Imprese takhle ráno...

Lidi se prý dělí do dvou kategorií. Jedna z nich obdivuje Edinburg a
druhá Glasgow. Nemůžu si pomoct, ale já se nemůžu zařadit ani do jedné.
Každé město má svoje kouzlo a z každého na vás dýchá jeho specifické
aroma. Můžete mi namítnout, kolik jsem toho mohl z města poznat, okusit,
ochutnat, když jsem přijel o půl jedenácté večer a autobus z centra na
letiště mi jel za hodinu. Pravda, krom plastikového chickenburgeru od
McDonalda jsem toho opravdu moc neochutnal, nicméně i těch pár minut,
kdy jsem se toulal po ulicích ve mně zanechalo dojem, impresi... Noční
život, pulzující, typicky britská potažmo skotská metropole. To jsou
slova, kterými bych popsal svůj zážitek. Proč typicky britská? Nikde
jinde než tady v noci nepotkávám tolik lidí, kteří mají akutní
mozečkovou dysfunkci. Vrávorající postavičky, občas se naklánějící u
rohů a zkoumající obsah svého žaludku vyvržený na ulici. Zatímco u nás
je často důvodem pití dokázat si, kolik toho ještě vydržím, britská
povaha je jiná. Mnohdy mám pocit, že je to spíše o soutěži - kdo dřív
padne skalen k zemi, vyhrává! Ale pryč od místních zvyků. Nasedám do
busu a nechávám se unášet osvětlenými ulicemi. Miluju noční města!
Spousta světel a světýlek, která pořád přitahují moji pozornost jako
feromony hmyzího samečka k samičce. Je v tom až cosi lehce erotického -
ne, teď nemyslím to, že bych hledal vykřičené domy nebo hodinový hotel.
Ale roztoužené město mě těmi svými světélky prostě láká, abych ho objal,
přitulil, polaskal...
Projíždíme několik ulic a vjíždíme na dálnici M8, která nás dovede až na
letiště. Ve srovnání třeba s londýnským Gatwickem se mi tohle letiště
líbí mnohem víc. Je uklizenějši, klidnější, lépe navržené. Nemám tady
problém nají tichý kout, kde bych počkal do rána na odbavení, check-in.
Zřítím se do kožené polstrované sedačky kavárny, která je touhle dobou
dávno už zavřená a můžu si vychutnat začátek své dovolené společně s
Andělem. Možná právě proto, že jedu domů, do Čech. Zvolil jsem tuhle
starou českou komedii a ponořil svůj pohled do displeje notebooku.
Komunistická hesla, nadšené soudružky a odhodlaní soudruzi - to byla
doba a jakej to vzalo konec, proběhne mi hlavou. Okolních pár
přísedících se nechápavě dívá mým směrem - proč se ten blázen tady
řehtá na celé kolo ve dvě ráno? Co je na té "Ruštině" tak směšné?
Akorát ruší ze spánku... No jo, rozhodím stranou pár omluvných pohledů,
ale stejně se nakonec směju dál. Copak se dá u něčeho takového nesmát?
Jasně, klidně mi namítněte, že je to propaganda - je, tedy spíš byla. Z
dnešního pohledu mi to ovšem přijde neuvěřitelně úsměvné. A navíc je to
součást naší historie... Nakonec se spolučekatelé dočkali, přestávám
otravovat svým smíchem a i mě přemáhá na chvilku spánek.
Konečně sedím v letadle, je sedm ráno, letadlo je poloprázdné a je v něm
zima - ale nevadí, začíná mi dovolená a já jedu domů. Z uplakaného
Skotska konečně za lyžema a pořádnou kupou sněhu. Za chvíli se
rozjíždíme, vzlétáme a já pozoruji ohňostroj světel vzdalujícího se
Glasgow. Světla tvoří různé spletité obrazce, ale jak stoupáme výš a
výš, krystalizuje mi jeden jistý obraz. Glasgow za svítání těsně než se
zaboříme do peřiny mraků vypadá jako chobotnice na lovu. Pronikáme
červánky nadcházejícího rána, hladím pohledem měsíc, který je v této
výšce zřetelnější a kulatější než kdy jindy a já doufám, že až příště
uvidím chapadla nočního Glasgow neasociuje mi Glasgow - chobotnice i
aroma rybiny :).