Pouť ve znamení San Miguela

Pouť ve znamení San Miguela

Ne, už neputujeme, ve Španělsku jsme byli jen dva týdny, v sobotu (11.května) jsme přilítli zpátky. Na to jak dlouho jsme se připravovali, tak to docela rychle uběhlo ... prakticky jsme přeťapali jen z Leonu do Ponferrady , pak jsme jeli do Villafranca del Bierzo – bylo v plánu ještě jít odtud alespoň do Sarrie , měli jsme na to mít 4 dny dokonce jsme měli již koupené lístky na bus z Luga na madridské letiště, ale pak Mišák v noci brečel a kašlal a ráno pršelo - a vyrazit později s rizikem, že bude naše „ňino“ možno marod a rušit jiné lidi v hromadných ubytovnách (kde se dalo spali jsme raději v hostelech) a nebylo jisté zda bychom pak stihli bus ze Sarrie do Luga - tak jsme se raději vrátili do Ponferrady, stornovali lístky a koupili na středu odpoledne z Ponferrady do Madridu, přespali, prošli se po templářské pevnosti (jo a Mišák ještě dostal průjem) a odjeli do Madridu (cca 5h v buse) - a tam jsme byli ve čtvrtek v Prado a v pátek zase v ZOO.
Věřím, že bude nějaké příště, a budeme pokračovat z Ponferrady - navíc to už naše „ňino“ bude zase o trošku víc ťapat sám …

Jinak letěli jsme tam poslední dubnovou sobotu, brzo ráno, vlastně ještě nočním busem jsme jeli na letiště - a to byla tedy jízda za všechny drobné - takové turbulence jsme neměli ani v letadle.
Pak měl let stejně zpozdění kvůli nějakému letadlu odněkud z Ruska. Takže místo v deset jsme v Madridu byli kolem jedenácté. První ptáky, kterého taťka v Madridu viděl byly papoušci – nepůvodní druh. Pak jsme se trošku prošli Madridem a ubytovali se v rezervovaném hostelu a odpoledne vyrazili do ZOO. Druhý den Mišák s taťkou spali déle a já vyrazila do ulic Madridu na vlastni pěst, chtěla jsem najít internet, ne jen wifi ... a pak jsme jeli na madridsky autobusák a koupili lístek do Leonu, už byli volné jen 3 místa v tom dražším buse, ale zase bylo tam větší pohodlí, než v letadle.
V Leonu jsme se ubytovali a pak šli trošku do města, sehnali credencialy - poutnické průkazy do kterých se dávají štemply s daty, jednak to pak slouží jako důkaz, když chceš získat kompostelu, druhák na základe toho se můžeš relativně levně ubytovat v albergue - ubytovnách pro poutníky a taky všude po trase měli hospůdky speciální menu za par euro pro poutníky a taky různé jiné výhody. např. pevnost v Ponferradě jsme si prohlédli zadarmo. Večer bylo v Leonu docela syrová kosa.
Leon večer - 28.04.2013

Den 1.
A v pondělí jsme vyrazili - nebylo moc teplo, tak nejvíc 14 stupňů přes den, ale ani nepršelo, a byli jsme odpočati, tak se šlo vcelku dobře a prakticky jsme udělali celou jednu etapu. Taťkovi se ten den moc líbil a najednou si začal věřit, že to možná i dáme. Ubytovali jsme se v hostelu na začátku Villadangos del Páramo.
1.den poutě

Den 2.
Ale druhý den bylo opravdu hnusně, pršelo a bylo docela zima, moje zimní čepice a Mišáková kukla nám posloužili skvěle – ten den jsme udělali jen cca 10km.
Taťka cestou musel na wc, ale v tom dešti to na keříky nebylo, a nějak nebyla poblíž ani nějaká hospůdka. Tak jsme zkusili autokemp u trasy. A ten pan, co tam hlídal, nám nerozuměl a chtěl 3 eura. Taťka již ale musel hodně, tak je zaplatil. Pak ten pán viděl, že si nedal horkou sprchu, jen byl na toaletě, tak nám ty 3 eura vrátil. To se mi líbilo.
Pak jsme v dešti ťapali dál - navíc pořád kousek vedle silnice - tudíž to bylo nudné, co mělo vliv na naši náladu. Nicméně jídlem pod přístřeškem a horkým čajem z termosky se nám ji podařilo spravit. Pak už to šlo veseleji.
Ubytovali jsme se v albergue San Miguel v Hospital del Orbigo, ve kterém jsem spala i o své první pouti. Jen teď navíc v samostatném pokojíčku. Všem se nám moc líbilo v společenské místnosti u krbu, ve kterém hořel oheň a Mišákovi tam zapůjčili míček - tak se tam taky hezky vyblbnul. Taky jsme tam byli na poutnické menu a mely tam podle mne skvělou rybí polívku.
2.den - Hospital de Orbigo

Den 3.
Zvažovali jsme, že se odtud odvezeme busem do Astorgy, abychom stihli výstup ke Cruz de Ferro i na O Cebreiro, jenomže ráno jsme pak zjistili, ze je svátek - 1. květen, tudíž ten bus, co jsme chtěli nejel a tím bylo rozhodnuto jít dál pěšky podle původního plánu.
Další den bylo zase příjemně na putování, tu a tam mraky, a jediný slejvák, co nám hrozil jsme přečkali v hospůdce na začátku San Justo de la Vega. Všude po cestě byli letáčky k albergue municipal cca 1km za Astorgou - tak jsme tam zamířili.
Albergue byl levný, navíc zase jsme měli soukromý, ale nebylo tam žádné topení, takže hned po setmění tam byla strašná kosa. Ideální "lednice" v horkém dusném létě. Jenže bylo jaro, navíc podivné. Nebyla tam ani kuchyňka, jen jedna mikrovlnka v společenské místnosti ve vedlejší budově (dříve hospůdka). Byly tam navíc automaty na kafe, čaj, na vody, pochutiny a nějaké jídla, co by se dali ohřát v mikrovlnce. Tak jsem tam prvně vařila polívku z našich železných zásob polívku (směs hrachu, ovesných vloček a kroupy) - navíc prvně v mikrovlnce a na 2x - protože největší šálek co tam byl, měl půl litru. Kromě nás tam byl ještě jeden španělský poutník - ukazoval mi své kompostely (potvrzeni, že absolvoval pout) za několik let po sobě - vždy zhruba v období dubna - května.
Daroval mi čtyřlístek.
3.den poutě Casa de Deus
3.den - Astorga

Den 4.
Bylo docela hezky, ale ne horko. V Murias de Rechivaldo jsme posnídali a v Santa Catalina de Somoza jsme posvačili - bylo prima sedět venku na sluníčku - navíc tam byl v hospůdce komp - taťka si vybavil nějaké povinnosti a pak jsem i já byla trochu na netu. Když mi tu naše známá Kaliforňanka, s kterou jsme po cestě pravidelně míjeli začala překládat návrh od jedné španělské paní - že prý se jí moc líbí naše dítě, a že když chceme odveze nám zadarmo batohy do Rabanal del Camino, že je majitelkou albergue, ale nemusíme u nich spát, když nechceme, ale Mišák se ji moc moc líbi.
Tak jsme souhlasili - narychlo přebalili nejnutnější do příručních zavazadel (vodu a tak ...) a nechali si batohy odvézt. Tím pádem bylo jasné, že dnes skončíme v Rabanal.
Nemuseli jsme, ale rozhodli jsme se zůstat v alebrgue té paní a byla to skvělá volba - byl to ten nej albergue v poměru ceny a výkonu.
Navíc nás ubytovali v té místnosti, kdy bylo málo lidí a byl tam uzavřený dvorek, kde si po nějaké chvíli Mišák oblíbil paní a hrál si s ní a s jejich malým pejskem - dokonce mu nevadilo, když jsme ho s paní nechali na dvorku - bez nás. Jinak si vždy všude hlídal, aby jsme u něj byli pokud možno oba.
Když paní zjistila ze Mišákovi chutná rajče, dostal rajče extra. Pak mu zkoušela dát čokoládu a Mišák nic - dokonce mu ji rozbalila a nic. No jo, naše „ňino“ si čokoládou nekoupíte. Navíc nám ještě paní před odchodem dala chleba (nestihli jsme ho koupit). Moc se nám tam líbilo.
Taky tam před usnutím v místnosti, kde se spalo zatopili. A v jídelně byl opět krb s ohněm.
4.den poutě

5.den
Nasnídali jsme se před Foncebadonem, s výhledem na tuhle vesničku. Tudíž jsme nebyli nikde na kafe a zapomněli doplnit vodu. Naštěstí u Cruz de Ferro - železného kříže na sloupu - nejvyšším místem poutě mezi Leonem a Santiagem de Compostely jsou parkoviska pro turistické busy a auta. A Němci nám dali vodu a Mišák dostal další sladkost. Němečtí důchodci měli doprovodný autobus - putovali na lehko.
Miškovi se od Cruz de Ferro moc nechtělo - byly tam auta a autobusy, a na parkovišti i chodníčku byly kamínky - dve věci, ktéer ho přivádějí do hracího transu.
Pak jsme přece jen ťapali dál - největší stoupák jsme měli za sebou, přesto nálada nějak kolísala. V Manjaríně jsme si doplnili zase vodu a dali kafe a sušenky za donativo. Dá se tam taky spát - ale jsou tam opravdu "bojové podmínky. Taky jsem tam byla na suchý záchod - kde byly pokyny v několika řečích, ze po potřebě nesmíš házet papír do díry, mohl by začít hořet, a máš to laskavě posypat vápnem (bílým práškem) z bedýnky s přiloženou lopatkou.
Odtud jsme už jen klesali a vzhledem k tomu, ze Mišák se chtěl nosit - některé úseky jsme raději kráčeli po cestě pro auta a kola, než po stezce - bylo to lehčí.
Taky nám v Manjaríně řekli, ze v El Acebo lze v nějakém podniku platit kartou, co nás potěšilo, protože naše hotovost se od Astorgy poněkud zmenšila. A příští bankomat měl být až v Molinaseca.
Albergue za 5 euro byl už plný, ale bylo ještě cca 5 postelí volných v donativo albergue. V tom jsem spala i na své první pouti. Bohužel mohli jsme si vybrat jen z těch horních postelí. To bylo prvně, že Miško nespal mezi námi, ale jen u mne. Spal dobře, ale já tam nemohla usnout. Jednak jsem byla ve střehu, aby Mišák nějak nespadl z postele, druhak jeden pár si tam celou noc štěbetal - a jak já jsem ten nastavená na Miška, tak mě to pořád budilo - chrápaní ostatních mi nevadilo. Nicméně ještě před spaním, jsme byli prvně nakoupit zase něco na cestu a pak se najíst v hospůdce na začátku El Acebo, kde se dalo platit kartou. Moc jsme si pochutnali a seděli jsme na sluníčku. A pak ještě před spaním se Mišák v společenské místnosti dlouho hrál s autíčky.
A teď při sepisováni těchto zážitků jsem zjistila, že celý název obce je El Acebo de San Miguel.
5.den - Manjarín

6.den
Vyrazili jsme poměrně brzo, takže v Riego de Ambros byla kavárnička ještě zavřená, posnídali jsme tedy vlastní zásoby a když jsme končili dorazila paní a otevřela, tak jsme si ještě dali kafe a zašli na toaletu.
Pak jsme vyrazili, ale udělalo se moc horko, tak jsme měli často pauzy ve stínu, které bylo stále hůře možné najít. Mišák pořád nebyl nějak v pohodě, tak jsem ho prvně kojila i někde po cestě, ne jen v postelích po nocích a k ránu. Jinak bylo nádherně šli jsme skrz čerstvě zelené keře, které začínali kvíst, a všude i jiné kytky a hmyz a ptáčky vyzpěvovali. Nádhera, nádhera, nádhera!
Nakonec jsme dorazili do Molinaseca a jako prvé vyhledali bankomat. Pak jsme se ubytovali v Casa Pichin. Ten název nám prišel vtipný a cena byla příznivá, navíc nám paní bez příplatku vyprala věci v pračce. Za Astorgou v té ubytovně byla taky pračka - jen ta byla za 2 eura. A věci nám tehdy nestihli doschnout. Jinak v ostatní dni jsem podle potřeby prala ty nejnutnější věci ručně. V El Acebo jsem ale prát nestihla a navíc se udělalo hezky - tak jsme dali prát i větší kusy.
Po sprše a prima oběde jsme se šli projít do městečka. Dokoupili zásoby - chleba,ovoce, zeleninu, plátkovy sýr a nějaké chorizo.
6.den poutě - je nádherně
6.den poutě - ve stínu
6.den poutě
Casa Pichin
Molinaseca

7. den
Vstali jsme poměrně brzo, část věci jsme měli u dveří pokojíčku, část věcí se ještě sušilo u pícky v hospůdce dole. Vypadalo to na hodně horký den, navíc věci ještě nebyli suché, tak jsme se s taťkou dohodli, že tam ještě jeden den zůstaneme. Taky pak skoro cele dopoledne prospal s Mišákem na pokojíčku. Já jsem poseděla před hospůdkou, byl tam signál wifi a ke každému pití jsem dostala nějaké tapas. A tak jsem si tam sumarizovala zážitky a jen tak vegetila.

Jinak všichni jsme se přes dny mazali Mišákovým opalovacím krémem s faktorem 30, ale i tak nám speklo zejména uši na levé straně, taťkovi i levou ruku a Mišák v jedné chvíli odmítal nosit čepičku - tak měl o pár dnů červenou skvrnku uprostřed hlavy, tam co je takový vír ve vlasech.

U místní školy bylo i dětské hřiště - ale Mišák se raději hrál s kamínky.
A na večeři jsme byli v hospůdce, kde měli fotbálek a Miško objevil novou zábavu zasouvat a nebo vytahovat tyče.
Miško objevil fotbalek

8.den
Zase bylo zataženo, ale šlo se fajn. Nasnídali jsme se na kraji vinice. Všude kytky a ptáci. Nádherné panorama hor. A před námi Ponferrada. Mišák statečně chvilku ťapal a pak i posnídal s námi. Poté už jsme ťapali až do Ponferrady.
Až když jsme si sedli na kafe s výhledem na pevnost, tak se rozpršelo, přesunuli jsme se tedy dopít kafe do hospůdky.
Pak jsme zašli do informačního centra - měli tam internet, přece jen přes mobil to není někdy ono - zkoukli jsme autobusy - jak by se dalo dostat zo Sarrie do Luga a z Luga do Madridu, zhodnotili a poopravili naše plány, vyptali si mapku centra a vyrazili na autobusák. Tam jsme koupili lístky na bus z Luga na madridské letiště a pak na bus do Villafranca del Bierzo.
Tam jsme prvně narazili na nóbl ubytovnu pro turisty - paní před námi se ptala na cenu pokoje (něco přes 70E)- takže bylo jasné, že pro nás to není, ale opět jsme si vyptali mapku a recepční se nabídl, že nám dá razítko do credencialu. Byl moc milý. Ale jinak na nás celé městečko působilo hodně nevlídně. Jeden hostel byl obsazen, druhý nám přišel moc drahý a třetí jsme vzali - ale nebyli jsme tam spokojení.
Malé plus městečka bylo, že tam byl carrefour - doplnili jsme zásoby a Mišák dostal jedno nové autíčko.
Na pokojíčku jsem měla předmenstruační posedlost uklízením. Takže jsem byla docela nepříjemná. Když mě to přešlo, nějak se blbá nálada přenesla na taťku. Naštěstí ho to záhy přešlo, když jsme Miškovi společně myli zoubky.
V noci Mišák ošklivě kašlal, měl hleny na průduškách a naříkal.
8.den - odcházíme z Molinaseca
8.den - Ponferrada
Villafrance del Bierzo

9.den
A ráno zase pršelo - tak byla zase změna plánu.
Na snídani, který byla v ceně (ale za moc nestála) - jsem šla prvně já - drobec ještě spal a tak s ním taťka zůstal a pak jsme se vyměnili – snídaně tam byla od osmé do desáté.
Pak jsme se konečně zabalili a vyrazili na bus, zakecali jsme se cestou - tak nám jeden ušel před nosem a na další jsme museli počkat dýl - byla obědní pauza - jinak to tam jezdí co hodinu.
Čekali jsme v baru s velkou jídelnou a byla tam i něco jako herní část - hodně zanedbané - ale byl tam fotbálek - co bylo pro Mišáka super. Součástí objektu byl i hostel, ale ten jsme včera nějak přehlídli. Taky tam bylo par automatů na takové ty hračičky pro děti, nebo samolepky a tetovačky. Mam odtud dvě samolepky s tématikou za legalizaci marihuany ve Španělsku. Apropo v Molinaseca v jedné z méně turisty okupované uličce bylo cítit marišku a taky jsem ji zavoněla, když jsme v pondělí hledali v Ponferradě autobusák.
Pak už jsme jeli zpátky. V Ponferradě jsme stornovali lístky z Luga do Madridu a pořídili jiné na středu odpoledne z Ponferrady do Madridu.
Pak jsme zase hledali hostel. A nějak se nám nedařilo.
A najednou jsem toho mela již dost, strašně jsem měla potřebu si nikam sednout - nebo tak - a v tom se k nám přimluvil nějaký Španěl a odvedl nás k hostelu San Miguel - minuli jsme ho jen tím, že na jednom mistě jsme odbočili mým rozhodnutím vlevo místo vpravo. Bylo to jako když se objeví hodní stařenka v pohádce. Navíc mi docvaklo, proč jsme se museli vrátit do Ponferrady.

A další dny už jsem popsala v úvodu.

Zpatky v Ponferrade
Vstup do pevnosti - Ponferrada
Na hradbách pevnosti - Ponferrada
Madrid - já, Mišák, Maja a Goya
V madridském metru
Mišák v madridském Zoo