Jak jsem se dostal do Číny

Začalo to nenápadně, když do Kladna dorazila skupina 24 čínských hokejistek, potencionálních reprezentantek do 18 let, ze kterých se po návratu domů měly vybrat ty nejlepší.

Jelikož na Kladně působí dívčí hokejový tým, byly jsme požádáni, zda by bylo možné využít i nás na společné tréninky a několik přátelských utkání. Bylo jim vyhověno, a ačkoli jim naše děvčata při zápasech dávala dvouciferné příděly, byly Číňanky spokojeny.

Než se vydaly zpět do Číny, tak jsem z legrace prohlásil, že by nás na oplátku mohly Číňanky pozvat k nim na nějaký turnaj. Ta poznámka byla opravdu myšlena jen z legrace a byla mnou ihned zapomenuta, ale ne ze strany Číny a tak během 14 dnů přišlo pozvání, které se nedalo odmítnout. Bohužel ne všechna kladenská děvčata mohla odletět hlavně kvůli škole.  Díky čínské straně naše náklady tvořily pouze vízum a kapesné. Před odletem ještě základní rady. Pít pouze balenou vodu, nejíst moc jídla z ulice, a když tak se vybavit živočišným uhlím a pro jistotu druhý den po požití nikam nechodit.

Pro některé členy traumatizující zážitek při odletu z Prahy.  Při velmi silném větru to s letadlem hodně házelo, a kdo nemá rád výšky a propady letadel o několik desítek metrů to muselo být hodně nepříjemné. Já osobně to mám z celého letu nejraději. Je to vždy příjemná změna jinak nudného a v tomto případě téměř desetihodinového letu do nitra Asie.           

Hned první večer byla naplánována společná večeře, a aby člověk neumřel „hloupý“, tak se ochutnávalo všechno možné: vepřový mozeček, morek, býčí krev, hovězí držky, jehněčí barbecue, krevety v úpravách nepálivých ale i pálivých, které nás přesvědčily o vstupním i výstupním, tedy vícestupňovém pálení.

Způsob stravování a menu je pro nás dost jiné. Na hůlky se dá zvyknout, horší je to s úpravou masa. Nic nevykosťují, prostě jednoduše maso rozsekají i s kostmi a tepelně upraví. Jedno je, zda se jedná o vepřové, rybu nebo drůbež. A způsob konzumace? No pro nás Středoevropany hodně nezvyklé. Hlasité mlaskání, hekání a vyluzování dalších zvuků hrdelních, ale i …., no jiných. Na druhou stranu si je zde snadné za malý peníz pořídit skvělé a zralé tropické ovoce, které se u nás nedá pořádně koupit, a když, tak vyjde levněji pořádný steak.

A potkala nás jedna velká klika. V Pekingu byl právě sjezd jejich strany a díky tomu stály všechny místní továrny, aby nebyl ve městě smog, kterým je Peking vyhlášen, takže nad Pekingem svítilo sluníčko, které zde dalších pět let až do dalšího sjezdu zase neuvidí.

Na neděli byl naplánován výlet na Velkou čínskou zeď. Fakt je Velká! Již na prvních schodech jsem hledal náhradní plíce, přesto jsem se na první hlásku vyšplhal zdaleka ne poslední a potom už to šlo, až tedy do doby, než jsme se dostali přes kopec na další část zdi. Nejenom, že je velká, ale taky zákeřná. Vidíte zdola na kopci hlásku a těšíte se na blížící konec, ale ouha, za ní zeď pokračuje s ještě větším kopcem a světe div se, za tím dalším kopcem je ještě další. Potíž je v tom, že tu cestu nemůžete zkrátit, tak když už tam vlezete, musíte chtě nechtě dojít. Tady si nejlépe ověříte pravidlo, že když už nemůžete, tak můžete ještě třikrát. Když jsem se tedy vydrápal až na vrchol, tak čekala krkolomná cesta z kopce. To už se nám klepaly nohy a dole už by se mi hodily i berle, možná i invalidní vozík. 2500 schodů s proměnlivou výškou 10 až 60 cm, po kterých stoupáte či klesáte v úhlu až 60⁰ dá vážně zabrat. Převýšení bylo jako vyjít 190 pater, ale ve finále nikdo nelitoval.

 Po načerpání trocha nových sil jsme jeli na jednu z místních tržnic s různými krámky, ale jako u nás hlavně s jídlem, u kterých bylo stále plno. Místní strava je rozhodně pestrá a zajímavá. Koho ale zajímala moc, neobešel se následně bez živočišného uhlí. Po týdnu se jím dokrmovala část hráček, až to odneslo jedno WC na pokoji svou neprůchodností.

Třetí den po Velké zdi po ránu úžasné zjištění: „Opět mám své nohy“, které si dva dny žily svým vlastním životem, a bylo jim úplně jedno, co jsem po nich chtěl já.  

Vzbudili jsme se do prvního jarního dne, který nám zaručil vzhledem k časovému posunu jaro o 10 hodin delší proti naší domovině a jelikož ze Sibiře fouká studený vítr, tak je obloha vymetená a sluníčko se na nás směje, takže honem do Zakázaného města. Město v době císařské bylo zapovězeno všem cizincům. Dnes do něho může každý za patřičný poplatek. Odpoledne následovala návštěva Císařského letního paláce, kde nás zaskočila jeho velikost a zpáteční cesta parkem a krkolomnou zkratkou, která nám dala zabrat ve stylu čínské zdi. Hned jsem si vzpomněl na jeden nezapomenutelný filmový citát: „Je to delší, ale za to pomalejší“.

V pondělí v podvečer oficiální přijetí panem Velvyslancem na České ambasádě. Tam se ukázalo navzdory velikosti Číny, jak je svět malý. Potkal jsem tam dlouholetého známého kuchaře Tomáše, světoběžníka, kterého jsem neviděl téměř 20 let.

Po odehrání několika zápasů byl čas na návrat domů. Hned na začátku odbavování se nám odlet začal komplikovat. Někteří jedinci, i když věděli, že se nesmí do letadla ani do zavazadlového prostoru brát zapalovače, tak šest členů (u jedné se to dalo očekávat), chtělo patrně Číňany obelstít, ale jestli oni mají něco dokonale propracováno, tak je to bezpečnost. Ta represe je tak důkladná, že se v Číně ani nekrade, jelikož dopadený se již nemá prakticky šanci z vězení dostat.

Cesta domů bez problémů, tak jsem opět tady.