Marocký sen

Ve vzduchu létaly hlasy dávno odeznělých slov. Tiše šuměla voda překonaná zdusaným hliněným mostkem s dřevěnou konstrukcí. Slabě šuměly stromy.
A já se probudila. Bylo to jiné než probuzení doma, kdy pomalu přecházím ze stavu absolutního nevědomí do zmatenosti, ze zmatenosti do překvapení a z překvapení do podrážděnosti. Bylo to jako tlesknutí TEĎ! a já se probrala a zírala na rozervaná těla skal. Tma byla modrá a šedá, olověná modř stínů a ultramarín v překvapených očích.
A za těmi skalami a horami kamení a pecek z mišpulí, za řekou s kamením, želvami a duší se začalo pomalu rozlévat světlo. Obřadně se protahovalo na výstupky a pronikalo do proláklin a jeskyní, jasný paprsek se odrazil od vody v místě, kde překonávala hráz z valounů.
Šelest v trávě mě na okamžik donutil odvrátit zrak a hledat tvora, který jej způsobil. Za každým stéblem, listem, keřem, stromem, větví a pod každým vymletým břehem a oblázkem se dal tušit Život, pomalu tepající a probouzející se.
Usadila jsem se ve spacáku a znovu vzhlédla k nebesům, teď už plně pohlcená atmosférou marockého snu, pohádky tisíce a jedné noci. Prach se třpytil víc než hvězdy, teď matnějící a blikotavé.
Přichází ráno, šeptla jsem, a čekala na slunce, až vyjde, prokletí i klenot téhle země. Jas už dosahoval až ke mně, na jemném písku se rýsovaly drobné otisky brouka nebo štíra.
A pak se to stalo. Oslněná jsem znovu odvrátila oči, a pak jsem uviděla - měsíc. V úplňku.
A tehdy jsem pochopila kouzlo noci. I ta dokáže oslnit. Mate. Přitahuje. Kouzlí. Noc je čarodějka a rosa slzy hvězd.