Vídeň - město, které žije historií

Vídeň. Město oplývající několikasetletou historií. Město, které pamatuje to, co nikdo z nás. Vždyť také osídlení zde je zjištěno již v době kamenné! Od té doby se Vídeň neustále rozrůstala a stávala se významnější a mocnější. Největšího rozkvětu se městu dostalo za vlády dynastie Habsburků, která si, vyjma Rudolfa II., zvolila Vídeň za sídelní město říše. Od 17. století až po první světovou válku je tato chlouba Rakous asi nejvýznamnějším městem, možná že i na světě. Po válce sláva opadává, i když ne zase tolik. Vídeň je dodnes velmi populární cíl turistů.

Již podruhé se mi poštěstilo, dostat se na týden do této metropole. Vypravil jsem se tam s několika přáteli. Naším hlavním cílem samozřejmě bylo poznat Vídeň, její historii, krásu i tajemství. Naštěstí jsme se nemuseli strachovat o ubytování – jeden z kamarádů má ve Vídni tetu, tudíž jsme přebývali v jejím bytě. Jelikož jsme výpravu uskutečnili v době prázdnin, měli jsme štěstí, že se nemusíme o nocování starat. V této době je sehnat nocleh ve městě prakticky nemožné, nechcete-li bydlet v hotelu, kde za noc můžete dát klidně i 500 Eur. „Kdo v dnešní době nemá známé, nikam se nedostane,“ říká dnes již zažité rčení hlavně o školách a práci. Jak jsem sám zjistil platí to i o výletech.

Když se procházíte mezi tamními památkami, jste jako v jiném světě. Ano, naše Praha je krásná, ale je przněna budovami, které do ní byli vbudovány ve druhé polovině minulého století. Vídeň, zdá se, je těchto kýčů z větší části ušetřena. Každá část města reprezentuje část historické epochy sama o sobě. A pokud máte opravdu štěstí, třeba i náhodou zahnete do uličky, kde se čas jakoby opravdu zastavil. Malebné hospůdky, ve kterých koukáte na dveře v přesvědčení, že každou chvíli vejde dovnitř nějaký rytíř se svou družinou. Šlechtické domky, na něž se dnes nikdo nepodívá a které byli ve své době nejkrásnější stavby Evropy. Svatostánky, ukryté za spletí uliček a cest, po kterých dnes již nikdo nechodí. Tak vypadá zašlá sláva Vídně. „Jestli chcete poznat Vídeň, zahoďte průvodce a jděte se projít jen tak. Když se vám bude chtít, zahněte do uličky. Vyhněte se místům, kde je spousta lidí. Jen tak uvidíte, tu krásu,“ říká Helmut Swoboda, Vídeňský rodák.

Na druhou stranu tu máme i památky, které dodnes lákají turisty. Mohutný Stephansdom, s výškou věže 136,7 metru. Majestátný Hofburk, který vypadá tak, že z něj každou chvíli vyjede kočár s Marií Terezií přímo k dvojčatům muzeí – Uměleckohistorickému a Přírodovědnému. Nejvíce se asi podivíte, když vstoupíte do zámečku Schönbrunn. Já si připadal, že jsem právě na letišti! Z venku vypadá zámek jako krásná barokní stavba, jak vidno dobře udržovaná. Když ale vejdete dovnitř, ocitnete se v jiném světě. V sále, kde se dříve vítali nejvzácnější návštěvy, stojí nyní několik ohromných kas, všude jsou kamery a na každé zdi obrazovka, která buď zabírá vás, případně ukazuje, kdo se má připravit k prohlídce. U každého východu je také spousta turniketů, které regulují přívalové vlny turistů do vnitřních prostor budovy. Prohlídka zámkem vypadá tak, že vás táhne dav a ať se podíváte kamkoli, vidíte jen hlavy. Hlavy, hlavy, hlavy. Některé ani nemají oči. Turisté ze země vycházejícího slunce mají místo očí fotoaparáty, případně kamery. Do obličeje je jim vidět jen několik vteřin. To je v době, kdy vyměňují film v přístroji. Čím dříve se dostanete ven z tohoto ruchu, tím lépe. Nemusíte se bát. Zámek, který obsahuje 1440 místností a 200 kuchyní, má přístupných celkem asi 45 sálů. Prohlídka v davu trvá necelých 30 minut.

Občas se stane, že zcela náhodou zastihnete při exkurzi nějakou tu událost, která je výjimečná. Občas to může být slavností průvod, občas jen nějaký trh. My jsme měli trochu větší štěstí. Pohřeb posledního přímého potomka Habsburků. Otto von Habsburk (nar. 1912) byl pohřben 4. července, tedy přesně v době, kdy jsme ve Vídni pobývali. Bylo nám doporučeno, abychom rozloučení sledovali raději v televizi, v přímém přenosu, což jsme také udělali. Monstrózní obřad, spojený se zádušní mší, projevem významných osobností, jakou jsou například prezidenti Rakouska a Německa, Švédský král. Projev měl dokonce i náš ministr, Karel Schwarzenberk. Smuteční průvod dlouhý několik kilometrů prošel poté středem města, aby tělo císařského syna mohlo být uloženo se vší poctou v Kapucínském klášteře. „Před vstupem do Kapucínského kostela zazní rituál tradičního trojího zaklepání. Při prvním se otáže duchovní z kostela „Kdo žádá o vstup?“ Ceremoniář odpoví vyjmenováním všech šlechtických titulů zemřelého. Duchovní prohlásí: „Neznáme ho.“ Následuje druhé zaklepání a opět: „Kdo žádá o vstup?“ Pak zazní všechny světské pocty včetně řádů a vyznamenání. Až po třetím zaklepání a dotazu se ozve: „Přichází smrtelný a hříšný člověk.“ „Pak tedy vstupte,“ vyzve duchovní průvod s rakvemi.“ (citace: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/239198-rakousko-s-pompou-pohrbiva-posledniho-naslednika-zruseneho-trunu.html)

„Nedávno se tu prováděl nějaký průzkum,“ vzpomíná Helmut. „Vyšlo z něj najevo, že asi 60 procent Vídeňanů by bylo pro to, aby se opět obnovilo císařství. Rakušané si potrpí na slávu monarchie a chtějí, aby se vrátila zpět. Mně je to celkem jedno. Mimochodem Otto byl poslední přímý nástupce císaře a syn Františka Josefa II., podívejte se na ten pohřeb. V jiné zemi by určitě nedovolili, aby bylo celé město včetně památek uzavřeno, jen pro nějaký pohřeb. Vedl ho sám kardinál Schönbornn, což také o něčem vypovídá. A potom těch vladařů co se tu sjelo. Říkám vám, že něco takového nikdy neuvidíte.“ Myslím si, že Helmut má pravdu.

Když má člověk co dělat, čas uteče tak neskutečně rychle, že ani nevíte, že je týden za vámi. A tak se i my musíme s Vídní rozloučit kde jinde, než v zábavním parku Prater. Zábava se tu najde pro každého – kdo má rád adrenalin, zajde si na některou z krkolomných horských drah. Kdo má raději klid, nepohrdne projížďkou na lodi či na koni. Kdo vyhledává strach, určitě zavítá do některého z mnoha strašidelných domů. Kdo by raději něco pojedl, může navštívit některý ze stánků na pravý Döner kebap, Wienerschnitzel nebo na pořádnou vinou klobásu. Každý by měl také ochutnat bramboráky či žebírka ve vyhlášené restauraci Schweizerhaus (Švýcarský dům). A jak stoupáme na obřím horském kole a koukáme pod sebe na světla města, které se proslavilo svou minulostí i přítomností, říkáme si, že nikdo nikdy nezapomene na jeho slávu. Na slávu říše, kterou toto město reprezentovalo. Na krásu ukrytou ve spleti uliček, které zde rostou několik set let. My odejdeme, ale Vídeň zůstane. V jaké podobě, to nevím, snad v té, ve které si ji pamatuji. Aufwiedersehen in Wien!