V náruči jedné z nejkrásnějších hor

Směr – tábor č.2, milá společnost a rozhovor s vládcem.


Ráno jsme vstali podle plánu a za deset pět opustili pohodlí stanů.Kluci měli na návrat do základního tábora ještě čas a spali .
Šlo nám to docela rychle a brzy jsme dohnali pětku nějakých Italů . Z Čapájeva spadla menší prachová lavina a jednoho dříče donutila k ústupu . My jsme byli asi padesát metrů pod ním, viděli jsme jen, jak se za ním valí sníh v podobě přílivové vlny a on se v hlubokém sněhu snaží utéct co nejdál směrem ze svahu . Nehleděl při tom na nebezpečí skrytých trhlin .Potom se za ním zvedl bílý oblak, který ho na několik vteřin úplně skryl . Když se vše uklidnilo, stála tam jen bílá postava . Vše se odehrálo v úplném tichu, on ze sebe smetl jemný a lepkavý sníh a pokračoval dál...
Ve výšce čtyři tisíce pět set metrů, jsme otočili . Pro dnes to stačilo a také nám nebylo dobře. „Zítra musí být líp.“ Po návratu ke stanům jsme se rozloučili se Sašou a Strécem . Šli si pro zásoby a tak budou ještě nějaký čas dělat společnost Růžovi .
Zdeňek spal ve stanu a já pro tentokrát uvařil . Pak jsem si rozložil karimatku na slunci mezi kamením, pod hlavou bochník chleba, na kterém minulou noc spal Zdeňek .
Někde pod sebou, často slyším prasknutí v ledovci, ale tak tomu je stále a všude .
Na příští ráno, jsme si naplánovali vynášku do dvojky ale Zdeňkovi bylo, jak se zdálo, čím dál hůře .V noci musel vstávat, aby běžel na záchod a mezi tím bral nějaké prášky, tak jsem to viděl bledě .
Já už začínal být nervózní z toho, jak nám utíká čas a přemýšlel jsem, jaké by bylo, vydat se na cestu sám . Nebyl jsem si jistý, jestli jsem toho schopen ale ta hora mne příliš přitahovala .
Ráno, vstávání ve stejný čas jako minulý den a podařilo se nám vyrazit už ve čtyři dvacet .
Zdeňek se mnou došel k prvním vlnám ledopádu a dál nemohl .Asi také už vycítil mé rozhodnutí, přibalil mi ještě stan, jedna fotka a rozloučili jsme se .
Začal jsem tedy svůj pochod do neznáma . Zabloudit se nedá, jen stále do kopce, obrovským kuloárem, svíraným strmými srázy stěn piku Čapájeva a vpravo potom, vytouženým Chánem.
Nevím, jak velká byla zátěž na mých zádech ale v batohu bylo vše co jsem předpokládal, že budu potřebovat, včetně jídla a paliva do vařiče, asi na pět dní .
Ráno jsem nesnídal a jen jsem vypil pár doušků čaje .Spíše jsem se plazil než šel ale nestěžoval jsem si, věděl jsem, že to vše k pohybu v horách prostě patří .
Trochu mne trápila přítomnost trhlin pod sněžnými mosty o různé nosnosti a seraky a převěje velikosti paneláků v osmset metrů vysokých stěnách nad mou hlavou . „ Naštěstí “ otrocká práce



dávala milosrdně zapomenout . Pociťoval jsem tak silnou únavu, že jsem prostě zastavil a vydýchával v místech, odkud bych jinak utíkal jak zajíc . A tak jsem šlapal„ ťapy ťapy ,“ jak s oblibou říká jeden můj kamarád od piva .Pokaždé jsem udělal dvacet, třicet kroků, opřel se o hole a obličej opřel o propocené rukavice . Najednou mám společnost ! „Vůně “ mých rukavic, byla vlastně shodná s vůní srsti naší jezevčice Salinky, po té kdy zmokne . Najednou jsem ji viděl vedle sebe, ohlížela se za mnou s malým náskokem, vrtěla ocáskem a vlastně celým tělem, až to vypadalo, že tancuje . Očima mi říkala, „ neměj strach a pojď. “
Vzpomínky na rodinu jsem raději zaháněl, při procházení tímhle krásným ale i ne příliš bezpečným krajem .
Pohyboval jsem se místem, které bylo zvlášť nebezpečné .Všude kolem, byly roztroušené menší i větší kameny a bylo mi jasné, kde se tu vzaly . Ve východní stěně Čapájeva už v tuto pokročilou hodinu začalo působit škodolibé slunce, které postupně uvolnilo ledová pouta kamenných „ projektilů .“ Občas jsem opravdu zaslechl svist letící střely ! Dalo se tušit, že co chvíli vyrazí vlak ze stanice nebe .
Přemohl jsem se a podle možností, co nejrychleji opustil toto dopadiště . Po padesáti metrech, jsem došel k velké trhlině . Musel jsem si vzít stoupací železa a zatím mne došli tři Mexičané, kteří také začali zbrojit . Pár desítek vteřin a my se otáčeli zpět k onomu zmíněnému místu . Silný rachot doprovázel kamenoledovou lavinu .
Tak tenhle vlak byl hodně rozjetý a nikde nestavěl… měl nejspíše zpoždění !
Tak jsem si říkal, že Chán a Čapájev možná opravdu vyslyšeli mé skromné, polohlasem vyslovené prosby .
Poslední dálkový půl kilometr, byl utrpením . Ocitl jsem se v jakémsi kotli a zdálo se, že se sem soustřeďuje všechna sluneční energie Ťan Šanu a právě toto je vhodné místo pro postavení stanu druhého postupového tábora ! Ledovcov splaz, byl v těchto místech příhodně „ natržený, “ a tvořil poměrně velkou polici, vhodnou pro dočasné zabydlení .
Postavil jsem stan raději pod sněhový převis, než na hraně police, kde jsem si představoval, jak mne i se stanem sfoukne vítr . Naordinoval jsem si povinný odpočinek a později začal vařit čaj, ten věčný a tolik důležitý čaj, kterého by se zde měly pít litry .
„ Čeká mne asi dost těžká noc,“ říkal jsem si. Počítal jsem že mne bude bolet hlava, nebudu moci dýchat a snad si budu muset brát prášky na horskou nemoc. Takhle vysoko jsem ještě nespal ! Bylo ještě málo hodin a já se snažil usnout . Co jiného zbývalo ? Už se mi to skoro dařilo, když začal sílit vítr a cloumal plachtou stanu . Uvědomil jsem si, že jsem se málo věnoval ukotvení. . Nezbývalo, než vylézt ze spacáku, obléct, obout a ven do sněhu a větru, zpevnit a přidat sněžné kotvy .
Po návratu do těsné prostory stanu jsem se naopak snažil neusnout, měl jsem strach, že přijde silnější vítr a sfoukne mne do ledopádu, kde o padesát metrů níže zela velká trhlina . Přes všechny snahy, mne spánek paradoxně přemohl a já se po dlouhé době dobře vyspal, jako by to ani nebylo v pět tisíc sto metrech .
Probudily mne až ve čtyři hodiny hlasy lidí, kteří šli dolů . Teprve v tu chvíli jsem zjistil jak mne bolí hlava ale do devíti hodin bolest téměř ustoupila .
Celou tu dobu jsem ležel ve spacáku a nechtělo se mi ven . Zadržoval jsem močení, protože to by znamenalo, zas na sebe obléci a obout všechny ty vrstvy . Ve stanu bylo pod nulou a ze stropu na vše padaly zmrazky mého dechu a potu . Na mých věcech nerozmrzly a já si představil dort, sypaný kokosem .
Těsně po deváté hodině konečně začalo vylézat slunce za štítem, který ho příliš dlouho zadržoval .