Deník z Číny 7

8.den 14.10. 2008

Probudili jsme se dost pozdě. Budík na mém mobilu byl sice nařízen na brzkou hodinu, nicméně kluci spali dál neb se po očku řídili podle mě a já spal dál též. Ono tomu jinak býti nemohlo, kdo má špunty v uších, těžko uslyší zvoníci mobil.
Než jsme se zprovoznili, uběhla řádka minut, šli jsme tedy rovnou do naší oblíbené restaurace na oběd.
Na dnešní den jsme si naplánovali návštěvu proslulé řeky Li, jenž se vlní mezi špičatými vápencovými vrcholky. Po jídle jsme tedy procházeli městem a hledali řidiče, který by nás tam mohl odvézt. Narazili jsme na jednoho muže (on nás oslovil jako první), který vlastnil dodávku. S ním jsme se domluvili na ceně, za kterou nás tam odveze. Pepa si s ním celkem hezky maloval na papír, než se dohodla destinace i cena. Já tento den rezignoval na komunikaci a vše dá se říci vyřizoval Pepa. Podle mapy jsme chtěli do CaoPing, na polovinu cesty mezi Guilin a Yangshuo (proslulá trasa, kterou se většina velkých lodí s turisty plaví). My však volili méně komerční způsob, soukromý způsob plavení. Náčelník, jak ho později pojmenoval Pepa, měl v CaoPing (a nejen tam) přítele, který vlastnil vor. S ním jsme se měli později plavit. Nicméně abych nepředbíhal, vyrazili jsme tedy na cestu s náčelníkem v jeho dodávce čínské výroby. Cesta nebyla dlouhá, jednou jsme čerpali benzín (naftu). V Číně, alespoň co jsme viděli, je poměrně problém sehnat benzín (naftu), na mnoha místech čerpadlářky ukazovaly, že benzín či naftu nemají. Náčelník to vysvětloval tím, že za to mohou USA, ale popravdě těžko říci, kde je zakopán pes.
Do CaoPing jsme dorazili celkem v pozdní hodinu, díky našemu pozdnímu vstávání. S jeho přítelem jsme se dlouho nemohli dohodnout na ceně, za dvě hodiny plavení po řece chtěl 450 yuanů (cca 1000,- Kč), nakonec to Pepa vyjednal na 370 yuanů a to jen díky tomu, že jsme už odcházeli a říkali, že se podíváme někde jinde. Co se týče nákupu u čínských obchodníků, kde nejsou ceny, lze smlouvat. Smlouvali jsme tedy všude, tedy samozřejmě kromě restaurací a vstupů do chrámů a zahrad, tam byly ceny pevně nastaveny.
Dvě hodiny strávené na voru, který byl poháněn motorem uteklo poměrně rychle, řeka byla poměrně mělká a krásně čistá, velmi rychle se také stmívalo, ale nakonec vše klaplo na čas. Vozka nás nejprve plavil proti proudu a poté po proudu. Po proudu byly krásnější panoramata než proti proudu, což potvrzoval i průvodce.
Po dvou hodinách jsme zakotvili a vydali se s náčelníkem zpět. Pepa si ztěžuje, že ho bolí zadek. Nechápu proč, sedadla ve voze jsou měkká a pohodlná.
Na zpáteční době jsme se s ním dohodli na druhý den. Chtěli jsme totiž navštívit proslulá terasovitá rýžová políčka v Longsheng. On samozřejmě moc rád souhlasil, domluvili jsme se s ním na půl devátou ráno. Náčelník nás vysadil u hostelu.
Už byla tma. Odtamtud jsme rovnou vyrazili na večeři a po večeři na dvě pagody, snažili jsme se pagody vyfotit, ale noční režim je velmi citlivý, proto z toho nic nebylo. Tak to alespoň zachránilo video. Obě pagody jsou postaveny na jezeře, jedna z pagod je spojena s okolní pevninou klikatící se lávkou, druhá je zcela oddělená a lze se na ni dostat pouze lodí. U pagod prodávali vějíře a kaligrafik na druhou stranu vějíře psal co kdo chce, koupil jsem tedy jeden a nechal jsem si tam napsat znak Fu (tedy štěstí). Když kaligrafik začal psát znak, tahy se mi zdály poněkud divné, nicméně já nejsem kaligrafik, každý má svůj styl, on je číňan, tak jsem to nechal být. Za pár dní pochopím, proč mé podezření bylo správné. Pepa si kupuje taktéž vějíř s jiným motivem, na druhou stranu si nechává taktéž napsat stejný znak, bohužel.
Po procházce nočním Guilinem a odmítnutím prostitutky jsme se vrátili na pokoj.
Je čas jít na kutě, dobrou

9.den 15.10. 2008

K snídani dojídáme naše vlastní zásoby, není mnoho času, protože na 8:30 máme sjednaný odvoz s náčelníkem na rýžové terasy.
V 8:30 vyrážíme, sedám si vedle náčelníka, Pepa to po včerejšku odmítá, moc si nepopovídali. Není se čemu divit, náčelník neumí anglicky.
Vyjíždíme ve špičce, takže chvíli trvá než se probereme dopravní zácpou z města. Po několika kilometrech zastavuje náčelník na jídlo, asi nesnídal. Naznačuje, abychom se šli najíst také, ale kvalita „restaurace“ je velmi podobná té z Wudangshan, kde jsme se skoro nechtěně najedli. Sedíme tedy v autě u kraje vozovky, náčelník do sebe hází hůlkami rýži s kdo ví čím.
Po chvíli opět pokračujeme v cestě. Dozvídáme se, že do Longsheng nejedeme, má s námi jiné plány. Vysvětluje, že je tam zavalená cesta. Jedeme tedy směr Longji. Po několika dlouhých kilometrech začínám chápat, proč Pepu bolel zadek, na sedačce má náčelník nějakou tvrdou podložku, která vzadu v autě není.
Po cestě hledáme benzínku, kde by měli pohonné látky pro náš kočár.
S náčelníkem si povídáme o pojídání psů. Ví, že u nás jsou psi naši přátelé, i on je považuje za přátele, a proto je nejí. Říkám mu, že nejím vůbec maso, on se ptá proč. Není to dobré pro zdraví, říkám mu. Bohužel na otázku etiky mně můj slovník nestačí.
Cestou si fotíme krajinu, krajina nádherná, dřevěné chatrče ve svazích, zelené kaskády. Cestou se zastavujeme u menšiny, která se vyznačuje vysokými dívkami, které mají velmi dlouhé vlasy, stočené do drdolu. Místo je to komerční. Rádi bychom se podívali, jak si myjí vlasy v řece (alespoň tak je to na fotkách), bohužel ve skutečnosti dívky u vody nejsou. Náčelník nás vede k centru dění, procházíme kolem starých baráčků. Když zaslechneme cenu, kterou chtějí, abychom viděli kompletní program, raději odcházíme a pokračujeme v cestě. Pár starých dam cestou potkáme, jedna mi nabízí, že si za několik yuanů rozpustí vlasy. Ne, děkuji. Bohouš si kupuje od stařenky, která v ulici pracuje na tkacím stroji, sadu pohlednic. Stařenka ho chce natáhnout, chce po Bohoušovi 10 yuanů, Bohouš není žádný pitomec, ukazuje stařence, že tam je napsáno 8 yuanů. Stařenka se zasměje. Nicméně Bohouš se smiloval a dal ji těch 10 yuanů. Za to požadoval, že si ji bude moci vyfotit.
Pokračujeme v cestě vozem, přijíždíme na místo, typicky komerční, náčelník slibuje, že nám vyjedná dobrou cenu, ne jako za turisty. Nakonec to stojí jen 50 yuanů za osobu.
Náčelníkova dodávka se vyškrábala k místu, kam mohla. Dále vedla jen cesta pěší. Prošli jsme kolem mnoha stánků a začali stoupat po schůdcích do vesničky z dřevěných baráčků. Náčelník tu měl kamarádku (jak jinak), která vlastnila restauraci. Hlad jsme měli, tak jsme souhlasili s jídlem. Objednali jsme si tradiční rýži v bambusu připravenou na ohni, čaj, já si navíc omylem objednal hranolky (ačkoli měla na půl jídelníček v angličtině), navíc jsme dostali rýžové víno (moc dobré). Příprava rýže v bambusu byla velmi zdlouhavá, krátili jsme si čas koukáním na televizi, zjistili jsme, že náčelník je televizní maniak. Tedy, který číňan není, že?
Rýže mi moc nechutnala, bylo to velmi suché, na hranolky jsem chuť neměl, takže jsem se moc nenajedl.
Po jídle jsme se bez náčelníka, který se raději díval na televizi, vydali směrem vzhůru, na rýžová políčka. Cestou nahoru po schodech byli u cesty 2 slečny v tradičních oděvech, jedna na mě anglicky volala, že se její kamarádce líbím (dobrý komerční tah), já si holky vyfotil, ta se nabídla, že se se mnou za 10 yuanů vyfotí v tradičních šatech a fotku dostanu zalitou v plastu. Nakonec jsem tedy souhlasil, co bych neudělal pro mou obdivovatelku. Spolu jsme se tedy nechali od staršího profesionálního kolegy vyfotit. Po vyfocení už se ke mně neměla. Nakonec došlo ke komunikačnímu šumu a musel jsem zaplatit 20 yuanů, 10 yuanů bylo jen, pokud bych se chtěl nechat vyfotit nad rýžovými poli sám. Se slečnou to tedy bylo dvojnásobek. Příště musím být ostražitý a nepodléhat tolik čínským vychytralým krásným slečnám (jako předsevzetí dobré, ale v budoucnu ještě mnohokrát narazím a nejen sám)
Už bylo po sklizni, takže jsme neviděli zalitá pole vodou, nicméně pohled nahoře byl krásný.
Po nějaké době strávené kocháním se krajiny jsme začali klesat zpět do restaurace pro náčelníka. Ten spokojeně seděl u televize. Chvíli jsme poseděli v restauraci, Bohouš vyzkoušel tradiční čínský záchod.
S náčelníkem jsme vyrazili zpět do Guilin. Náčelník je na ženský, když vidí nějakou u cesty, troubí na ně. Vypráví mi o ženských prsou, číňanky mají malá prsa, američanky velká, alespoň dle jeho úhlu pohledu. Vysvětluju mu, že upřednostňuji malá prsa, on spokojeně pokyvuje. Vyptává se, zda se mi líbí číňanky, říkám mu, že jsou nádherné. Spokojeně pokyvuje.
Cestou se mi chce na malou stranu, náčelník tedy zastavuje v čajové farmě, kde mají záchody. Původně bych se spokojil, kdyby jen zastavil u cesty. Nicméně alespoň si prohlédneme malou čajovou plantáž, výrobnu čaje i prodejnu. Ceny jsou ovšem příliš vysoké. Jednu sympatickou slečnu z čajové plantáže vezeme do Guilin, už ji práce skončila, tak se alespoň dostane domů dříve. Umí anglicky, neslyšel jsem téměř nic, protože jsem seděl vpředu vedle náčelníka.
Po návratu do Guilin se s náčelníkem loučíme. Ještě nám nabízí, že nás bude další den vozit po městě. Nakonec odmítáme. Pepa si večer zašel na masáž. Volám XiaoCong (kamarádce, Pekingské spojce), abych se jí poprvé nahlásil, že jsme v pořádku.
Večer jdeme s Pepou koupit do obchodu víno, nakonec kupujeme skořicové a vracíme se zpět na pokoj. Aniž bychom to tušili, oslavili jsme v tichosti Pepovi narozeniny, zjistili jsme to až později. Pepa to měl s tím vínem dobře promyšlené.
Sprcha a do postýlky, zítra odjíždíme, musíme se dobře vyspat, dobrou noc.