UKRAJINA 4

Náhle a nečekaně Vasil zavelel,,Vystupujeme!Musím vám něco ukázat-"Poslušně jsme vystoupili.Autobus odfrčel a my se smíšenými pocity hleděli na Vasila jenž již jevil známky opilosti.Snad ví co dělá a taky ví jak se dostaneme do kempu.Nebojte se, autobus má tady zajížďku.Bude se vracet stejnou cestou a zase nás naloží.Řidič počká,je to s ním domluveny.Žádnej spěch,a vlekl nás do nedaleké koliby-hospody.Za chvíli se oběvil s totalně ožralým dědkem, na kterém se značně podepsalo celoživotní chlastání.Chlapi,toto je poslední žijící vorař,který dopravoval dřevo po místní řece.Dědek s vyplazeným jazykem a slinou na bradě mávl směrem k řece a kdyby ho Vasil nedržel ,tak šel určitě k zemi. Vasil nám jeho gesto přeložil,, Tady je nejnebezpečnější místo na řece,tady přišlo o svůj život a vory mnoho vorařů! A chlapi,kupte mu za jeho přednášku vodku,on bude rád."Zajímavy,že toto hrozné místo na  řece bylo právě u hospody!Za dvacet minut Pepa,který čekal před hospodou pro nás přišel, že už přijel autobus. Po dalších 10ti minutách jsme přesvědčili teď už taky opiliho Vasila,že je třeba  jít.V autobuse vládla přátelská nálada,nikdo na to,Že na nás museli Čekat neřekl ani ň.Do kempu jsme přijeli až za tmy.Říkám že cestování je tady velikej zážitek.
Konečně jsme se v pozdním odpoledni ocitli v KOLQČAVĚ,kde právě začínaly oslavy 115 let od narození I.Olbrachta.Ubytovali jsme se v místní Škole,v jedné třídě.Škola byla na místní poměry obrovská,a vybudována zřejmě v době,kdy Podkarpatská Ukrajina patřila k naší republice.Stáří odpovídalo i vybavení Školy.V žádné třídě není zavedena voda,ta je jen v přízemí v umývárně,kde z urvaného kohoutku skrápí proudy vody chodbu,ale nikomu to nevadí,vždyť stačí kohoutek přivázat náplastí a dávat si pro příště pozor.Školní záchody jsou ještě větší katastrofa.Tvoří je sedum dřevěných budek na nádvoří s otvorem pro výkaly v podlaze.Je v nich nutno stát,a jednou rukou držet vrátka.Ráno místní babka dlouhým prknem,aniž by musela vstoupit dovnitř,schodí do otvoru výkal těch,co se dobře netrefili.A je uklizeno!Záchody učitelů ve školní budově mají sice klozetovou mísu bez prkénka a zřejmě i bez vody,neboť poblíž je špičaté dvoumetrové prkno,už řádně zahnědlé,které zřejmě pomáhá gravitaci.A kolem děsná spoušť,v níž převládají láhve od různého alkoholu.My si ale nestěžujem,třída v níž nocujeme se dá zamknout a klíč máme stále u sebe.Odpadá zde riziko krádeže.Za celý tento komfort platíme ,,jen" jeden dolar na osobu a noc.
K večeru jsme vyrazili na obhlídku Koločavy.Skoro všechno,co bylo dříve společné,je dnes rozkradené či v troskách. Honosné autobusové zastávky s barevnými mozajkami s motivy světlých zítřků  jsou  dnes  oloupanými  zříceninami,společné  schránky na dopisy jsou hromádkami rezavého plechu.Zbytky zničené tabule cti před Koločavskou školou vyhlížejí z bujného křoví,rozestavené monstrum kulturního domu na návsi skýtá ve vstupní hale polední stín stádu koz.Zmizela železná lana spojující patníky na nebezpečných místech okresní silnice, ba mnohde zmizely i ty patní ky. Náves plné odpadků, kose nikde. Lidé se tím bordelem bez zábran brodí a sami odhazují vše nepotřebné,kdy je to zrovna napadne-Z projíždějících aut a autobusů neustále vylétávají láhve a plechovky a vrší se podél cest a polí.Kolik asi Času a generací bude třeba, aby se tento vztach k okolí změnil?Tato lhostejnost k věcem společným je asi reakcí na dřivějši násilný kolektivismus a ostře kontrastuje s péčí o soukromý majetek. Chaloupky jsou většinou čisté,zahrádky upravené,tento spořádaný svět ale hned za plotem kančí. Naše první cesta v Koločavě vedla na hřbitov,kde jsme chtěli najít hrob Nikoly Šuhaje.Hřbitov nám místní ukázali hned a ochotně,ale jen co se dozvěděli proč jej hledáme,nevěřícně kroutili hlavami, , Takovému darebákovi, jako byl Nikola Šuhaj,chcete dělat slávu?Vždyť to byl chuligán a zbuj,co zabíjel vaše,Čechy!Kam jste to dali rozum?"Naštěstí se nás ochotně ujaly dvě dívenky,jedna tak tříletá a druhá pětiletá a dovedly nás nejdříve ke hrobu ErŽiky a pak až do nejvzdálenější části hřbi tova, až k plotu, kam se pohřbívají největší lumpi, zloději a vrazi.Tam jsme také našli hrob Nikoli Šuhaje—loupežníka.Bylo patrné,že hrob je nově označen křížkem se jménem a přes něj byla uvázána česká trikolora.Z děvčátek opadl počáteční ostych a tvrdě vyžadovala odměnu za vykonanou práci-ukázaly nám přece co jsme chtěli.My jsme s tímto vůbec nepočítali,ale po prošacování jsme našli tatranku a pár bonbónů-Děvčátka byla očividně naštvaná a zklamaná-Nemohla pochopit,že když jsou dvě, tak proč jen jedna tatranka.
Navštívili jsme ještě hroby českých četníků,které měl na svědomí právě Nikola Šuhaj. Museli jsme jít na druhý konec Koločavy. Hroby jsou hned za dřevěným kostelem, v kterém je zřízeno jakési ,,muzeum ateismu".Hroby mají kamenné náhrobky, na kterých jsou ještě stále dobře patrný České nápisy a jsou dobře udržovány.Do kostela jsme se dostali podobným způsobem jako na hřbitov-Místní výrostci mají zřejmě celou Koločavu pod palcem.Jak nás zmerčili ,hned byli u nás, a že jestli chceme vidět kostel ze vnitř,Že oni mají klíče.Tito byli o něco málo starší než dívenky ze hřbitova,a také se nespokojili se sladkostmi,ale chtěli nekompromisně prachy.
Oslavy se vydařily.Vůdčím heslem,které sem přitáhlo na ,,Setkání romantických duší v kraji zbojníka Nikoly Šuhaje" na dvě stovky Českých turistů,bylo,,Sto let od narození Nikoly Šuhaje".Na improvizovaném pódiu pod rourou teplovodu na hřišti u zadního traktu Koločavské školy se však skvěly státní vlajky ČR a Ukrajiny, vedle mohutné podobizny Ivana 01brachta,o Šuhajovi ani slovo. Nepřipomínaly  ho,  ani   oficiální  proslovy  ukrajinských okresních činovníků-Měli asi na věc stejný názor,jako lidé jechž jsme se ptali na hrob Nikoly.Místní úřady nechtěly sté výročí slavného zbojníka povolit,až se nakonec našla schůdná klička v 115 výročí naroseni 0lbrachta.Z pódia tedy shlížel 0lbracht,ale češi slavili Šuhaje.
Sláva byla veliká-Dívenky z Ričky v zelených krojích zpívaly hebké i drsné písničky verchovinských rusínů,huculové v ovčích kožiších je vedli do tance-Ani KoloČavské dívky se svými ukrajinskými baladami se neztratily.Oslav se také zúčastnil filmový Nikola - Donuti1.Netušeného zájmu se těšily i večerní filmotéky Šuhajovských filmů,promítané na hřišti,nebo v těžce popsatelném ovzduší školního sálu,přeplněného ryčným lomozem neustále proudícího davu, marnými kledbami filmových estétů, pachem opilců a štěbetáním Koločavských bab a dětí«Vrcholem oslav se stala přítomnost Aničky Štajerové,76ti lete dcery Nikoly Šuhaje. Ať se to KoloČavským líbí či nelíbí,v českých srdcích legenda o Šuhajovi Žije,a soudě podle zapálených tváří těch nejmladších turistů bude žít ještě pěkně dlouho.Dnešní odloučenost Podkarpadské Rusi tu legendu jen posiluje.
Nezapomenutelným zážitkem byly toulky po koločavských poloninách.Hory, poloniny,pralesy,lid,vše tak nezkaženě pannenské po krátkém pobytu vrací chuť k novému životnímu zápasu.Podle Kroupová průvodce Podkarpatskou Rusí z roku 1934 bychom tu asi dnes panenskost přírody a zvláště lidí jen těžko hledali,nicméně mohu potvrdit,že poloniny sílu k Životu opravdu až marnotratně dávájí každému,kdo v nich se srdcem otevřeným a čistou myslí,byť i   jen chvíli pobude.