Poprvé - díl 11.

Plachty, plachty a zase plachty ...

Máme plachty! Někteří, ač pili do rána, vstávají neuvěřitelně brzy. Třeba já. Jsem vzhůru od sedmi. Spal jsem asi dvě a půl hoďky. Umyl a uklidil jsem nádobí a chvilku jsem si četl o plachetnicích. Pak jsem zametl v salonu a dělal jsem při tom rámus. Kapitán má kajutu hned vedle salonu a tajně doufám, že mé uklízení ho probudí a když se doví, že uklízím, ač nemám službu, nevynadá mě a ještě mě pochválí. Ale on nic, snad se jen otočil na svou více chrápající stranu a spal dál. Šel jsem na palubu a okukoval plachty. Našel jsem i hromádku příslušenství, kterého jsem si večer nevšiml. Jsou to kladky, lana, úchyty a další doplňky plachet. Zarazily mne vozíky se čtyřmi kolečky a čepem, bylo jich moc a divil jsem se, na co jsou. Sláva, svou přirozenou inteligencí jsem na to přišel! Je to určitě příslušenství plachet, když to přivezli s plachtami! Logika hodná mistra nad mistry, připadal jsem si chytrý jako Sherlock Holmes před doktorem Watsonem.
Konečně se kapitán objevuje na palubě. Vítám ho, jak bych ho neviděl čtrnáct dní. Mám pocit, že na plachty úplně zapomněl. Nezapomněl, domluvil se s řidičem na devátou, a je devět. V zápětí přijíždí řidič a přebírají plachty. Spočítají počet kusů, to sedí, jsou čtyři. Jako na faktuře. Dohadují se, kde jsou technici firmy a kdo že bude plachty kompletovat a montovat na loď. Po několika telefonátech je vše jasné. Plachty bude kompletovat posádka, to jsme my, a na stěžně je taky vytáhneme my. Alespoň se to naučíme. Co na tom, že jsme to nikdy nedělali. Jsem ve svém živlu. Konečně práce, kterou nikdo neumí, nebudu vypadat jak břídil, co všechno zkazí. Hlásím kapitánovi, že o plachtách něco vím, že jsem o nich četl v dobrodružných knížkách a že se na mě může spolehnout. Viditelně se mu ulevilo, říkal si jistě, že alespoň bude legrace, když se to nepovede. Nakonec bylo vše docela jednoduché. Po snídani posádka nastoupila na palubu a společně jsme plachty vynosili na louku. Tam jsme rozprostřeli hlavní a bezamovou plachtu. Obě plachty jsou víceméně pravoúhlý trojúhelník s odvěsnami 18 (13) a 8 (6) metrů.
Na plachty bylo nutno namontovat vozíky na zdvihání plachty, kasací kladky a úchyty cípů plachty. Vyskytly se problémy, které se však podařilo vyřešit a za několik hodin práce bylo možno plachty začít vytahovat na stěžeň. Začali jsme zadní, bezamovou plachtou. Je totiž o něco menší. Na břehu jsme ji složili tak, abychom měli na spodním lemu plachty volné vozíky. Osm lidí plachtu vzalo do náruče a milou plachtu jsme začali nasazovat na ráhno. Jak jsme se báli, že to bude velký problém, šlo vše hladce a za chvilku byla plachta na ráhně. Horní cíp plachty jsme zavěsili na lano výtahu plachty a za pomalého vytahování jsme ji nasazovali do drážky stěžně. Plachtu jsme vypnuli, upravili sklon ráhna a bylo to.
S novou chutí jsme se pustili do hlavní plachty. Vše probíhalo téměř stejně, jen plachta byla o polovinu větší, těžší a nás už nebylo osm, ale šest. Dva se ztratili za pochybným účelem a s ještě pochybnějším vysvětlením. Stejně všichni věděli, že nakonec skončí na pivě. I hlavní plachtu jsme umístili na její místo a pokochali jsme se pohledem na loď s vytaženými plachtami. Ač loď měla jen polovinu plachet, moc ji to slušelo. Bylo krátce po deváté hodině večerní a kapitán rozhodl, že dnes už toho bylo dost, že ještě je nutno plachty spustit a sbalit na ráhno. To, co námořníci jsou schopni udělat za pár minut na rozbouřeném moři, nám trvalo skoro čtyřicet minut na klidné hladině přístavu při mírném vánku a stejně sbalené plachty na ráhně vypadaly jako bolavá noha. Ale co, však jednou se to naučíme.
V deset jsme se konečně najedli a část posádky zamířila do hospody na pivo, část začala sledovat video. Vzal jsem si spacák, pár výtisků svých omalovánek a vydal se na pláž. Říkal jsem si, že by mohlo být zajímavé lehnout si na písečnou dunu ve spacáku, pozorovat hvězdy a v klidu přemýšlet. Ráno pak uvidím východ slunce a budu moci hledat kousky jantaru na pláži při odlivu. Třeba i najdu pecku pazourku.
Na noční pláži bylo krásně. Vítr se utišil úplně, jen ze širého moře se valily vlny. Byl příliv. To mi hrálo do noty. za necelých šest hodin bude vrcholit odliv. Sice na Baltu je rozdíl mezi odlivem a přílivem malý, max. 60 cm, doufal jsem v úspěšné raní hledání.
Ustlal jsem si na nejkrásnější duně v jemném a teplém písku a oddal jsem se snění. Užíval jsem si klid a ticho, podkreslené šuměním moře a začal jsem básnit. Většinu vytvořených veršů jsem zase zapomněl, ale něco se v mé paměti udrželo. Tak tady ji máte:

Láska

Jak vítr na moři
sílí a slábne,
má láska k Tobě
to nemá snadné.

Co snadné zdá se,
to těžké bývá,
moře v té kráse
touhu mou smývá.

Přes den ji smývá,
večer zas roste,
na mě tu zívá
jen smutno. Snad posté.

Nakonec jsem z usilovného přemýšlení obyčejně usnul. Nezdálo se mi nic, spal jsem jako kdyby mě do vody hodili. Ráno jsem se vzbudil. Teda ráno, bylo skoro deset. Slunce vysoko na obloze, modř všude kolem a pláž plná lidí. Míří ke mě hlídka, co přes den kontroluje dění na pláži. Jsou dva a tváří se zarputile. Průšvih! Uvědomil jsem si, že jsem večer míjel cedulku v několika jazycích, německy tam bylo Natur park. Říkal jsem si rezervace, tady? Vždyť je tu jen písek. No, snad je ukecám, stejně sebou nemám ani peníze, ani doklady. Pustili se do mě napřeskáčku nejdřív polsky, pak německy a anglicky. Zkoušel jsem je vyvést z míry svou ruštinou, ale rychle jsem vyčerpal svou slovní zásobu použitelných výrazů. Vzápětí jsem poznal svou chybu. Začali mě považovat za imperialistického špiona ze západu nebo z východu. Chtěli mermomocí vidět můj pas. Najednou mám spásný nápad. Začal jsem jim svou situaci popisovat česky, mluvil jsem rychle, aby neměli čas příliš přemýšlet a nakonec jsem je udivil, když jsem sám sebe prohlásil za spisovatele, podělil jse každého jedním výtiskem a zmínil jsem svou příslušnost k posádce lodi Panta Rhei. Jejich chování se rázem změnilo. Plácali mě po zádech jako nejlepšího kamaráda a říkali mi, že o mě slyšeli vyprávět. Že včera byli v hospodě v přístavu a že tam seděli s částí posádky naší lodi. A že o mně slyšeli hodně historek k zasmání. Přiznám se, nebyl jsem příliš nadšen, že si ze mě dělají legraci i jiný zemi, ale zase jsem si uvědomil, dokud se o mně mluví, zajímám někoho. A i to je vlastně potěšující. Na závěr jsem se dozvěděl, že kdybych byl Němec, dostal bych pokutu 100 zlotých. Protože jsem Čech, domluví mi. Zeptal jsem se, jak dlouho ta domluva bude trvat a oni mi řekli, že už to máme za sebou.
Podali jsme si ruce, sbalil jsem spacák a odcházím.
Mířím do přístavu na loď. Snad mě nedali ještě hledat.

Pokračování příště: Pod plachtami na kanálu