V náruči jedné z nejkrásnějších hor 2

Edmond Dantes a nájemník.


Bylo další ráno, čekal jsem zas na paprsky slunce až mne nevědomky vyprostí z mé dobrovolné noční hybernace. Venku se ozývalo víc hlasů v češtině, než tam patřilo . Vylezl jsem ven a uviděl nového příchozího. Byl to Tomáš, právě dorazil z dvojky a myslím, že se cítí dobře . Zabydlel se v mé nevelké vile a hned jsme začali vařit vydatnou polévku ze surovin, které jsme dali na jednu hromádku. Fantazie zapracovala naplno a mé trávicí ústrojí pak usoudilo, že vše sdělí naší toaletní závěji. Můj žaludek už dlouho nezažil tak pestrou kuchyni, tak jsem mu ještě poslal příslušný prášek a vše šlo zas ve starých kolejích .
Po obědě jsme se já, Saša a Zdeněk vydali na obhlídku nástupu na skalní žebro, které otevírá přístup k vrcholu. Dostali jsme se tak konečně na hranici šesti tisíc metrů . Je to odsud ještě pořádný kus cesty a já to s ohledem na ubývající časovou rezervu, začínal vidět černě.
Čas odletu se blížil a navíc se začalo kazit počasí a sněží.
Vzbudili jsme se do špatného počasí patnáctého srpna . Venku bylo chladno a na vnitřních stěnách stanu byla opět námraza. Stréc se při obracení rozčiloval, když si hlavou z nízkého stropu shazoval zmrazky do spacáku . „ To je stan na p……. ,“ soudil rozčileně a já se v duchu smál . Ať je rád, že je pod střechou, i když z ní kape, říkal jsem si.
Pojď si zahrát karty, navrhl jsem, a tak jsme hráli prší mokrými kartami a hrou jsme je sušili. On pak šel ještě spát a já z nudy stíral mikinou kapky se stropu, aby na nás nekapala voda přeměněná z vrstvy ranní jinovatky. Barometr si z nás dělal blázny a poskakoval nejdříve o stupeň výš, jen proto aby za chvíli opět klesl a aby vše stále opakoval ve špatné hladině okolo pěti set, jak příslušelo dané výšce pět tisíc osm set metrů, ve které už jsem spal čtyři noci.
Už jsem si připadal skoro jako vězeň téhle krásné hory.
Ale Edmond Dantes na tom byl hůře . Všichni tři kluci, se po půl třetí sbalili a namířili si to zpátky do nižšího ležení aby se trochu srovnali. Jestli jim to počasí dovolí, vrátí se zítra, nebo pozítří a já opět navážu na už vyzkoušený život poustevníka .


Ve stanu bylo sice více místa, což jsem ocenil ale klidně bych jej rád vyměnil, za pár českých slov, třebaže nadávek...
Když si občas, doma v kovárně ubalím cigaretu, dostanu zpravidla chuť na pivo. Pak musím se vším praštit a běžím za kamarády do hospody. Tady jsem si také stočil jednu takovou chuťovku a místo piva, zaháním své choutky kyrgyzskou oříškovou čokoládou .
Jak mi scházely ty krásné pivní řeči, kdy se popichujeme se Standou, kterému nikdo nesmí zasednout jeho místo v čele stolu. Jak odlehčeně se o vážných věcech umíme bavit s Pepíkem Horákem nebo jak s mým zedníkem Jirkou probíráme sex, to tolik vděčné téma. Sedá tam spousta lidí, kteří jsou každý něčím zajímaví.
Je tam ještě jeden stůl, ke kterému si rád sedám. Vedou se tam trochu dospělejší řeči a sedá tam také brácha, se kterým jsme se teprve nedávno usmířili po mnoha letech, když zemřel táta .
No a tak si dám pár těch dobrých piv a jdu domů a moje žena mi nic nevyčítá, protože ví že to potřebuju abych byl méně nervózní.

Šestnáctého jsem vylezl asi v půl desáté, když slunce odvedlo svou ranní práci. Doufám, že i nadále pravidelnou. Po vykonání potřeby v naší závěji, jsem vystoupil na hranu abych se podíval jestli nepřichází někdo, koho znám. Viděl jsem tři postavy z nichž jedna zaostávala. Říkal jsem si, že to by mohl být Stréc Hrdlička a tím pádem všichni mí parťáci . Snad už jdou nastálo ?