Deník z Číny 8

10.den 16.10.2008

Snídali jsme své zásoby, sbalili své batohy a poprosili jsme slečnu recepční o ponechání si svých batohů u nich v recepci. Vrátili jsme klíče a dostali zpátky zálohu.
Vyrazili jsme naposledy do města, dnes se budeme loučit s městem, v 17 hodin odjíždíme vlakem.
Vyrazili jsme tedy opět ke dvěma pagodám, tentokrát za dne, bylo hezké počasí, vyfotili jsme si pagody, poseděli jsme na lavičkách u jezera, odpočívali, pozorovali kolemjdoucí a kolemjdoucí na oplátku pozorovali nás. Sedící relaxující turisté se asi jen tak nevidí. Čínský turismus totiž funguje poněkud odlišně. Číňané dávají přednost organizovaným návštěvám, mají svého vedoucího, který je zároveň průvodcem. Skupina přijede na místo, vše si v rychlosti projdou, vyfotí, poslechnou si výklad od svého průvodce a potom opět pospíchají dál. Žádný relax, ale jakmile se z číňana stane opět neturista, umí skvěle odpočívat a užívat si pohody a klidu v parcích, v zahradách, apod.
U pagod byl opět kaligrafik se svou prodavačkou (možná prodavačem, já to nepoznal), Bohouš se rozhodl, že si také koupí vějíř a napodobí tak nás z 8. dne. Nechává si na vějíř napsat taktéž stejný znak. Zvědavý kolemjdoucí číňan se dívá, co kaligrafik kreslí. Poté vysloví slabiku Fó. A najednou mi to dochází, no jasně, to není Fú, moje podezření z 8. dne bylo správné. Nejde o Fú tedy „štěstí“. Jde o Fó tedy znak „Buddha“. Prozradím to kamarádům, mají rozpačité poznámky, vyčítám si, že jsem to kaligrafikovi měl raději napsat, ale rozdíly ve výslovnosti Fú a Fó se i když jde o jih nemění, říkal jsem „fu“, on psal „fo“. Co se týče výslovnosti, jih je trochu odlišný, iniciály sh,ch,zh čtou jako s,c,z což není moc příjemné (např. u cen, řeknou „si si“ (správně „si shi“ 4 a 10), myslí 40 ale zní to jako by řekli stejnou slabiku dvakrát, ale dá se na to zvyknout) . Nicméně moderní čínština je všude stejná a číst by to měli správně, jenže asi jsou líní, tak to říkají po svém. Třeba taková zajímavost, slovo „čaj“ jsme přebrali ze severu tedy „cha“, ale angličani převzali „tea“ z jihu tedy ze starší slabiky „te“.
No nic, mně to moc nevadí, mám přátele, kterým se to bude hodit, navíc na druhé straně je obrázek, dá se to tedy kdykoli otočit a ještě tu je jedna varianta, každý to stejně prd pozná, protože ty znaky jsou si svým způsobem z kaligrafického pohledu velmi podobné. Kluci se s tím nakonec smířili, ale občas jsem narážky na „FU“ po cestě ještě slyšel.
Po nákupu vějíře vyrážíme na oběd opět do stejné restaurace, kam jsme chodili celou tu dobu. Servírkám a obecně číňanům chybí umění improvizace, když slečně říkám, že chceme rýži, zeleninu, tofu a vše to promíchat (promíchání ukazuji rukama), stále nás odkazuje do jídelního lístku a opakuje stále dokola naučenou větu, které nerozumím. Nakonec se dohodneme s jinou servírkou.
Po jídle odjíždíme městskou dopravou do parku Sedmi hvězd (sedm hvězd v čínské starobylé kultuře symbolizuje pět planet, Slunce a Měsíc). Jde o velký park s mnoha přírodními zákoutími, je tam i mini zoo, spousta čínských školáků, kteří tam přišli v rámci školy, stovky dětí na nás vykřikují „Hello“, chvíli odpovídáme „Hello“, potom i česky „Ahoj“ a já čínsky „Ni hao“ nebo „Nimen hao“, což některé děti šokuje. Po čase je to otravné, nazývám to „HELLOween“. Jdeme se podívat na pandy, jsou tam dvě, spí jako špalky v ošklivých výbězích. Snad jsou živé.
Chvíli posedávám a povídám si s čínskou holčičkou, zdálky nás pozorují dospělí posedávající číňané, pravděpodobně jim šrotuje v hlavě, jak si můžeme rozumět.
Poté když pokračujeme v cestě prohodím řeč i se skupinou chlapců, kteří nepatří ke skupině žáčků.
Vidíme opici volně pobíhat po parku.
Na chvíli se oddělím od kluků, skupina čínských teenagerů se chce se mnou fotit, fotím se, děkují, i já děkuji jim.
Odcházíme z parku, kupujeme si svačinu na cestu, městskou se vracíme do hostelu pro batohy.
Loučíme se s městem a pěšky odcházíme na nádraží, na ulici se perou dva číňani.
Procházíme běžnou kontrolou, čekáme v čekárně. Vlak odjíždí přímo z Guilin, zpoždění tedy nehrozí, chvíli před odjezdem nás pouští na nástupiště a do vlaku, jedeme na tvrdých lůžkách, výjezd chvíli před 17 hodinou, pojedeme 1259 km, další den v 11:30 bychom měli být v Kunming.
Vagony jsou v lepším stavu než při první jízdě na tvrdých lůžkách, lůžko mám dole, Bohouš také, Pepa opět leží na středním lůžku. Do sekce otevřených lůžek po šesti naproti proti Pepovi přisedá mladá číňanka, úplně nahoru číňan, jedno lůžko naproti číňanovi zůstává prázdné. Batohy dáváme pod sedadla.
Večer utekl velmi rychle, jdeme spát, nic nového pod sluncem, ve 22:00 se zhasíná, už se z nás postupně stávají zkušení vlakoví spáči.
Dobrou