V náruči jedné z nejkrásnějších hor 3

V náruči jedné z nejkrásnějších hor 3

Anotace: rozhodnutí

Výškový zloděj.

„Bylo by dobře, aby jsme se už konečně pokusili o vrchol.Už je to tady dlouhé !“
Kluci před polednem dostoupali ke stanům trojky a po obědě bylo rozhodnuto. Nařídili jsme si budíky na půl druhé ráno a okolo půl třetí jsme plánovali vyrazit. Je to dlouhý úsek, tak jsme čekali, co to udělá s těmi našimi chatrnými tělesnými schránkami.
Brzy ráno, sedmnáctého srpna jsem už nemohl spát a na hodinkách jsem odpočítával vteřiny do hodiny vstávání. Přesto jsem však byl přesvědčen, že ten den nepůjdeme vzhůru, protože ošklivě vál vítr a byli jsme dokonale zaváti sněhem.
Budík zvonil přesně v půl . Vystrčil jsem hlavu do nevlídna a volal na Zdeňka otázku . Po třetím opakování jsem zachytil – „ nikam nejdeme .“ Cítil jsem zklamání a beznaděj ale nic jiného se nedalo čekat, nejsou blázni.
Kolem sedmé, jsem se rozhodl jít ven, s plánem přinést nějaké kameny, protože mám pár známých, kterým z každých hor nosím tento druh upomínky. Zároveň jsem cítil, že to bude má poslední návštěva ve vyšších partiích hory. Byl jsem už příliš dlouho ve výšce skoro šest tisíc a cítil, že síly rychle ubývají a že tu déle nevydržím.
Oblékl jsem vše co bylo k dispozici a vydal se do metelice. Byla zima, měl jsem dvoje rukavice a pod čepicí a kapucí ještě kuklu. Jen péřová vesta zatím zůstala jako rezerva v kletru.
Po vystoupání ledového výšvihu, jsem se dostal do sedla, kde jsem se stal hračkou silného větru a bílé tmy. Poznal jsem stav kdy člověk neví, zda sejmout brýle, nebo si je ponechat. Byly namrzlé – téměř neprůhledné ale bez nich by brzy nastala slepota způsobená ledovými jehličkami metanými silným větrem. Směr k skalnímu žebru jsem udržoval jen stěží a občas bylo nutno zakleknout na větrem ubitou plochu abych nebyl sražen do dvacetimetrové hloubky, někam na stany tábora, který v tu chvíli byl někde pode mnou. Po značné námaze jsem se dostal k prvním odhaleným skalám a zároveň k převěji nad severními srázy sedla. Nade mnou, stejně jako Matterhorn čnělo posledních tisíc metrů skal, které jsem spíše tušil, než mohl vidět.
Začal jsem vybírat vhodné kameny a geologické kladivo jsem při tom nahradil cepínem. Bylo mi při tom, jako zloději v kostele. Dostavil se neodbytný dojem, že velký Chán se na mne zlobí.
Snad při prvním kontaktu železa se skálou, začal mnou, drzým člověkem cloumat o poznání silnější poryvový vítr ze strany na stranu. Byl jsem přinucen zakleknout a zároveň jsem cítil za zády i před sebou, hlubinu, do které se mi nechtělo.
Omluvně jsem zvedl pohled směrem, kde bylo lze tušit vrchol a pokračoval ve svatokrádeži.
Pak jsem se nerad pustil skály a vydal se nazpět do bezpečí stanu. Často bylo nutno zastavit, než přešel další prudký náraz větru a s ním očima neproniknutelný praporec sněhu.
Znovu a znovu jsem se vracel do zpřímené polohy abych konečně došel spět na hřeben, odkud už následovalo jen snadné slanění skoro k našemu táboru.
Zaškrabal jsem rukavicí na plachtu Zdeňkova stanu, abych jim řekl, že jsem se vrátil. Dozvěděl jsem se, že měli starost… Já ne.
Já se bál !
Po návratu, jsme s Tomášem probrali pár dojmů z mé anabáze.
On pak zalehl a usnul. Já trpěl zas jednou z těch svých nespavostí, zčásti zaviněných tím, že jsem si jako obvykle nemohl zahřát nohy. Dopsal jsem deník a pak se opět vrátila nuda. Docela bych si dal cigaretu, řekl jsem si ale Tomáš spí, tak mi žádnou neumotá.
Pak jsem ale skoro půlku našel v misce od ešusu. Kolegovi zhasla asi vinou nedostatku kyslíku a on už neměl náladu zkoušet ji znovu zapalovat. Vzal jsem zapalovač a po delší době se dostavil úspěch. Se zapalovači je tu problém, díky okolnímu nízkému tlaku, se rozdíl tlaků navýší a to působí, že při škrtání plyn jiskru prostě vystřelí daleko do prostoru a ke vznícení tak nedojde . Vyřešil jsem to tak, že klapku plynu držím bez pauzy a pak do toho škrtnu. Trochu tréninku a je po problému .
Podobný efekt, lze pozorovat třeba u kopacího míče, který jsem doma balil podhuštěný ale v základním táboře měl správný tlak. Tady v skoro v šesti tisících, by možná praskl. A instantní bramborová kaše ? S tou by se tu také dala vymyslet nějaká míčová hra .
Odpoledne jsme využili mezeru dobrého počasí a vystoupali na předvrchol piku Čapajeva . Protože jsem měl plán druhý den zahájit sestup na ledovec, zahrabal jsem do sněhu na vrcholu, ve výšce 6120 m. , pár talismanů od rodiny.Věděl jsem, že na vrchol Chána je už neodnesu.
Druhý den 18.8. jsem se budil a věděl, už nic mne nepřesvědčí jít výše. Dlouhý pobyt v táboře tři mi přestal svědčit. Kondici pro výstup jsem měl tak před čtyřmi dny a to ještě nebyli připraveni kluci. Sám bych si asi nikdy netroufl. Hora se zde začíná podobat Matterhornu ale nástup do žebra není v 3200 m. Zde bych začínal skalní lezení v 6000 metrech a to má člověk k dispozici minimum energie a pohyby jsou nejisté. Byl jsem už zesláblý dlouhým pobytem a navíc jsem nezapoměl, co jsem doma slíbil ! Audienci u velkého Chána jsem si tedy odpustil ...
Autor khantengri, 23.06.2011
Přečteno 955x
Tipy 8
Poslední tipující: Juan Francesco de Faro, Bambulka, Lorraine
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Matterhorn. To je symbol!

15.11.2011 06:29:09 | Juan Francesco de Faro

líbí

... díky Tvému povídání jsem se přenesla v myšlenkách do tábora ... a vzpomněla jsem si mmj. na moudro mojí babičky, která říkávala: "když je Ti zima na nohy, je Ti zima na celého člověka ...", jj, to má pravdu ...

... na mě obzvlášť zapůsobil ten konec, kde píšeš, že jsi nezapomněl na slib daný rodině ... jj, audince se dá přijmout i jindy ... ale když "nestihneš lanovku, zpáteční lístek domů by Ti propadnul ..."...

26.06.2011 19:38:00 | Bambulka

líbí

... a ještě dodatek - souhlasím s Lorraine ...;-)

26.06.2011 19:38:00 | Bambulka

líbí

Krása i nedostupnost, ctižádost i pokora, bojovnost i umění ustoupit... to je vztah člověka a hor... to vše zde je... a nádherně napsáno... díky za krásný zážitek :))

23.06.2011 07:58:00 | Lorraine

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel