Ukrajina III

Brzy ráno přijíždí povoz, který jsme viděli večer. Majitel koně je zároveň majitelem louky, na které táboříme. Nepřijel nás však vyhodit, nadávat nebo tak něco. Přijel rozhodit kopky sena z druhé strany louky. A taky přijel s nabídkou - proč spíte ve stanech na louce? Mám dům ve vesnici, žádnou dřevěnici, pěkný, cihlový, ubytujte se u mě. Srdečné pozvání jsme museli odmítnout, s tím, že nezůstáváme.
Za přespání na jeho louce mu nabízím nějaký piva v plechu, ale nechce. Nakonec, téměř po rvačce si jedno vezme.
Naše další kroky vedou na Poloniny - horské louky táhnoucí se nad Siněvirem a Koločavou. Jdeme podle průvodce a orientujeme se např. podle věty: "Odbočte u kamene vlevo. Ale ne moc, jen mírně". Přemýšlíme, která z pěti cest vedoucí doleva je ta "mírně".
Jdeme velice hustým a divokým pralesem, který se náhle otvírá...Polonina je tu.
Hřebeny a vrcholy hor o nadmořské výšce 1500 - 2000 m jsou pokryty horskou trávou. Sem tam se pasou krávy, a i tady, tak vysoko, jsou části posečené a seno na kupách. Je s podivem, že lidé každý den jdou tak daleko do ohromných kopců sekat, obracet, kupit trávu na prudkých svazích.

Potkáváme muže, který sem vytlačil kolo, aby nazpátek nemusel pěšky.
A pak na vrcholech není nikdo. Jen výhledy do daleka. Hledáme v právodci jak do Koločavy. Ani tady nás nenechává průvodce ve štychu a velí - najděte si stezku, kterou chodí krávy. Stezku máme. Vyšlapaly ji však krávy koločavské? Stejně se po ní dáváme a vstupujeme do pralesa. Asi po 300 m je nám jasné, že ať to byly krávy odkudkoliv, byly vtipné. Stezka končí a na svém konci je rozšířená, to jak se tam krávy otáčely aby nemusely couvat.
To, že krávy rády dělají fóry vím už od dětství. Dědečkova kráva čekávala, až se děda přiblíží a pak mu velmi šikovným lízancem vytáhla kapesník z kapsy. Nesežrala ho, ale čekala, až se s ní začne děda o kapesník tahat. Děda ji nikdy nezklamal. S nadávkymi jako např. - ty ludro strakatá, se pustil do boje a kráva se smála. Když kapesník roztrhali, dědeček nikdy nezapoměl, vzít si další den nový, nebo alespoň hadřík.

Co z toho plyne? NEDÁVEJTE KRAVÁM ČÍST PRůVODCE!!!

Ze slepé cesty se vydáváme přímo dolů pralesem rychlostí asi 0,2 km/h. Je to boj o každý metr. Naštěstí po dvou hodinách narážíme na další stezku, která vede přímo do Koločavy.
Těsně nad Koločavou u první chalupy se seznamujeme s místní odvozem odpadků. Popeláře tu zdarma dělá velká voda. Vše - pet flaškami počínaje a starým autem konče leží v potoce a na jeho březích.
Koločava, Četnická stanice - jediný český nápis nás vede do kamenné budovy, dnes hospody. Dopadáme na lavice a hospodský nic. Až po urgencích se rozhýbá a začne obsluhovat.
Další plán - muzeum Ivana Olbrachta ve škole. Prohledáváme školu ve snaze najít někoho, kdo by měl klíče od muzea, nebo kdo by o někom takovém věděl. V jedné třídě spí pár českých kluků až na jednoho bdělého, který nám dává adresu té oné. Ta oná je však dnes na pohřbu (ne na vlastním) a klíče prý má...hostinský z Četnické stanice. Jdeme jej znovu rozhýbat.
Muzeum je malé, skromné ale i tak z něj dojemně sálají dávné příběhy a osudy.
Koupání - pod Koločavou pod mostem. Perfektní řeka, dá se do ní bez újmy skočit šipka ze dvou metrů. Pak vás vezme proud a vynoříte se až po dvaceti metrech.
Přes řeku vedou skvělé lanové mosty, často k minerálním pramenům. Jeden z nich náš Kuba tak rozhoupal, že jsme málem vypadli.
Poslední noc na Zakarpatsé U. trávíme pár km pod Koločavou na nádherné přehradě. Sousedy našich stanů, jsou tvarově i velikostně velmi podobné stany mravenčí.

Další den sjíždíme auty do Chustu po silnici, která nemá několik km asfalt.

Solotvino - u hranic s Rumunskem na řece Tise, malé městečko se solnými doly. Voda z dolů vytéká do jezírek a její hustota je srovnatelná s Mrtvým mořem. Jako špunt plavu díky tělesným danostem v jakékoli vodě, ale tohle jsem nezažil. Plavání zde vypadá jako plazení. Voda má i diagnostiský účinek. Okamžitě po ponoření objevuji i ty nejskrytější drápance z průchodu pralesem a kamarád zjišťuje, že stolice po zácpě přece jen neproběhla bez důsledků.
To, že jsme na Ukrajině nám znovu připomíná skutečnost, že ve sprše není voda. Chutně nasolení nasedáme do aut a zanedlouho skáčeme do Tisy. Koupání v Tise je zážitek. Člověk valí jak na tobogánu. V místech kde se vlévá jiná řeka jsou veselé víry, které nám strkají hlavy pod vodu.

Rychle do aut a směr Ivano-Frankivsk, Ternopil, Chmelnickij a Letyčiv. Tam je klášter s možností přespání. Od kamaráda kněze máme tel.č. a objednáváme se. Je nás přes dvacet, a když večer přijíždíme, máme nachystáno přes dvacet večeří. Ráno snídaně. Žasneme, děkujeme a chceme platit. Odpověď? "Ne. Jste naši bratři a rádi jsme pomohli." S řádovou sestřičkou jsem se prát nechtěl a jinak než ji přeprat a peníze jí takto vnutit, nešlo. Nakonec se nám podařilo dát nějaký obnos na opravu kostela a kláštera, který slouží jako velice živé místo pro duchovní cvičení spoustě lidí.
Kdo vyjede z Letyčiva ráno, je večer v Kirilivce u Azovského moře.
Nejsme ranní ptáčata a tak úderem druhé hodiny ranní zastavujeme před plechovými vraty na ulici Ševčenko v Kirilivce.
Vrata se otvírají a v nich stojí máma Valja pápa Míša a dóčka Sáša. Nikdy jsme se naviděli, ale když jsme se objali, věděli jsme, že je to navždy. Nevím co se v ten moment stalo, ale od vkročení do těch vrat jsme byli doma.