Fedotova kosa

Od vesnice Azovské, která se v současnosti sloučila s Kirilovkou a přejala její jméno, vybíhá do moře Fedotova kosa. Jde o poloostrov dlouhý asi 35 km, který má v nejužším místě šířku 180m a jeho poslední čtvrtina se rozšiřuje na 5 km. Z jedné strany otevřené moře, z druhé Utljukskij limán (zátoka). Byl by hřích nevidět ho.
Beru do sedmimístného Logana devět lidí (jedním z nich je Míša – Ukrajinec, a nevlastní táta Káti a Saši, který tvrdí, že tam měl před třiceti lety kamaráda) a vyrážíme. Ze začátku si myslíme, že jedeme na výlet a čas ukáže, že to bude safari.
První brána ještě před poloostrovem a první vstupné. Vjíždíte do lázeňského pásma, hlásí cedule i uniformovaný výběrčí. Platíme za lidi a auto pár desítek Hřiven a jsme v lázních ukrajinského typu, což jsou baráky, ubytovny, všelijaké jiné likusáky, kolotoče, ohrady, obchody, mělký záliv a léčivé bahno.
A je tu konec asfaltu, druhá brána a vstup na kosu (poloostrov). Opět pár desítek Hřiven vyvážených povolenkou na 14 dní.
Jsme tu. Písečná cesta, místy upravovaná tak, aby vyjeté koleje nebyly moc hluboké. Stepní tráva v mírném větru napodobuje moře. Do dálky se táhnou sloupy elektrického vedení. Omšelé, dřevěné a stojící nakřivo.
Ze strany od moře bílá pláž, ze strany zálivu taky ale o něco horší a voda mělčí. Kempovat se dá a může všude. Sem tam vidíme stan, sem tam rodinku.
Moře nezakalené davy lidí, modré, průzračné.
Jedeme dál a vítá nás poslední brána, poslední vstupné a kdo chce dál, musí mít placeného průvodce. Ten po úpěnlivém zvonění přichází. Je to starý, dočerna opálený muž. Padají si s pláčem s našim Míšou kolem krku a nemohou mluvit. Po chvíli nám na vysvětlenou říkají:“Oba jsme si mysleli, že ten druhý je mrtvý.“
Průvodce musíme mít s sebou, ale auto je tak naprané, že zbývá jen jediná možnost. Dáváme dva nejlehčí kluky na střechu. Po důrazné instruktáži jak a čeho se OBĚMA rukama držet, jedeme dál. Kluci mají výhled a tak nás upozorňují – laně na devíti hodinách, stádo divokých bílých oslů na třech, srnky… a fakt, jsou tam. Střílíme foťáky a krosíme si to mezi kopečky písku zarostlými stepní trávou.
Podle stínu, si všimnu, že hoši na střeše balancují a předhání se v nebezpečnosti akrobatických kousků. Chvíli na naše nadávky reagují poslušně, dlouho to však nevydrží. Až několik mohutných sarančat, která je plesknou do hlavy je přivádí k rozumu. Dlužno poznamenat, že nejedeme rychle a terén je tráva a písek.

Tady zastavíme, říká průvodce. Za terénní vlnou je proláklina s vodou. Mohla by tam být zvěř. Přikrčeni se blížíme ke hřebeni. Pomalounku se zvedám a najednou koukám z metru do očí lani. V tom černém zrcadle vidím sebe. Nekonečná vteřina souznění. Pak se laň otáčí a prchá. Nijak daleko. Asi po dvaceti metrech, když zjistí, že ji nepronásledujeme, zvolňuje tempo až se úplně zastaví. Nechceme ji odhánět od napajedla. Nechceme jí vstupovat do života a proto pomalu odcházíme.
Neumím to popsat a nevím proč mě vyhrknou slzy.

Step na poloostrově Fedotova kosa

Krajina která neděsí
Strmostí hor
Řevem vody
Co z dálky doletěl

Od obzoru na obzor
Zelený zvlněný prostor
Moře trávy
A kolem hlavy
Racek proletěl

Krajina fádní
Jenom v představách
Z nudy z ní nejde strach
Stébla hladí
Step jemně voní
Bílí osli, laně
pohledem k nám vystřelí
Tak zblízka
až se jim havrani
v očích blyštěli

Krajina, kdo v ní nebyl říká
Pořád stejná
Do daleka
Štíty se netyčí
Prameny nezurčí…
Ale kdo do ní vkročí
Uslyší, že tráva šumí
Jak tok máminy krve
Co dítě slyší v náručí

Kromě už zmíněných druhů zvěře tu žilo ještě malé stádo velbloudů. Do dnešních dnů tu měl zbýt ještě poslední. Průvodce však říká, že už nežije ani on. Lovci si jej spletli a zastřelili. S čím si jej mohli splést mi zůstává utajeno.