěli svézt, samozřejmě za peníze. Bohužel jsem neuměl slovo "pěšky", tak jsem jim to trpělivě naznačoval, nechceme, chceme se projít, to je tak těžké pochopit? Kluci utekli na druhou stranu silnice do protisměru, já všechny trpělivě odmítal. Jeden dokonce s autem zastavil na zebře určující pruh, který se nesmí přejíždět. Bylo mu to jedno, on mě prostě toužil svézt. Já však odmítl a jakmile to doprava umožnila, přeběhl jsem za klukama.
Co se týče čínské dopravy, je v ní tolik chaosu, že se člověk diví, že není vidět příliš mnoho dopravních nehod a vše funguje. Všude na sebe troubí, ale v troubení není agrese, jen se takto vzájemně upozorňují, že přijíždí a nebo chtějí měnit směr. Světla zapínají až už opravdu bývá tma, jinak je to asi zbytečné, kolaři a chodci jsou dobří sebevrazi. Ale až na jednu nehodu dvou cyklistů, které srazil nějaký řidič, bylo vše v pohodě. Chodec, jakmile je vytrouben, začne v klidu pomalu bez rychlých pohybů měnit směr, číňani jsou obecně hrozní pohodáři, pod kola se v klidu vrhají a řidiči jsou na to připravení. Rychle jsme si na to zvykli a řekl bych, že ke konci cesty jsme to vypilovali k mistrovství. Tam kde se číňani báli vstoupit do vozovky, my už byli na druhé straně silnice. Člověk musí být drzý, normálně se doma takto nechovám, ale tam bych bez tohoto chování moc dlouho nepřežil.
Ve městě jsme chtěli koupit pohledy, ale poštu jsme už nenašli, už by stejně asi měli zavřeno.
Zašli jsme na jídlo, nakoupit a za tmy chvíli sledovali, jak se v parku holky učí nějaký tanec
We Wudangshan jsem zatím nepotkali ani jednoho neasiata, také když jdeme po městě, všichni na nás koukají jak na zjevení.
Poté odcházíme na pokoj, kolem 23 hodiny vypnuli na pět minut elektřinu, jinak se nic zásadního nestalo
Dobrou noc

Pokračování příště...