Poprvé - díl 3.

Cesta do Štětína

V pátek v 17 hod čekám sbalen před hrádkem Vokáleč, jak bylo domluveno. Má se pro mne zastavit s autem kamarád, který mě odveze na základnu do Nových Jiren, kde se máme všichni sejít před cestou. Říkám si, zda cesta nebude smolná, nerad bych se účastnil podniku, kde všechno kulhá. Uvidím, jak to začne a podle toho se dá poznat mnohé. A tak odevzdaně čekám, stejně nic jiného nemohu už dělat. Dívám se na hodinky. Zpoždění proti harmonogramu! Pět minut! To to pěkně začíná! Nadávám si. Že se vždycky nechám uvrtat do pochybných projektů. Kdybych tušil, co mě čeká dál ...
Auto přijíždí se sedmiminutovým zpožděním. Naoko nadávám, ale jsem nadšený, že vůbec přijel. Nakládám své věci do kufru auta a sedám si spokojeně na zadní sedadlo. Je tam prý bezpečněji. To ještě netuším, kdo přistoupí dál. Jedeme. Ještě v Čelákovicích nastupuje muž a žena. Žena si sedá doprostřed na zadní sedadlo a je po pocitu bezpečí. Mám pocit, že by mi bylo lépe na zahrádce auta. Jedeme však jen kousek, dvanáct kilometrů. Tam na základně se dovídám další "Jobovy zvěsti". Musíme počkat, až dělníci vyrobí další důležité součástky výstroje jachty. Prý to bude trvat asi hodinu. Dáme tedy kávu a seznamujeme se navzájem. Zjišťujeme, že se vlastně známe, že vždycky někdo je někoho známého kamarád a že jsme o sobě navzájem slyšeli vyprávět různé historky. Přichází mezi nás kapitán. Toho známe všichni. Přináší důležité informace, nejlépe zní ta, ve které nám sděluje cenu. Je poloviční proti původní nabídce. Pak se dovídáme proč. Poláci ve Gdyni nevyrobili včas plachty. Plachty tak budeme muset ustrojit sami a sami je taky pověsit na stěžně a ráhna. Mě to nevadí, rád se učím nové věci a plachty jsem dosud na loď nemontoval. Prý budou v pondělí ráno. Někdo se ptal, zda letos či napřesrok. Brali jsme to jako vtip a smáli se. Kdybychom věděli ... Snad v pondělí nebudou Poláci mít svátek.
V družném hovoru a za mnohého vtipkování ubíhalo čekání docela rychle. Po dvou hodinách se to některým zdálo být již trochu dlouhé, ale ti, co pili grog, se zdáli ve formě. Ti netrpěliví dostali trochu tekuté desinfekce do trávícího traktu a podařilo se zahnat první projevy nespokojenosti.
Nakonec jsme se dohodli, že část výpravy vyjede napřed v pomalém tempu, ostatní počkají na součástky z dílny a vyjedou za námi. V době mobilů není problém se domluvit.
Vyrazil jsem v prvním skupině. Jedeme vstříc moři. Jedeme na Balt. Jedeme do Štětína. Je to 640 km. Asi 350 mil. Námořních. Musíme si zvykat na nové míry, tak začínáme už v autě. Přepočítáváme, co se dá a nakonec se hádáme, kolik asi má versta a kolik je pídí do lokte. Cesta přitom docela ubíhala, jen řidič se trochu nudil a po pár zastávkách na protažení těla jsme dorazili před Štětín. Ve chvíli, kdy jsme začali pochybovat o správnosti cesty, kterou jedeme, za námi začalo blikat světly auto s druhou částí výpravy. Předjeli nás a jeho řidíč cestu znal. Provedl nás Štětínem až do přístaviště. Do maríny, jak říkají jachtaři. A v maríně na nás čeká překvapení:

Panta Rhei v celé své kráse, osvětlená a na palubě nás vítá polovina posádky (muž). Druhá polovina posádky (žena) už spí. Muž nespal, protože mu den předem došlo pití i peníze a tak na nás čekal, předpokládal zcela správně, že doplníme vypité zásoby. Odnesli jsme zavazadla na loď, ubytovali jsme se v kajutách a za jasné teplé noci jsme se vítali na palubě navzájem.

Pokračování příště: Na palubě