Deník z Číny 9
Deník z Číny 9
11.den 17.10. 2008
Ráno mě probouzí jako vždy pohyb číňanů po vlaku, hejna jich odchází na záchod i na ranní hygienu. I já jsem si zkušeně dal kartáček i mýdlo tentokrát do malého batohu, tak se konečně taky ve vlaku očistím, beru si je do kapsy a odcházím do hygienické části vozu. Vidím tam položené mýdlo a jednoho číňana, který si čistí zuby. Nevím proč, ale předpokládal jsem, že to mýdlo není jeho. Mýdlo tedy použiji. Když ho odložím, číňan si mýdlo bere, omlouvám se mu, usmívá se a tváří se spíše, jako by pro něho byla čest, že jsem mýdlo použil.
Snídáme drobnosti, co jsme si nakoupili v Guilin.
Dal jsem se do řeči se slečnou spící nade mnou, jede do Shilinu, což je stanice před konečnou Kunming, kam jedeme my. Pracuje tam. Stejně neuvěřitelné, jede pracovat do práce vzdálené 1100 km od domoviny. Už ani nevím, o čem všem jsme si povídali a kdo s tím začal.
V 11:30 přijíždíme do Kunming, podle plánu jsmě měli jet přes noc nočním vlakem do Dali. Nutně si potřebujeme vyměnit peníze, necháváme si tedy na nádraží v úschovně velké batohy a jdeme hledat banku. Další obrovské město, náhodou Pepa náhodou narazil na číňana mluvícího anglicky, nevím jakým způsobem, prostě najednou nás vedl ulicemi k bance. Abych přiblížil chůzi a průběh celé akce, byl to spíše běh, číňan chodil velmi rychle, už od začátku co jsme vyšli z úschovny jsme chodili po ulicích roztažitě, Pepa šel první, já s Bohoušem jsme pokulhávali někde vzadu. Jakmile Pepa narazil na číňana, my u toho nebyli, takže všechnu komunikaci s číňanem vyřizoval za chůze Pepa, já s Bohoušem jsme za nimi pokulhávali, neslyšeli rozhovor a měli jsme problém, abychom jim stačili a neztratili je z dohledu. Kličkovali jsme mezi ostatníma číňanama, bylo vedro.
Dorazili jsme do první banky, konečně jsme je dostihli. V bance se dozvídáme, že peníze nevyměňují, putujeme tedy do jiné, opět v tempu chodeckých závodů a opět jsem nestihl počáteční trhák číňana. No co, nevadí, alespoň bude dělat zajíce a rozrážet vzduch.
Dorazili jsme do druhé banky, tam už vyměňují, chtějí od všech pasy (občas chtějí jen od jednoho), to je nemilé, mám totiž pas ve vnitřní tajné kapse, rozhlížím se, kde mají záchody, nikde, tak to holt musím provézt tady, trochu se bojím ozbrojené ochranky, jestli mě jako podezřelého neodprásknou, sedám si trochu bokem, rozepínám knoflík od kalhot a potají strkám ruku dovnitř, vypadá, že mě nikdo nepozoruje, hledám, hledám, zkušeně (zkušeně, protože něco podobného se mi stalo i v hostelu v Guilin, tam jsem si ale odběhl od recepce) vyndavám dolary i pas. Vše probíhá v pořádku.
Konečně se chvíli bavím s číňanem, dokud vyřizuje Pepa výměnu. Obdivuji jeho rychlou chůzi, říká, že je ve všem rychlý (také rychle mluví) , proto je prý tak úspěšný. Pracuje v cestovní agentuře, zajišťující prodeje jízdenek, letenek a podobných věcí, proto umí tak dobře anglicky.
Po výměně se vracíme, číňan nám rozmlouvá cestu vlakem do Dali, prý je jednodušší jet autobusem. Odvádí nás tedy na autobusové nádraží. Tam si kupujeme ještě na dnešek jízdenky, měli bychom odjet ve 14:00, cesta bude trvat několik hodin. Vracíme se na vlakové nádraží, chceme si koupit jízdenky na zpáteční cestu do Pekingu o týden později, pojedeme totiž znovu přes Kunming. Cestou nás číňan přemlouvá, proč prý raději neletíme, sežene nám letenku. Vysvětlujeme mu, že je to příliš drahé. Dvě noci ve vlaku není sice to pravé ořechové, ale třeba tam bude zábava. Odmítáme a číňan se od nás odpoutává. Jakmile jsme dorazili na vlakové nádraží, stoupneme si do fronty. Bohouš chce opět vyzkoušet jeho slevu. Opět tedy zkouším dvě jízdenky do Pekingu na 23.10. a jednu zdarma a k tomu ukazuju papír od ČD. Opět je za okénkem velké pozdvižení, říkám navíc, že kamarád pracuje u ČD a proto by měl mít jízdenku zdarma. Po čase přijde vyšší šarže a lámanou angličtinou vysvětluje, že vlak se nedá objednat tak brzy, až prý dva dny před odjezdem. Zvláštní, některé vlaky lze, některé nelze. Trošku je podezřívám, že to způsobila jízdenka zdarma. Odcházíme od okénka. U nás se zjeví číňan, který nás před chvílí opustil a celou cestu nás z povzdálí sledoval. Ptal se, jak jsme dopadli. Řekli jsme mu, co se nám stalo. On, že prý to věděl a stále nabízel ať letíme nebo ať si u něho objednáme jízdenky na vlak, on nám je dva dny předtím koupí a my si je až se vrátíme z Dali od něj koupíme. S tím se nechceme smířit, popojdeme asi o deset okének do prava a stoupneme si do další fronty, co nejdále od paní, co nás odpálkovala. Vystojíme frontu, opět zkouším stejný vlak, tentokrát nemluvím o jízdence zdarma a zkouším, zda dostanu stejnou odpověď, z dálky vidím paní s vyšší šarží, trochu se kryji, aby mě nezahlédla, naštěstí nevidí. Panu pokladnímu nerozumím, tak mi to napíše na kus papíru. Výsledek je stejný, dva dny před odjezdem. Smůla. Myslím si, že to je ochrana proti černým nákupčím, kteří nakupují lístky velmi brzy a potom je za draho nabízejí. No nic, odcházím od okénka, znovu je u nás číňan a ptá se, jak jsme dopadli. No měl jsi pravdu, no. Z úschovny bereme batohy a odcházíme k autobusovému nádraží. Bohužel nemáme čas si dojít na jídlo, budeme to muset vydržet.
Na nádraží nacházíme správný autobus, batohy si dáváme do spodního zavazadlového prostoru a čekáme venku. Pepa nakonec odchází s číňanem zamluvit vlakové jízdenky, prý má někde poblíž kancelář. No moc času nezbývá, tak snad to stihne. Hledám záchod, nějaký číňan mě pošle směrem záchod, chvíli hledám, je to poměrně velký dvůr, mnoho autobusů okolo, ale nakonec nacházím. Záchody stojí za prd, hledám vodu, není, nacházím kohoutek venku na dvoře. Ve stánku na nádraží si kupuju svačinu a vodu.
Pepa stále nejde, čas se pomalu krátí, s Bohoušem začínáme nervóznět, vyhlížet ho. Řidič autobusu nahání kolemjdoucí lidi, jestli nechtějí do Dali, naštěstí ještě nenastupuje za volant. Volám Pepovi deset minut před odjezdem, telefon má ovšem vypnutý. Super situace. Pár minut před odjezdem se Pepa zjevuje i s číňanem. Prý se nedohodli. Celé to prý zkrachovalo na razítku, Pepa razítko chtěl, číňan mu razítko odmítl dát (divné, Čína je přece země razítek). No nic nevadí, vyřešíme to z Dali a nastupuji do autobusu. Pepa od číňana dostává vizitku, pokud budeme chtít, máme mu zavolat a on prý ty jízdenky za své peníze koupí, potom mu to prý dáme.
Vyrážíme na 4 hodinovou cestu do Dali. Kluci sedí spolu, já s nějakou číňankou. Jedna zastávka u pumpy, záchody otřesné, moc se nerozhlížím, nic si nekupuji.
Příjíždíme do Dali, nového města. Ihned za městem se tyčí hory, nádherný pohled. Náš hostel je ovšem ve starém městě, podle průvodce by tam měl jet autobus číslo 4. Chvíli bloumáme po městě a hledáme číslo 4. Slečna, která umí anglicky se nabízí s pomocí, jste na špatné straně silnice, postavte se tamhle. To nevadí, že tam chybí zastávková cedule, autobusy tam staví. Jeďte číslem 2. Autobus přijíždí, házíme 1 yuan. Po nějakém čase na jedné zastávce se na nás řidič otočí a něco zakřičí, asi máme vystupovat. Aha, on ví, že jedeme do starého města, ti číňané umí asi číst myšlenky. Při výstupu si Pepa namlátil papulu, má dlouhé tkaničky a nějak se mu zamotaly. Přece jenom je rozdíl padat bez dvacetikilové zátěže na zádech a s ní. Pepa se sice chtěl nějak sbalit do kotoulu, ale batoh mu to nedovolil a tlačil ho k zemi. Prostě se natáhl na břicho, pro místní v autobuse to musela být legrace. Nic se mu naštěstí nestalo. Na téhle zastávce nám dochází, že až odtud jede č. 4 do starého města (průvodce lhal), naskakujeme tedy na poslední chvíli na další autobus a už se zase vezeme. Na místních je vidět, že jde úplně o zcela jinou etnickou skupinu, jsou tmavší a silnější. U brány do starého města vystupujeme. U brány jsme narazili na rozdávače letáčků, byl to nějaký pošuk, od té doby jsme se ho nemohli zbavit (a to jsme na něj ani nemluvili, prostě jen ignorovali). Šli jsme i s naším novým kamarádem hledat náš hostel. Narazili jsme na anglicky mluvící skupinu lidí uvnitř jedné agentury, ukazuji jim adresu, jeden anglicky hovořící číňan nám dává sympatickou paní neanglicky hovořící, aby nám hostel našla. Ta nás vedla večerním tmavým Dali, nebyla si jistá, ale směr zvolila správně. Nový kamarád šel stále s námi. Dorazili jsme do hostelu. Majitel australan oznamuje, že s námi počítal až druhý den, no není divu, měli jsme jet nočním vlakem a dorazit až druhý den, místo toho jsme tu byli vlastně o den dříve. Neměl pro nás ubytování ve svém hlavním hostelu, tak nás nastěhoval do bočního hostelu, asi taky jeho. Paní jsme poděkovali a slečny z hostelu anglicky mluvící nás odvedli asi 100 metrů, samozřejmě, že s námi pokračoval kamarád. Když jsme dorazili, řekli jsme slečnám, že toho pána neznáme, ať ho pošlou pryč. Ony na něj spustily čínsky a on vycouval. Když nám ukazovaly, kde budeme bydlet, číňan kamarád se zase zjevil a chtěl k nám vstoupit do dveří, tak to už bylo trochu moc, zatvářil jsem se opravdu ošklivě a zavíral mu dveře před očima, vypadá, že pochopil a už jsme ho neviděli (vlastně den před odjezdem jsme ho s Bohoušem z dálky viděli). Slečnám jsme poděkovali, vybalili si věci a šli jsme na jídlo k australanovi. Dali jsme si jídlo, po jídle jsme se prošli nočním městem, totálně komerční místo, spousta cizinců, nebyl to moc hezký pohled, nicméně město jako takové bylo krásné.
Vyrazili jsme na pokoj, kluci spravovali záchod, sprcha s vanou
Pokoj hezký, levný, v pokoji spím s Bohoušem, Pepa má samostatnou místnost
Dobrou noc
Ráno mě probouzí jako vždy pohyb číňanů po vlaku, hejna jich odchází na záchod i na ranní hygienu. I já jsem si zkušeně dal kartáček i mýdlo tentokrát do malého batohu, tak se konečně taky ve vlaku očistím, beru si je do kapsy a odcházím do hygienické části vozu. Vidím tam položené mýdlo a jednoho číňana, který si čistí zuby. Nevím proč, ale předpokládal jsem, že to mýdlo není jeho. Mýdlo tedy použiji. Když ho odložím, číňan si mýdlo bere, omlouvám se mu, usmívá se a tváří se spíše, jako by pro něho byla čest, že jsem mýdlo použil.
Snídáme drobnosti, co jsme si nakoupili v Guilin.
Dal jsem se do řeči se slečnou spící nade mnou, jede do Shilinu, což je stanice před konečnou Kunming, kam jedeme my. Pracuje tam. Stejně neuvěřitelné, jede pracovat do práce vzdálené 1100 km od domoviny. Už ani nevím, o čem všem jsme si povídali a kdo s tím začal.
V 11:30 přijíždíme do Kunming, podle plánu jsmě měli jet přes noc nočním vlakem do Dali. Nutně si potřebujeme vyměnit peníze, necháváme si tedy na nádraží v úschovně velké batohy a jdeme hledat banku. Další obrovské město, náhodou Pepa náhodou narazil na číňana mluvícího anglicky, nevím jakým způsobem, prostě najednou nás vedl ulicemi k bance. Abych přiblížil chůzi a průběh celé akce, byl to spíše běh, číňan chodil velmi rychle, už od začátku co jsme vyšli z úschovny jsme chodili po ulicích roztažitě, Pepa šel první, já s Bohoušem jsme pokulhávali někde vzadu. Jakmile Pepa narazil na číňana, my u toho nebyli, takže všechnu komunikaci s číňanem vyřizoval za chůze Pepa, já s Bohoušem jsme za nimi pokulhávali, neslyšeli rozhovor a měli jsme problém, abychom jim stačili a neztratili je z dohledu. Kličkovali jsme mezi ostatníma číňanama, bylo vedro.
Dorazili jsme do první banky, konečně jsme je dostihli. V bance se dozvídáme, že peníze nevyměňují, putujeme tedy do jiné, opět v tempu chodeckých závodů a opět jsem nestihl počáteční trhák číňana. No co, nevadí, alespoň bude dělat zajíce a rozrážet vzduch.
Dorazili jsme do druhé banky, tam už vyměňují, chtějí od všech pasy (občas chtějí jen od jednoho), to je nemilé, mám totiž pas ve vnitřní tajné kapse, rozhlížím se, kde mají záchody, nikde, tak to holt musím provézt tady, trochu se bojím ozbrojené ochranky, jestli mě jako podezřelého neodprásknou, sedám si trochu bokem, rozepínám knoflík od kalhot a potají strkám ruku dovnitř, vypadá, že mě nikdo nepozoruje, hledám, hledám, zkušeně (zkušeně, protože něco podobného se mi stalo i v hostelu v Guilin, tam jsem si ale odběhl od recepce) vyndavám dolary i pas. Vše probíhá v pořádku.
Konečně se chvíli bavím s číňanem, dokud vyřizuje Pepa výměnu. Obdivuji jeho rychlou chůzi, říká, že je ve všem rychlý (také rychle mluví) , proto je prý tak úspěšný. Pracuje v cestovní agentuře, zajišťující prodeje jízdenek, letenek a podobných věcí, proto umí tak dobře anglicky.
Po výměně se vracíme, číňan nám rozmlouvá cestu vlakem do Dali, prý je jednodušší jet autobusem. Odvádí nás tedy na autobusové nádraží. Tam si kupujeme ještě na dnešek jízdenky, měli bychom odjet ve 14:00, cesta bude trvat několik hodin. Vracíme se na vlakové nádraží, chceme si koupit jízdenky na zpáteční cestu do Pekingu o týden později, pojedeme totiž znovu přes Kunming. Cestou nás číňan přemlouvá, proč prý raději neletíme, sežene nám letenku. Vysvětlujeme mu, že je to příliš drahé. Dvě noci ve vlaku není sice to pravé ořechové, ale třeba tam bude zábava. Odmítáme a číňan se od nás odpoutává. Jakmile jsme dorazili na vlakové nádraží, stoupneme si do fronty. Bohouš chce opět vyzkoušet jeho slevu. Opět tedy zkouším dvě jízdenky do Pekingu na 23.10. a jednu zdarma a k tomu ukazuju papír od ČD. Opět je za okénkem velké pozdvižení, říkám navíc, že kamarád pracuje u ČD a proto by měl mít jízdenku zdarma. Po čase přijde vyšší šarže a lámanou angličtinou vysvětluje, že vlak se nedá objednat tak brzy, až prý dva dny před odjezdem. Zvláštní, některé vlaky lze, některé nelze. Trošku je podezřívám, že to způsobila jízdenka zdarma. Odcházíme od okénka. U nás se zjeví číňan, který nás před chvílí opustil a celou cestu nás z povzdálí sledoval. Ptal se, jak jsme dopadli. Řekli jsme mu, co se nám stalo. On, že prý to věděl a stále nabízel ať letíme nebo ať si u něho objednáme jízdenky na vlak, on nám je dva dny předtím koupí a my si je až se vrátíme z Dali od něj koupíme. S tím se nechceme smířit, popojdeme asi o deset okének do prava a stoupneme si do další fronty, co nejdále od paní, co nás odpálkovala. Vystojíme frontu, opět zkouším stejný vlak, tentokrát nemluvím o jízdence zdarma a zkouším, zda dostanu stejnou odpověď, z dálky vidím paní s vyšší šarží, trochu se kryji, aby mě nezahlédla, naštěstí nevidí. Panu pokladnímu nerozumím, tak mi to napíše na kus papíru. Výsledek je stejný, dva dny před odjezdem. Smůla. Myslím si, že to je ochrana proti černým nákupčím, kteří nakupují lístky velmi brzy a potom je za draho nabízejí. No nic, odcházím od okénka, znovu je u nás číňan a ptá se, jak jsme dopadli. No měl jsi pravdu, no. Z úschovny bereme batohy a odcházíme k autobusovému nádraží. Bohužel nemáme čas si dojít na jídlo, budeme to muset vydržet.
Na nádraží nacházíme správný autobus, batohy si dáváme do spodního zavazadlového prostoru a čekáme venku. Pepa nakonec odchází s číňanem zamluvit vlakové jízdenky, prý má někde poblíž kancelář. No moc času nezbývá, tak snad to stihne. Hledám záchod, nějaký číňan mě pošle směrem záchod, chvíli hledám, je to poměrně velký dvůr, mnoho autobusů okolo, ale nakonec nacházím. Záchody stojí za prd, hledám vodu, není, nacházím kohoutek venku na dvoře. Ve stánku na nádraží si kupuju svačinu a vodu.
Pepa stále nejde, čas se pomalu krátí, s Bohoušem začínáme nervóznět, vyhlížet ho. Řidič autobusu nahání kolemjdoucí lidi, jestli nechtějí do Dali, naštěstí ještě nenastupuje za volant. Volám Pepovi deset minut před odjezdem, telefon má ovšem vypnutý. Super situace. Pár minut před odjezdem se Pepa zjevuje i s číňanem. Prý se nedohodli. Celé to prý zkrachovalo na razítku, Pepa razítko chtěl, číňan mu razítko odmítl dát (divné, Čína je přece země razítek). No nic nevadí, vyřešíme to z Dali a nastupuji do autobusu. Pepa od číňana dostává vizitku, pokud budeme chtít, máme mu zavolat a on prý ty jízdenky za své peníze koupí, potom mu to prý dáme.
Vyrážíme na 4 hodinovou cestu do Dali. Kluci sedí spolu, já s nějakou číňankou. Jedna zastávka u pumpy, záchody otřesné, moc se nerozhlížím, nic si nekupuji.
Příjíždíme do Dali, nového města. Ihned za městem se tyčí hory, nádherný pohled. Náš hostel je ovšem ve starém městě, podle průvodce by tam měl jet autobus číslo 4. Chvíli bloumáme po městě a hledáme číslo 4. Slečna, která umí anglicky se nabízí s pomocí, jste na špatné straně silnice, postavte se tamhle. To nevadí, že tam chybí zastávková cedule, autobusy tam staví. Jeďte číslem 2. Autobus přijíždí, házíme 1 yuan. Po nějakém čase na jedné zastávce se na nás řidič otočí a něco zakřičí, asi máme vystupovat. Aha, on ví, že jedeme do starého města, ti číňané umí asi číst myšlenky. Při výstupu si Pepa namlátil papulu, má dlouhé tkaničky a nějak se mu zamotaly. Přece jenom je rozdíl padat bez dvacetikilové zátěže na zádech a s ní. Pepa se sice chtěl nějak sbalit do kotoulu, ale batoh mu to nedovolil a tlačil ho k zemi. Prostě se natáhl na břicho, pro místní v autobuse to musela být legrace. Nic se mu naštěstí nestalo. Na téhle zastávce nám dochází, že až odtud jede č. 4 do starého města (průvodce lhal), naskakujeme tedy na poslední chvíli na další autobus a už se zase vezeme. Na místních je vidět, že jde úplně o zcela jinou etnickou skupinu, jsou tmavší a silnější. U brány do starého města vystupujeme. U brány jsme narazili na rozdávače letáčků, byl to nějaký pošuk, od té doby jsme se ho nemohli zbavit (a to jsme na něj ani nemluvili, prostě jen ignorovali). Šli jsme i s naším novým kamarádem hledat náš hostel. Narazili jsme na anglicky mluvící skupinu lidí uvnitř jedné agentury, ukazuji jim adresu, jeden anglicky hovořící číňan nám dává sympatickou paní neanglicky hovořící, aby nám hostel našla. Ta nás vedla večerním tmavým Dali, nebyla si jistá, ale směr zvolila správně. Nový kamarád šel stále s námi. Dorazili jsme do hostelu. Majitel australan oznamuje, že s námi počítal až druhý den, no není divu, měli jsme jet nočním vlakem a dorazit až druhý den, místo toho jsme tu byli vlastně o den dříve. Neměl pro nás ubytování ve svém hlavním hostelu, tak nás nastěhoval do bočního hostelu, asi taky jeho. Paní jsme poděkovali a slečny z hostelu anglicky mluvící nás odvedli asi 100 metrů, samozřejmě, že s námi pokračoval kamarád. Když jsme dorazili, řekli jsme slečnám, že toho pána neznáme, ať ho pošlou pryč. Ony na něj spustily čínsky a on vycouval. Když nám ukazovaly, kde budeme bydlet, číňan kamarád se zase zjevil a chtěl k nám vstoupit do dveří, tak to už bylo trochu moc, zatvářil jsem se opravdu ošklivě a zavíral mu dveře před očima, vypadá, že pochopil a už jsme ho neviděli (vlastně den před odjezdem jsme ho s Bohoušem z dálky viděli). Slečnám jsme poděkovali, vybalili si věci a šli jsme na jídlo k australanovi. Dali jsme si jídlo, po jídle jsme se prošli nočním městem, totálně komerční místo, spousta cizinců, nebyl to moc hezký pohled, nicméně město jako takové bylo krásné.
Vyrazili jsme na pokoj, kluci spravovali záchod, sprcha s vanou
Pokoj hezký, levný, v pokoji spím s Bohoušem, Pepa má samostatnou místnost
Dobrou noc
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk