Pražskou MHD, kalamitní stav

Večer hlásí, nevyjíždět, nevycházet.Ale když musíš :).Sníh stále padá, křupe pod botami.Je tma, bílá tma.Jdu na tramvaj č.17.Na zastávce hrozny lidí,oběma směry.Tramvaj asi nepojede.Jdu tedy na autobus.Ten přijel.Paráda.Řidič hlásí:V kopci zastávku míjím,už bych se nerozjel!Dobrej, říkám si.Přemýšlí.Na zastávku v kopci přesto zajel.Pitomec :).Už jsme se nerozjeli.Na plný plyn protáčel kola,až jsme se začali dusit zápachem spálené gumy.Rozhodl se tedy couvat,s kloubovou soupravou.Zablokovali jsme dva pruhy nahoru, dva dolů.Takže znovu na mráz,a spolehnout se na pěšobus.
Jen příklad,jak myšlenka, že je dobré tam nestavět nezabránila mozku dát podnět na zastávku v kopci zajet.
Druhý den v radiu opět,využijte MHD,v poledne chci zpět do místa A.Ale prý stržena trolej kamionem na Výtoni.Vyrážím tedy později.Na Staroměstské tram.zastávce opět spousta lidí.Asi tramvaje dosud nejezdí.ale mám štěstí,jede sedmnáctka,za ní další, a ještě třetí.Paráda,dokonce jízda bez tlačenice.
Nastupuji do druhé soupravy,druhého vozu.Je nás tam asi 15.Na další zastávce přistupuje pro sebe si křičící člověk,lidé jsou všelijací.Křičí, že se posr...Běží dopředu, a před zraky všech sundavá kalhoty, a že si vytře prd...lidé se přesunují vzad,kde sedím.On křičí dál, že se pos..a že si musí sundat pos..trenky a zahodit je,a že to udělá vzadu.Běží dozadu.Někteří lidé na další zastávce opouští kvůli němu vůz.To mne nastartovalo.Tramvaj se opět rozjíždí.Říkám té zřejmě smažce,že na příští zastávce vypadne.Začal na mne řvát.Že jsem zasr..žid,a podobně.Vstal jsem,řekl mu,že on je posr...idiot,chytl ho za bundu,postrčil ke dveřím a kopancem jej vykopl ven právě otevřenými dveřmi.Stále na mne sice křičel,ale byl venku.Lidé koukali,neříkali nic.Dál již se jelo příjemně,proč by měl jet magor sám,a ostatní čekat na další spoj?Musí jít magor.