Cesta Amerikou

V tuhle chvíli a to velmi pozdní (či brzkou hodinu, chcete-li), je New York nejzvláštnější - prší, i když ne vždy, což je zcela obvyklé-jako kdekoli jinde. jde jen o to, že lidé prchají ve svém rychlém tempu po dlouhých ulicích, že světla bilboardů svítí pro nepozorné čtenáře a diváky jen tak nazdařbůh. Jen jdeme ulicemi a kapky dopadají stejně a to navlas jako v naší domovině, na níž nelze zapomenout. A snad právě pro ten déšť jsou ulice ,co do svojí prázdnoty srovnatelné s hodinou ve kterou vstávají jen pošťáci a dodavatelé malých obchůdků, však živě prosperujících. A my jdeme stále dál a ty jemné a sotva znatelné nuance oproti rodnému městu se tříští a zasekávají se do povrchu stěn prosklených mrakodrapů. jenž svojí majestátností ukazují , že jsme nic o proti tomu co bylo, co je a bude. A tak tedy my jedni z mála co jsou relativně bdělí doufáme a toužíme, že ta avenue je nekonečná a nikdy nenastane dostatečné svítání.