Afghánistán - v horách

Pozvali nás. Safův dědeček a strýc. Do hor. A pozvání je zde vážná věc.
Byli unavení z cesty a trošku se asi báli moji kolegové a tak nejeli.
Já a Jindra jsme pozvání přijali.
Den po příletu jsme tedy nasedli s Jindrou do terénního auta řízeného Safou a jeli. Cesta na jejímž konci měla být vesnice s talibanskou minulostí od Kábulu stoupala stále výš. Cesta byla takové kvality, že jsem pochopil jak se cítí vítr v bedně. Kábul sám je v nadmořské výšce 2000 m, takže na konci jsme byli asi dost vysoko.
Krajina úžasná. Hory, říčky, kamenitá políčka, tank s prostřeleným bokem. Dojíždíme do vesnice.
Pár na sobě nalepených hliněných domů vypadá jako středověký skanzen. Omšelý, polorozpadlý a obydlený.
Průzory v šátcích nás sledují četné černé oči. Chce se mi na ně zavolat – černé oči, jděte spát, ale nevím jak se to řekne persky. A tak raději držím hubu. Každé černé oko zde má doma minimálně dva samopaly.
Dům dědečkův zde není. Přes říčku jedeme ještě asi dva km do kopce k samotě. Na první pohled vypadá dům Safova dědečka jako prastarý hrad. Na druhý taky.
Stojí v údolí. Pod ním políčka, stromy, říčka. Nad ním sad, skály, jeskyně a ještě výše planina polopouště olemovaná horami. Je to Hindúkuš s vrcholy až v nebi a ledu.
Naproti přicházejí dva muži. Dědeček a dědečkův syn – Safův strýc. Oblečení v bílých perských šatech s turbany. Oba snědí, černoocí, nádherní. Nikdo netuší, kolik mají let, protože to se tu nepočítá. Vítají nás širokými úsměvy lemovanými nejbělejšími zuby, které jsem kdy viděl (každý zub si čistí zvlášť klacíkem z nějaké dřeviny)
Objímáme se. Něco problesklo. Přátelství, bratrství.
Zvou nás do morušového sadu. Místo deky sedíme na perském koberci a pijeme čaj. Jejich čaj. Jíme bonbony made in Hasani (jejich rod) vyrobené z moruší obalených cukrem.
Jsou muslimové a svoji víru berou vážně. Vědí o nás, že jsme křesťané a svoji víru bereme taky vážně.
Dochází k prvnímu zvláštnímu úkazu. Hledají, co naše náboženství a nás dva s nimi spojuje, co máme společné. A jsou přímo dychtiví dozvědět se, co pro nás Bůh znamená a co pro nás dělá. Mluvíme s nimi o tom a vlastně podáváme jakési svědectví. Jsou nadšeni a cítím, že jsme se v jejich očích stali lidmi, kteří mají kořeny.
Pak na oplátku oni vyprávějí o svém duchovním životě a divech, které Bůh udělal v jejich životech.
Mluví o tom, jak Sověti zabili Safova tatínka. Jak oni vzali zbraně a opláceli jim stejně. Mluví o krutých masakrech a občanské válce, ve které si uvědomili, že zlo plodí zas jen zlo. Mluví o tom, jak na protest proti nové válce se všichni zbylí muži z rodu shromáždili a žárem zničili zbraně na hranici. Strýc se tehdy zavázal, že už nikdy nepůjde do Kábulu, protože tam je zla nejvíc. A nebyl tam víc než dvacet let.
A nakonec svědčí o tom, jek byli Bohem uzdraveny jejich duše a zbaveny nenávisti.
Přesunujeme se do domu, začíná se smrákat. Jsme v místnosti pro hosty. Strop tvořený křivolakými trámy, na zemi ruční koberce a polštářky. Zapalují lampu a začíná večeře. Kvůli nám zabili ovci. Jíme rukama ze společných měděných mís a kotlíků její maso výborně okořeněné a zajídáme chlebem a rýží.
Pozdě večer jdou spát a nabízejí nám neuvěřitelnou službu. Mají s námi zůstat pravnuci, střídat se na stráži a zakrývat nás dekami, kdybychom se v noci odkopali! Místnost, ve které spíme je totiž jediná, která má okna. V nich však nic není. S velkými díky odmítáme s tím, že máme spacáky, ze kterých se odkopat nedá.

Nakonec zůstáváme sami.
Nechce se nám spát a tak jdeme ven.
Takové nebe jsem neviděl ani v Tatrách. Nikde žádné osvětlení, které by hvězdy rušilo. Ani Měsíc ještě nevyšel. Sedám si na zem a nemůžu se nabažit. Najednou mám pocit, že já jsem nahoře a hvězdy v hlubině pode mnou.
U domu vrzla vrátka. Bílá postava s bělostným vousem kráčí pěšinkou do údolí. Je to dědeček. Jde do mešity, kterou si jako mladík sám postavil. Jde se modlit. Dnes jako včera, včera jako celý život.
Podíváme se na sebe s Jindrou a oba zároveň řekneme – to je věrnost. Údolím se začíná linout z dálky tichý zpěv modlitby. Dědečkův hluboký hlas se k němu po chvíli přidává.
Na zdi nad našimi hlavami sedí tiše velikánský ovčácký pes.
Modlíme se taky.
Ráno odjíždíme. Na pozdrav nám, chtělo by se řict,mávají děda se synem. Ale ve skutečnosti je to - na pozdrav nám nehnutě stojí děda se synem. A taky zčernalé vykřičníky několika stromů, které spálil napalm z té poslední války, kdy dědeček se synem ještě bojovali.
Dům mizí. A s nim i kameny vysázený nápis na jeho zdi: "Poutníku, který jdeš okolo, zastav své unavené kroky a přijmi od nás čaj."
Přijali jsme nejen čaj.