Deník z Číny 10

12.den 18.10. 2008

Ráno vyrážíme do města, do 13 hodiny se musíme vystěhovat z dočasného domova a nastěhovat se oficiálně do hostelu k Australanovi. U jedné ze vstupních bran do starého města nacházíme rodinnou restauraci menšiny Bai. Majitelka umí anglicky, u vstupních dveřích váháme, pojďte se podívat, říká nám. Vstupujeme do dvora a ještě netušíme, že celý příští týden tu budeme pravidelně, pokud budeme ve městě, s oblibou hodovat. Jídelní menu dvoujazyčné, spousta vegetariánských jídel, pro nás ideál. Rodina je to velká, trošku se v tom ztrácíme a postupně rozplétáme jejich vztahy. Soudržnost rodiny je pro nás překvapující, pro Čínu typická u nás postupně se vytrácející. Praděd s prabábou, babička (majitelka), její manžel. Spolu mají tři děti, dva kluci, jeden školou povinný, druhý pracuje v rodinné kuchyni, dcera nejstarší, již vdaná za manžela, spolu mají holčičku předškolního věku a jedno nemluvně. Praděd pravidelně chodí na návštěvu, hraje si s pravnučkou, chodí k nim na jídlo. Otec trpělivě učí svou dceru předškolním znalostem, až půjde do školy, bude neobyčejně bystrá. Když má matka povinnosti, babička nosí kojence v pruzích látky zabaleného na zádech a přitom nám připravuje jídlo. Záchod mají venku, stejně tak i koupelnu, záchod není suchý, ale je to klasický „bulharsko-turecký“ záchod na posílení nohou.
Po jídle jsme se sbalili a nastěhovali se do hostelu, měli jsme bookovaný třílůžkový pokoj, každý pokoj měl svůj název, náš měl název „San guo“, tedy „Tři země“ nebo „Tří království“, pravděpodobně vypůjčeno z dějin Číny. Všechny pokoje měly poetické názvy. Nechali jsme si v hostelu vyprat věci, bylo to poprvé a vlastně i naposledy v celé Číně. Pokoje byly čísté, moderní, ukazuje se, že se na tom nepodíleli jen číňané, mříže v oknech, uvnitř zamykací skříňky, pro každého jeden klíč od dveří.
Po ubytování jsme vyrazili na nákupy, podívat se mezi lidi, spousta amerických obézních turistů, celých rodin, které se přijeli kochat čínskou kulturou. S klukama jsme si povídali o tom, jak nás číňané asi hodnotí, když vidí tyto turisty na ulicích. Číňan typicky hubený. Když vidí turisty nezdravě vyhlížející, musí si říkat, co tu asi tak jíme.
Kupuji si mapu a výborný slovník. Poté vyrážíme z hradeb starého města směrem ke Třem pagodám, jdeme trochu jinou cestou, chudší částí, uličkami, mezi prosté lidi. Koukají na nás dost překvapeně, asi sem moc turistů nezajde. Vchody do domů jsou popsány různými formulemi, aby se jejich rodin drželo štěstí, apod. Staré ženy s nůšemi na zádech, mladé děti si hrají v uličkách, pobíhající bojácní psi. Postupně dojdeme z boku k pagodám, jsou v samotném areálu, kam se musí platit. Přicházíme k jednomu méně turistickému vchodu. Vidíme, že je hodina do zavírací doby, nemá to tedy smysl. Trochu nás šokuje cena vstupu do zahrady, 120 yuanů za jednoho, tedy asi 270 Kč. Vyrazíme tedy sem až zítra. Po cestě zpět ke hlavnímu vchodu nacházíme tajný vchod do areálu, později zjistíme, že to není tak úplně do zahrady, ale jsou tam nějaké stánky, kupuji si tedy alespoň nějaké typické čínské košile se šňůrkovým zapínáním.
Pomalu se stmívá jdeme podél dálnice směrem zpět do hostelu, drožkaři nás přemlouvají, abychom se s nimi svezli. Nemáme zájem.
Prasklo mi ucho u batohu, levný batoh z „českého“ Kauflandu nevydržel, divil jsem se, že vůbec vydržel tak dlouho.
Vyrážíme do města na jídlo k rodince, potom jdeme do města, chci si koupit nový batoh. Po nákupech se vracíme do hostelu, hostel má na uzavřeném dvoře svůj bar, je tu kulečíkový stůl a stoly k posezení. Všichni hosté jsou neasiaté, jde o hostel speciálně pro cizince. S klukama si dáme u baru švestkové víno, je moc dobré. Trochu jsem zpovídal majitele. Jmenuje se Dave, pochází z Austrálie, jak už jsem řekl. Původně jsem ho měl za Američana, když jsem mu to řekl, trochu se urazil. Prý nesouhlasí s politikou Bushe. Přijel do Číny jako student, zamiloval se tu a teď tu žije. Jeho přítelkyně nebo manželka Song je pravděpodobně majitelka hostelu, je těhotná, podle břicha se dítě brzy narodí. Po domově se mu nestýská, prý byl doma jen jednou a to jen pracovně. V Číně je teprve asi 1,5 roku, čekal jsem tedy více. Dave působí vyrovnaným dojmem, celý den sedí u baru, popijí pivo, kouří, pouští si na stěnu projektorem své oblíbené rockové balady (má podobný vkus jako já), serfuje po internetu a hovoří s hosty.
S klukama hrajeme kulečník, Dave nabízí sázku, když ho porazíme, máme jednu noc v hostelu zdarma, když prohrajeme, platíme mu pivo. Sázku přijímáme, první hraju já, on hraje zkušeně a vyhrává, kupuji mu tedy pivo, potom s ním hraje i Pepa, ten bohužel dopadl jako já a Dave už má druhé pivko. Občas u baru s hosty hraje šachy, ale to není můj šálek. Po nějaké době končíme a jdeme si lehnout. Zítra jdeme na pagody, tak se musíme pořádně vyspat
Dobrou