Zvláštní cesta

Pondělí, 10. září 2001
Probouzím se v hotelovém pokoji. Koukám z okna a stále tomu nemůžu uvěřit. Jsem v New Yorku! Ten pohled je odměnou za dlouhých devět hodin letu přes oceán. V hotelové restauraci posnídám a pak už vyrážím ochutnat to „Velké jablko“. Stopuji jeden z místních žlutých taxíků a mířím na Manhattan. Taxík se asi desítek minut proplétá ulicemi Brooklynu a pak vjíždíme na most. Jedeme po Brooklynském mostě a směřujeme přímo do srdce velkoměsta. Na moje přání taxík zastavuje a taxikář – míšenec nejasného původu – inkasuje moje dolary.
Stojím na Times Square. S údivem si prohlížím desítky měnících nevelkoplošných reklam a hledám jednu konkrétní budovu. Ano, támhle je! Tak z této věže se o každé silvestrovské půlnoci spouští světelná koule, odpočítávající poslední vteřiny starého roku. Na tomto místě také začíná (nebo končí) jedna ze slavných ulic. Jedna z mála, která má své jméno. Moje kroky právě začaly odměřovat Wall Street. Míjím budovu burzy, kolem mne procházejí gentlemani v přesně střižených oblecích, s hedvábnými kravatami. Chvíli vnímám ten mumraj kolem a pak vcházím do stanice metra.
Vlak projede několik stanic a pak vystoupím. V samém nitru Manhattanu se přede mnou otevírá zeleň Central Parku. Ale tam zatím nepůjdu. Moje kroky totiž směřují k jedné velmi slavné sportovní hale. Prozkoumávám nyní Madison Square Garden a jen o pár bloků dál stojí jiný komplex budov. Je to jedno z nejznámějších hudebních center, vyhlášená Radio City Music Hall. Po důkladné prohlídce této budovy již dostávám hlad. Proto si u jednoho ze stánků koupím pečenou rybu a hranolky, velkou Coca-colu a svůj oběd si vychutnám v oáze klidu, kterou mi nabízí blízký Central Park.
Pak opět nastupuji do metra. V cílové stanici mne pohyblivé schody dovezou do velké pasáže. Pasáže, spojující budovy Světového obchodního centra. Zakláním hlavu, abych zahlédla vrcholky obou věží. V tu chvíli jsem rozhodnutá. Musím nahoru, na vyhlídkovou terasu! Přetížení ve výtahu jižní věže mi nedělá příliš dobře, hučí mi v uších. Ale neštěstími za chvíli pomůže žvýkačka. Vystupuji a s desítkami dalších turistů snad ze všech koutů světa kráčím k okraji terasy. Za ochranným sklem se mi otevírá neskutečný pohled. Auta a lidé se pode mnou hemží, jako mravenečci, domy mají velikost staveb z LEGA a loď plující po East River připomíná papírovou lodičku. Vychutnávám si to úžasné panorama, ale pak už zase musím dolů, můj čas vypršel.
Opět zastavím taxík, který mne doveze do přístavu. Tam nastupuji na loď, mířící na Liberty Island. Je to jen malý ostrůvek v Hudsonském zálivu a stojí na něm jedna socha. Ta socha, kterou Američanům věnovali francouzští revolucionáři a která vznikla v dílně Gustava Eifela. A už ji vidím i já. Hrdě vztyčenou s planoucí pochodní, jeden ze symbolů USA. Právě stojím pod sochou Svobody. Je tak obrovská a mohutná, že ani nemohu uvěřit tomu, že je vevnitř dutá. Spolu s ostatními turisty ji prozkoumám zevnitř. Z ochozu na čelence sochy se mi nabízí další nezapomenutelný pohled. Pohled na panorama Manhattanu, s vyčnívajícími budovami WTC.
Když se doplavím zpět na Manhattan, začíná se na město snášet večer. V jedné z tisícovek restaurací se navečeřím a pak se vydám směrem k další místní vyhlášené ulici. Rozsvěcují s pouliční lampy a já jdu po slavné Broadway. Desítky divadel lákají svými tituly, ale já jen tak procházím kolem a ani nevnímám čas. Ulicemi projíždějí šňůry aut, jejich světla se spojují a ozařují okolní domy. Ale i v nich svítí mnohá okna, další a další se rozsvěcují a jiná zase zhasínají. To vše je korunováno září stovek reklamních poutačů a barevnou symfonií semaforů. Ano… toto město snad opravdu nikdy nespí. Ale já už jsem unavená, a tak opět usedám do taxíku, který mne doveze do hotelu.
Úterý, 11. září 2001
Opět jedu na Manhattan. Chci dnes ještě vidět nádraží Grand Central a Empire State Building. Nejprve ale vystupuji na Park Avenue, u mrakodrapu Tiffany Tower. Jeho špičatý vrcholek jakoby drze propichoval oblohu. Mimoděk se podívám na hodinky. Je právě 8:45 místního času a já si spočítám, že u nás je 14:45.
Ze vzpomínky na domov mne vytrhne temná, děsivá rána. Otočím se směrem, odkud vyšla. A vidím, že z jižní věže WTC stoupá sloup černého dýmu. Co se to proboha stalo? Vydávám se směrem k centru, abych to zjistila. Asi po čtvrt hodině chůze jsem asi 300 metrů od centra a zřetelně vidím obě věže. Náhle slyším zvuk leteckých motorů. Obrátím hlavu k nebi. A pak zahlédnu i odlesk trupu. V následující vteřině se opět ozve ohlušující exploze. Ze severní věže se vyvalí ohnivá koule, následovaná oblakem dýmu. Ó, můj bože! To letadlo narazilo! Narazilo do severní věže centra! Obě věže nyní připomínají obří kouřící komíny. Slyším již sirény hasičských aut a sanitek, jež se sjíždějí k místu tragédie. I já stále dokola a bezúspěšně vyťukávám na mobilu linku nouzového volání 911. Pak si uvědomím děsivou souvislost. V anglicky mluvících zemích se v datu píše prvně měsíc a pak den. A dnes je devátý měsíc a jedenáctý den. 9 a 11 … 911!
Ztuhlá hrůzou sleduji obě věže. Pak náhle, bez varování, padá severní věž k zemi. Vyvalí se mračno prachu a popela, který mi ulpí na šatech. Strašně bych chtěla těm lidem pomoci, ale vím, že bych se jen pletla do cesty profesionálům. Navíc mne stále ochromuje strach. Po několika desítkách minut padá i jižní věž. Ta, ve které jsem včera byla a kochala se krásami tohoto města.
Ne, to není pravda! To nemůže být pravda! Je to strašná noční můra, je to jen sen!
Probouzím se ve své posteli, v našem domě v Hrubšicích. Na stěně visí puzzle s obrázkem nočního Manhattanu i s oběma „Dvojčaty“. Je sobota, 10. září 2011, den před desátým výročím útoku. V New Yorku jsem nikdy nebyla, ale znám jej z televize a internetu.
Ale vím, že jednoho dne určitě New York navštívím. Uvidím všechna jeho známá místa a památky. Jen místo cesty na WCT zamířím na Ground Zero, kde zapálím symbolickou svíčku za těch téměř tři tisíce lidí, kteří tam zahynuli.
Já si dnes zpívám s Frankem Sinatrou: „I want to wake up in the city, that never sleeps, …
It’s up to you, New York, New York!“