Ukrajina V

Z Kirilivki, která leží těsně nad Krymem (na ukrajinské poměry) je jižní (nejkrásnější část poloostrova) asi 250 km vzdálena.
Když se vjíždí na poloostrov, jsou po obou stranách silnice do daleka mělké laguny, které vytváří Azovské moře. Některé jsou spojeny s mořem, jiné vznikají v zimních měsících tak, že velké vlny z moře přetečou přes břeh a naplní nějakou proláklinu. Do podzimu pak voda, která není z moře doplňována, vysychá, houstne a vylučuje sůl. Břehy lagun pak vypadají jako pokryté ledem a na hladině plují solné kry a pneumatiky, což je pohled v parném létě a pro motoristu zajímavý.

Míjíme město Džankoj s řadou paneláků vyvolávajících vzpomínku na Chánov. Ne všichni obyvatelé mají v oknech sklo, mnohdy stačí igelit nebo alobal. Alobal, jak jsem se dozvěděl se dává proti horku, protože odráží sluneční záření.

Naše první větší zastávka měla být prohlídka chánova paláce v Bachčisaraji. Do Bachčisaraje vjíždíme za tmy a je nám jasné, že chán už spí. Jakousi silnicí se proto vydávám přes městečko vzhůru. Silnička mění v polňačku a stále stoupá. Reflektory objevují les a po chvíli mýtinu. Rychle stavíme stany, jíme, spíme.
Ráno vylezu ze spacáku, přejdu příjezdovou cestu a…čumím. Na všechny strany vápencové skály, stolové hory, široká údolí. Panenská příroda a nikde nikdo. Slézáme do údolí hned pod námi a štěrk křupe pod nohama. A není to štěrk, jsou to fosílie nějakých šnečků.
Je čas dobýt palác a spatřit na živo moji maturitní otázku z Ruštiny – Alexander Sergejevič Puškin a jeho Bachčisarajskij fontán.
Chánův palác, hlavní sídlo Tatarského chanátu je krásný a orientálně zasněný. Z trčících minaretů se ozývá muezzinův hlas zvoucí k modlitbě. Průvodkyni je krásně rozumět a zanedlouho stojíme na malém, částečně zastřešeném nádvoří kde jsou dvě fontány. Jedna Zlatá, a ta druhá Plačící (Puškinova). Není velká, ale velký je příběh jejího vzniku.
Tak tedy, bylo nebylo ? Jeden mocný chán, který krutě vládnul své zemi se zamiloval do překrásné otrokyně. Jeho láska ke křehké dívce byla ale tak veliká, že se jí ani tak drsný válečník, jakým byl on, nechtěl zmocnit násilím, ale toužil, aby i ona jej milovala. Dívka jej však odmítla pro tvrdost jeho srdce. Chán se nevzdával a snažil se o to víc. Krátce na to dívka onemocněla a ačkoliv se chán snažil pomocí nejlepších lékařů dívce pomoci, zemřela. Chán si bolestně uvědomil, že ani moc ani bohatství nepřemůžou smrt a nezachrání lásku.
Po její smrti přikázal nejlepším kameníků postavit fontánu z bílého kamene. Fontánku čistou a nádhernou jako ta dívka a smutnou jako jeho plačící srdce.
Fontána nemá žádný tvar dívčina těla. Muslimové nemohli zobrazovat nic takového. Má několik balkonků. Z toho nejvyššího kape stále voda do nižších. Fontána tak stále pláče. V nejvyšším balkonku jsou dvě růže. Jedna rudá, druhá žlutá. Poprvé je tam dal Puškin, který prožíval něco velmi podobného. Od těch dob, jsou růže stále doplňovány, protože příběh chánův i Puškinův se bude odehrávat znova a znova dokud muž bude mužem a žena ženou.
Po obědové pauze v tatarské restauraci kde jsme jedli v pololeže na kobercích výborná jídla, nás pozvali majitelé domů, aby Češi viděli, jak žijí dnešní Tataři. Žijí, jedí, sedí, spí na zemi. Všude koberce, polštářky, stropy vyřezávané.
Je horko a nás to táhne k moři. Parkujeme v Balaklavě. Městečko schoulené pod skalami okolo křivolakého zálivu. Z města není pro ohyb zálivu a mohutnou skálu s rozlehlým hradem vidět. Vidět chceme. Smýkáme se proto v sandálech na vrchol přímo do zříceniny středověké pevnosti. Zpocení a zaprášení stojíme vedle věže a kocháme se pohledem. Černé moře není černé ale modré. Padají do něj obrovské skály, některé úplně kolmo.
Celý jih Krymu je divoký, posetý štíty impozantních hor a porostlý dubovými lesy. V balaklavském přístavišti je možné lacině pronajmout loď, která vás proveze před štoly ponorkových krytů, vyveze na otevřené moře ke koupání nebo zavez na pláž. Pláží se rozumí divoké místo s množstvím ohromných balvanů, teras, stěrku, oblázků, kde před vámi je moře a za vámi 400m vysoká skála. A jste tam sami.

Naše další kroky vedou do Jalty, kde se dá domluvit spaní ve škole. Jalta – výkladní skříň bývalého SSSR, živé nádherné město ověnčené horami, poseté zlatými kopulemi pravoslavných chrámů, zdobené rozkvetlými parky, palácem Romanovců… Silný zážitek nám připravil arménský kněz, který se nás ujal při prohlídce chrámu (Arménů je v Jaltě dost a mají tam svoji farnost) se slovy – jestli chcete, zazpívám vám. Stoupnul si doprostřed pod vrchol klenby a zpíval. Celý prostor v spočinul v rozechvění nad hloubkou jeho hlasu.
Pláže v Jaltě ale i Aluště a dalších větších městech jsou špinavé, liduplné a spíše se podobají koupalištím.
Ukrajinci a Rusové mají však pro nás jednu výbornou vlastnost. Sdružují se právě do těchto letovisek, aby se mohli pochlubit – byl jsem na dovolené v Jaltě. A proto je mimo tato místa docela prázdno.