Poprvé - díl 10.

Úterý a podruhé na moři

Ráno začalo krásně. Modrá obloha, vítr mírný a teplo! Balt se nám ukázal jako příjemné místo pro letní dovolenou. Ale barometr byl jiného mínění. Stále klesal. Předpovídal změnu počasí. Kapitán nám sdělil, že místní předpověď je ještě horší. Nevěřili jsme mu. Obzor byl bez mráčku a vítr jen nepatrně zesílil. Stále to byl ale slabý odvar toho, co jsme zažili včera. Dohodli jsme se, že dopoledne věnujeme nákupu potravin a pití a případnému poznávání místa. Odpoledne se rozhodne, co dál.
Vydal jsem se do města. Sám. Tak nejlépe poznám, co a jak se v městě děje. Přicházím na trh. je deset hodin a trh je slušně řečeno vyprodaný. Tak tady nic. To nemusím. Jdu a podvědomě zahýbám směrem k řece. Na břehu sedí rybář. Vercajk jak z doby kamenný. Div že na konci vlasce nemá zahnutý hřebík. Přezíravě na něj pohlédnu a jdu dál. On se uměje a zasekne. Bojuje s rybou a za tři minuty podbírá rybu. Co to je, netuším, ale váhu odhaduji na tři až čtyři kila. Kurňa, měl asi štěstí, Polák špinavý. Znovu se na mne usmál a rybu hodil zpátky do vody. Dal něco na háček a nahodil. Dělal jsem, že na něco či někoho čekám, a po očku ho sleduju. Zapálil si cigaretu. To znám, řekl jsem si, štěstí je pryč a teď se bude jen kouřit. Zase se na mne usmál. Dělá si ze mne legraci, napadlo mě. Najednou zahazuje cigaretu a drží ohnutý prut. Ani neseká, na prutu je vidět, že ryba tentokrát má alespoň kil patnáct. Povoluje brzdu a vlasec se odmotává za zvuku, jak když jedeš na favoritu z kopce, cvrček cvrká jak o život. Z moře se blíží trajekt. Vidím i já, že ryba s tím počítá. Drží se u druhého břehu a u hladiny. Přijíždí trajekt a vlasec uřízne. Ryba je pryč i s udicí. Čekám vodopád nadávek. Nic. Rybář se na mne zase usmál. Něco říká směrem ke mně. Jdu blíž. Zdravím ho a ptám se, zda jeho úspěchy v chytání jsou vždycky takové. Říká, že dnes nemá štěstí. Odporuji, že zaseknout takovou rybu je přeci štěstí. On, že je to normální a že je normální takovou rybu zase pustit, že není dobrá. On že chytá ryby jen pro ten zážitek. Říká, že by si mohl koupit takové ryby, co jsem nikdy neviděl. Ale že radši chytá na kanále. Že tam ryby mají svoji organizaci a že tam jsou ryby, které jsou nabity informacemi o rybářích. A ty on chce ulovit. Když se ho ptám, co pak, když je uloví, řekne: Pustím je, když je vytáhnu, ale obyčejně je nevytáhnu. Mrsknou sebou a utrhnou se. A navíc nejsou dobré. Ale mám je rád. Přece nebudu jíst to, co mám rád.
Tak tam sedím vedle něj a povídáme. Říká, že na moři přišel o nohu, tak si našel zábavu u vody. Ukazuje mi, jak se mu dobře chodí, a je pyšný, že nekulhá. Říkám si v duchu, jak málo stačí k lidské radosti. Chytil další rybu, vypadala jako nízký dlouhý kapr. Dal mi ji a říkal, že tahle je dobrá, ať si ji uděláme. Zeptal jsem se ho, zda se neurazí, když ji pustím. Usmál se a pustili jsme ji společně. Dal jsem mu na památku své omalovánky a on marně hledal, co by mi dal. Vysvětlil jsem mu, že už jsem od něj dostal dost a že mu děkuji a že o něm napíšu do své knížky, o tom, jak jsem ho potkal na břehu řeky Stara Świna. Byl šťastný jak bleška a oči mu zářily. Nevím, zda si vzpomněl na knihu Stařec a moře, ale já jo.
Rozloučili jsme se asi natřikrát a pomalu jsem se vracel na loď. Tam už po mně byla sháňka. I to mne potěšilo, někomu chybím! Co na tom, že jen do počtu. Vzápětí se dovídám, že mě nesháněli jen tak. Kapitán dává rozkazy. Přinášejí na palubu postroj horolezce a říkají mi, že půjdu na bezamový stěžeň. Nechci, v neděli jsem byl na hlavním stěžni a jsem celkem spokojen, co vše jsem viděl a že jsem to ve zdraví přežil. Kapitán vysvětluje, že včera na moři ve větších vlnách bezamový stěžeň kmital a že by ho ty kmity mohly poškodit. Domluvil se telefonem s odborníky a ti mu doporučili oba stěžně nahoře spojit lanem. A já jsem byl jednomyslně vybrán, abych lano ke špičce stěžně přivázal. Tak tedy souhlasím, co bych neudělal pro posádku a loď, a domlouváme, co a jak. Problém je v tom, že na zadním stěžni jsou stupačky jen k prvním sálingům. Dál je stěžeň holý. Nikdo nepočítal, že tam někdo poleze. Dostal jsem do kapsy šekl, na karabinu u pasu mi zasekli lano od hlavního stěžně, pověsili mě na náhradní lano výtahu bezamové plachty a domluvili jsme signály, jak se budeme domlouvat. Lezu nahoru. Po stupačkách to jde krásně. V osmi metrech stojím na spodním sálingu. Teď začne to pravé vzrůšo. Pomalu mě vytahují nahoru. Předstírám, že lezu po stěžni, ale zjišťuji, že bych se tam bez lana neudržel. Drobné problémy nastávají u druhého sálingu. Je tam radar, poziční světla a lana jsou už blízko stěžně. Proplétám se jimi a už stojím na sálingu. Ještě 5 metrů po holém stěžni a budu nahoře. Odpočívám vestoje a mám lehké pochybnosti. Již teď jsem docela zpocený a to mě jenom vytahují. Jak to bude, až nahoře budu muset dělat? Dávám pokyn k závěrečnému stoupání. Už se přidržuju jen naoko a je mi jasné, že nahoře asi nic neudělám. Mé vnitřní pochybnosti mi spustily v těle strach. Zatím jsem ho překonával rozumově a říkal jsem si, že když už jsem nahoře, tak to udělám a bude to. Posledních dvacet centimetrů, křičím dolů. Vytahují mě až k horní kladce a postroj mě přimáčknul na stěžeň. Jsem ve dvaadvaceti metrech a utěšuje mě jen pomyšlení, že kdybych byl na hlavním stěžni, byl bych ve výšce sedmadvaceti metrů. Nemohu se pořádně nadechnout, nohy mi vlají kolem stěžně a rukama mám dělat! Jak? Na díru na vrcholu sice dosáhnu, ale schází mi minimálně ještě jedna ruka. Držet lano, rozdělat šekl na dvě části, vše sestavit dohromady a sešroubovat a utáhnout. Na zemi "práce" na minutu. Visím na laně, nemůžu dýchat a šekl mi nejde povolit. Konečně se mi ho podařilo rozdělat. Zkouším všechno sestavit dohromady. Potím se jak kůň. Zjišťuju, že šekl je malý, že nejde jednou rukou vše přidržovat a druhou zašroubovat šroub šeklu. Začínají se mi klepat nohy, ruce i záda mě bolí a dýchám jen na třetinu plic. Vzdávám to a nechávám se spustit.
Dole vysvětluji problémy, které jsem tam měl. Už při vysvětlování nacházím řešení. Odpočinu si chvilku a půjdu tam znovu. Obracím na sobě postroj, abych lano měl na prsou a ne na zádech. Tak budu moci dýchat, i když budu vytažen až na konec stěžně. Beru si sebou kousek lana, ze kterého si vyrobím stupy na nohy. A lezu znova. Tentokrát jde vše lehce, je vidět, že na stěžeň lezu potřetí. Nahoře uvazuji smyčku, stoupám si do ní a vidím, že je vyhráno. Vsunuji šekl do díry, provlékám lano a šekl zašroubuji a utáhnu bez problémů. Potřeboval jsem na to snad jen dvě či tři minuty. Jak je to snadné! Rozhlížím se naposledy (alespoň v té chvíli doufám že naposledy) po okolí a lituji, že jsem sebou nevzal nahoru foťák. Pohled zhora na plnou marínu je krásný. A na každé lodi posádka s vyvrácenými krky, jak mě sledují. Asi se těší na vzrůšo. Zklamu je, vracím se dolů bez úhony a spokojený. Posádka lano napíná a kapitán říká, že sice stále sílí vítr, ale že budeme muset na moře vyzkoušet, jak se úprava lanoví podařila. Majitelé a konstruktér čekají na zprávu od nás.
Vyrážíme na moře. Vítr stále zesiluje, ale vlny prý ještě nejsou velké. Za molem s majákem okoušíme, co jsou vlny "zatím malé". Loď po malých vlnách skáče jako včera. Pak se rázem mění hloubka, pod námi se dno svažuje rychle z deseti metrů na šestnáct. Vlny na zlomu dna se změnily ze čtyřmetrových na šestimetrové a každá sedmá je ještě větší. Kapitán u kormidla pozoruje stěžeň a je spokojen. Další vlna nás překvapila! Pohyb lodi a přicházející vlna se sešly ve fázi, která byla pro loď velice nepříjemná. Příď lodi padala do vln zrovna největší rychlostí, když zespoda proti přídi vyrazila voda. Z čelenu se ozvalo praskání a lavička na přídi se začala vytrhávat z uložení. Šrouby držely, ale síla vlny byla tak velká, že hlavy šroubů se prorvaly skrz dubové dřevo. Kapitán na další vlně loď otáčí a prcháme na klidnou hladinu přístavu. Už víme, proč polský jachtař říkal, že dnes na moře jede jen ten, kdo musí.
Zakotvili jsme v maríně a kapitán zavolal výsledky zkoušky do Prahy. Oznámili mu, že plachty jsou připraveny, že je zabalí, naloží do auta a dovezou.
Říkáme si, že jsme to už slyšeli několikrát a že to budou zase jen plané sliby.
Dali jsme si pivo v hospůdce U plachty a dohodli se, že po večeři vyrazíme na lázeňskou kolonádu.
Na kolonádě bylo fajn. Lidí mraky a někteří i k pokoukání. Zvláště mladé Polky, mají talent se oblékat až vyzývavě, smějou se kolem a nám, mořským vlkům, se začíná v Polsku líbit. Seděli jsme před stánkem, popíjeli vínko ze skleničky a smáli se na všechny lidi okolo. Večerní sluníčko svítilo a bylo dobře. K vínu jsme si dali uzenou rybu a palačinky s borůvkami, na závěr zmrzlinu a cestou na loď ti otrlejší si dali i pivo. Ještě že dneska je loď uvázána u mola hned vedle umývárny a WC. Jen budeme asi muset dát širší prkno mezi lodí a břehem.
V deset večer je na břehu rušno! Že by někdo nedoběhl? Ne! Sláva! Dorazilo auto z Gdaňska s plachtami!

MÁME PLACHTY ! , teda čtyři balíky, zabalené ve speciálním obalu. Kapitán se domlouvá s řidičem, že dnes už je pozdě, že si je přebere až zítra a zatím je složíme na palubě. Večer na lodi je znovu co oslavovat. Tak se nikdo neulejvá. Jdeme spát zase až skoro k ránu.

Pokračování příště: Plachty, plachty a zase plachty ...