Ukrajinské Intermezzo

V pondělí 28. listopadu přichází dlouho očekávaný nákup. S taťkou jedeme do lesa na dřevo, s naloženým přívěsem ho pak nechávám jet z Valmezu samotného a vlakem pokračuju do Olomouce. Ve vlaku zašitý úplně vzadu na chodbě přepočítávám naditou peněženku s šedesáti tisíci českých peněz. Neohřejí se u mě dlouho, na nádraží mě čeká kamarád, který jich větší část inkasuje za můj nový luxusní vůz, staré BMW, vzhledem k tmavé barvě takzvaný “Puchýř Měchýř” (protože v létě je v takovém autě valašsky řečeno horko jako v puchýři) neboli Grand Theft Auto. Je trochu zastaralé a uvnitř špinavé jako bouda pro psa, ale s třílitrovým motorem jede výborně většinou za 5,5 litru nafty na sto kilometrů a zrychlení má jako Tesla.

Konečně mám zase svoje auto, to předchozí stojí už od června u jedné dílny s prasklou vačkou v motoru. Až zase ožije, půjde do bazaru, protože už v něj moc nemám důvěru. Svoje nové BMW na benzince nakrmím naftou, vyluxuju, nafouknu kola a koupím mu dálniční známku. K pátým dveřím má slušivou násadu od smetáku, jinak kufr nedrží otevřený. Pak jedu do Brna a cestou zkouším domlouvat, zda bych se konečně s nějakým hodnotným nákladem mohl vydat na Ukrajinu a aspoň drobně podpořit tuto těžce zkoušenou zemi. Ukrajina mě při mých předchozích návštěvách dost chytla za srdce a už od jara se snažím vymyslet, jak se tam vydat, aby to nebyla jen válečná turistika. Bez auta to jaksi nešlo a nedařilo se mi k někomu přidat. V létě se mi i příčilo jezdit na výlety do krásných rakouských hor, když na Ukrajině umírají lidé, částečně i kvůli nám, protože ruští politici by nejraději poslali tanky zase až do Berlína, kdyby mohli.

Zatím se mi nepovede nic domluvit, po návštěvě kostela svatého Tomáše zajedu na zahradu a tam si ustelu v autě. Je v něm osm stupňů nad nulou, což docela jde. V úterý ráno pak nespěchám se vstáváním a dělám si nějakou práci ve skleníku. Kolem oběda v hospodě Na Musilce, vyznačující se lidovými cenami a velkými porcemi, se zkouším postupně ve třech brněnských neziskovkách po telefonu zeptat, zda by měli nějaké větší množství oblečení, které by mohli postrádat (prodat). Podané ruce se toho už zbavily a v Charitě mi paní řekne, že to potřebuje pro své klienty. Ze zajímavosti se podívám do charitního bazaru v Králově Poli. Nějak mezitím dost podražili, takhle bych koupil dvacet až třicet bund a neměl bych na naftu. Mezitím si píšu s Honzou ze Zdravotního zajištění. Vypadává z něho, že by mu dost pomohlo, kdybych vzal od Nymburka na Ukrajinu asi patnáct pytlů s oblečením. Má dvě auta v rozloženém stavu, tak to tam teď nemá jak dopravit. Samozřejmě se této příležitosti rád chytnu.

Se zastávkou v úžasném obchodě U Šroubka se vracím na zahradu a rodičům telefonuju pro ně špatnou zprávu. Kdo se bojí, nesmí na silnici a na tu ukrajinskou obzvlášť. Dělám si ještě nějakou práci ve skleníku a jdu spát, tentokrát jsou jen tři stupně, což s mými dvěma starými spacáky není nic moc. Ráno se vyhrabu po sedmé, kvůli nějakému otravování se s nesvítící žárovkou vyrazím až kolem půl desáté. Valím po D1 a pak přes Havlíčkův Brod na Nymburk. Je dost provoz, takže Grand Theft Auto nemůže moc ukázat, co umí. Po poledni přijíždím do vsi u Nymburka, kde podle návodu otevírám sokolovnu a nakládám postupně třináct pytlů s oblečením původně určeným pro nějaký second hand. Pak jedu přes východní Čechy a Olomouc k rodičům. Mamka samozřejmě stresuje s katastrofickými scénáři, s čímž je třeba počítat u lidí, kteří moc necestují a příliš sledují zprávy. Dnes to bylo asi 540 kilometrů.

Ve čtvrtek 1. prosince dopoledne postupně balím věci, uklízím auto a uspořádávám nářadí. Velice se mi osvědčilo mít s sebou v autě takové věci jako je tažné lano, startovací kabely, izolepa, lopatka, pilka, sekera, sněhové řetězy, různé kleště a šroubováky, mazací sprej a bohužel i hasicí přístroj. Po poledni vyrážím za bratrem a jeho holkama do jižního Polska. Tam mě sice rádi vidí, akorát švagrová dost stresuje, co jsem si to vymyslel, že jedu na Ukrajinu. Jak už jsem psal, kdo se bojí, nesmí do lesa a do toho ukrajinského obzvlášť. Pak už jen nakoupím nějaké věci na cestu a kolem půlnoci jdu spát. Dnes to bylo jen 186 kilometrů.

V pátek 2. prosince nějak úplně nespěchám s odjezdem, měním hodně peněz na polské zloté a kupuju si ještě pár věcí a drobných dárků na rozdávání na cestu. Zvláště fajn jsou energeťáky Tiger se všelijakými legračními barevnými kresbami a nápisy. „Wild West“ s pistolemi a lebkami se mi zas tak moc nelíbí, tak si beru radši větší množství „Lazy East“. To sedí, ještě lepší by byl „Wild East“. Ještě tam mají třeba „Arb Uzi“ se slušivým izraelským samopalem, „Mango Bomb“ s doutnákem nebo „Cactus Drift“, který bude fungovat určitě i na zledovatělých ukrajinských silnicích. Na cestu se narychlo naláduju obědem a vyrážím.

Mezi Katovicemi a Krakovem jsou dvě mýtné brány, kde se za osobní auto platí 13 zlotých. Jinak není potřeba mít nějakou dálniční známku, což je fajn. Je ale zrovna bohužel dost provoz a Waze mě místo ucpaného obchvatu Krakova vede skoro až k centru města. Snažím se ještě koupit kanystry, protože mám informaci, že na Ukrajině bývá problém s naftou. Nakonec dostanu za dvacet zlotých dva dvacetilitrové kanystry v malé autodílně za Krakovem, kterou jsem si našel na Google Maps. Jsou od chladící kapaliny, ale měly by být vymyté, neboli jak říkal majitel „czyszczutky“. Pak ještě u sjezdu na Przemysl tankuju dohromady 90 litrů nafty. Slušné množství, na osobák.

Před osmou večerní se dostávám k polsko-ukrajinské hranici na přechodu Korczowa-Krakovec a postavím se do fronty aut. Celkem rychle se dostávám k odbavení na polské straně. Polská slečna filantropka v uniformě si jen nechá otevřít boční dveře a tváří se, že ji to všechno moc nezajímá. Pak mě pouštějí na ukrajinskou stranu. Hned za bránou dostávám papírek, takzvaný talončik, který se průběžně potvrzuje a odevzdává se při výjezdu z areálu hraničního přechodu. Ukrajinská slečna filantropka v uniformě pak kontroluje pas a techničák a s úsměvem se ptá, zda jsem poprvé na Ukrajině. Říkám jí, že už víckrát a naposledy před desíti lety. Pas mám ale čerstvější, takže až do teď byl panenský bez razítek. Celník posléze auto ani neotevře a spokojí se s papírem s celní deklarací, kde je po pravdě uvedeno třináct pytlů s oblečením o nulové hodnotě k proclení. Po hodině a půl dohromady se tím pádem ocitám na Ukrajině. Jsem docela utahaný, takže si na mapě předem najdu nějakou boční cestu a sjíždím z hlavní silnice ke keřům mezi poli, kde prostě na noc zaparkuju. Ustelu si na pytlích s oblečením, a protože je na nich dost málo místa, musím se tam soukat složitě od předních sedadel nohama napřed. Je tam docela teplo, asi to oblečení za tu cestu naakumulovalo nějakou energii. Kolem jedenácté pak klidně usínám. Dnes to bylo 388 kilometrů.

V sobotu 3. prosince vstávám kolem půl osmé, v autě si v klidu snídám a na plynovém vařiči dělám čaj. Vyfotím si panoráma cesty mezi poli na památku toho, co by se dalo nazvat: „Dobré ráno, Ukrajino!“ U výjezdu na hlavní cestu je hned benzínka, kde měním sto euro na ukrajinské hřivny a kupuju si místní sim-kartu. Náš nenažraný T-Mobile totiž občas umí rozesmát, například cenami roamingu 35 korun za minutu hovoru. Hned za hranicemi je velice dlouhá obec, která se jmenuje Nekonečna Perša. Pobaví mě to, říkám si, že když zde někdo šel z Przemyslu pěšky, tak mu ta obec asi opravdu připadala nekonečná. O hodně méně zábavný je letmý pohled na zdejší hřbitov, kde je tak jako teď na spoustě míst na Ukrajině hodně čerstvě vykopaných hrobů s velkými květinovými věnci a žlutomodrými ukrajinskými vlajkami. Posléze potkávám i kolonu doprovázenou místními filantropy-policajty, která evidentně veze padlé z války.

Navigace s mapami od Seznamu, které jsem si prozřetelně stáhl do telefonu už doma, mě vede přes severní okraj Lvova. Je to osmisettisícové město a navíc je v něm teď hodně uprchlíků z východní Ukrajiny, takže provoz takto v sobotu dopoledne je docela hustý. Navíc jsem si více méně až teď uvědomil, že se mi přejezdem hranic posunul čas o hodinu dopředu. Jakoby mi tu hodinu sebrali a při návratu domů zase vrátili podobně, jako když se na jaře a na podzim nesmyslně šoupe s hodinami při přechodu na letní a zpět na středoevropský čas. Prvních devadesát ukrajinských kilometrů mi tak trvá dvě hodiny a je už kolem poledne. Poté se jede líp, i když cesty jsou poslabší než u nás. To co je značené jako dálnice, tak úplně našemu standardu neodpovídá, protože jsou zde občas zastávky, přechody pro chodce, omezení na sedmdesát a místa, kde se dá otočit. Ale hlavně, že to jede a hlavní tahy ani děravé moc nejsou. Řidiči zde jezdí ještě o něco divočeji než Poláci, což už je co říct. Trochu se tomu přizpůsobuju a taky se snažím udržovat vysoké tempo. Mám to prostě daleko.

U obce Krupec v Rivenské oblasti si zajedu kousek ze silnice na malé lesní odpočívadlo s lavičkami a chatkami a vařím si tady oběd a čaj. Prošlé rakouské špecle se smíchají v ešusu s polskou polévkou a je z toho docela dobré jídlo. Nějak se mi nechce jít někam do hospody a nechat se tam obsluhovat, i když místní by asi byli rádi za dalšího hosta. Pokračuju pak do Žitomiru, kde mám vyzvednout tašku od rodičů bývalého kolegy, kterému jsem to nabídl. Zde se výrazně mění počasí. V Polsku a ve Lvovské a Rivenské oblasti bylo podobně jako u nás, sucho a pár stupňů nad nulou. Kolem Žitomiru je naráz docela hodně sněhu a mráz, což takto pokračuje celou cestu dále na východ. V Evropě máme přímořské klima, kdy počasí většinou postupuje od Atlantiku. Zde je hranice kontinentálního suchého klimatu, které se sem dostává od Sibiře jako jedna z ruských vymožeností. Máma kolegy v Žitomiru mě nadšeně vítá, vede mě k nim domů do bytu a dostávám k večeři výborný boršč. Byt mají velice pěkně zařízený a uklizený, což takto často na Ukrajině kontrastuje s bídou a zanedbaností společných prostor. Výhled z okna mají přímo na veliký a ponurý areál místního vězení. Říká mi, že si na to už dávno zvykli. Tato místní ťurma je z doby carevny Kateřiny Veliké. K tomu sedí to, co nám slovutný profesor Pospíšil jednou vykládal o Byzantské říši a císaři Justiniánovi. Přídomek „Veliký“ může znamenat například veliký grázl nebo veliký lump. Carevna Kateřina by tím pádem byla veliká sexica. Paní mi nabízí, že u nich v Žitomiru můžu přenocovat. Bylo by to nakonec lepší, mám už ale rezervaci v hotelu v Kyjevě, který mi doporučila tamější kamarádka, s kterou se tam mám potkat. Beru tedy těžkou tašku pro kolegu, který teď kvůli mobilizaci domů nemůže a dostávám dvě sklenice s výbornými zavařeninami.

Pokračuju dále, tentokrát po mnohem lepších dálnicích směrem na Kyjev. Na některých místech jsou i dlouhé úseky osvětlené. Normálně to považuju za zbytečné plýtvání, tentokrát mi to ale přijde vhod, vzhledem k tomu, že světla mi svítí jaksi nízko a slabě a nemám možnost to nějak nastavit. Kolem deváté večer se dostávám na okraj ukrajinské čtyřmilionové metropole. Na autobusové zastávce zrecykluju plastovou láhev od nějakého šnapsu, nožem si z ní udělám trychtýř a přelívám první ze dvou kanystrů do nádrže auta. Pak mě vede navigace přímo přes centrum, přes slavnou ulici Chreščatyk a dále přes staré město a pod klášterním komplexem Kyjevsko-Pečerské Lávry na most přes obří řeku Dněpr. Připadá mi to naprosto ohromné.

Kolem půl desáté večer se tak dostávám ke svému dnešnímu cíli, jímž má být hotel Adria. Zaparkuju na dané adrese pod různými výškovými budovami a vydávám se k recepci. Zde je lístek, že po 18. hodině se mají ubytovaní obracet na ostrahu. Vydávám se za chlápkem v této kukani a ptám se, jestli bych se teda mohl ubytovat. Tváří se na mě jako vepřová hlava, kterou akorát ruším od sledování fotbalu a drsně mi odpovídá, že nemá o ničem takovém žádné informace. Nakonec mi nezbyde, než se vydat na vedlejší recepci hotelu Inturist, kde nakonec můžu přenocovat za dvojnásobek předpokládané ceny. I tak to vychází na asi jen necelých osm set českých korun, což je na hlavní město za hubičku. My západní cizinci těžíme ze zdejší inflace. Při mé první návštěvě Ukrajiny v roce 2006 vycházela ukrajinská hřivna asi na pět českých korun a teď je za šedesát haléřů. I holka na recepci se tváří socialisticky, nějak jako že ji ten trouba obtěžuje. Možná i zde je to pomsta za moji ruštinu. Ukrajinština je sice sympatičtější jazyk, ale narozdíl od ruštiny bych ji nemohl použít třeba v Pobaltí nebo na Kavkaze. Vyjedu tedy výtahem do devátého patra, udělám údržbu zanedbaného člověka v koupelně a plácnu sebou do příjemné postele. Dnes to bylo 652 kilometrů.

V neděli 4. prosince ráno doplňuju asi až do deseti hodin spánkový deficit. Pak se sbalím, udělám pár fotek z okna a vydávám se dolů. Náš prezident Zelenský požádal občany, aby šetřili elektřinou. Poslechnu ho tedy a jdu z devátého patra pěšky. Akorát to kolem třetího patra začíná být jakési komplikované s nutností přecházet na jiné schodiště. To nejnižší do přízemí končí označením nouzového východu, posledního půl patra vede už venkem a úplně dole to uzavírá mříž, zamčená na pořádný visací zámek. Naprosto nemám chuť se zase vracet a hledat výtah, těžkou tašku si tedy zavěšuju na sebe víc natěsno a mříž prostě přelezám. Není nadto zažít hned po ránu malé dobrodružství. Na parkovišti chvilku čekám a po chvíli už přichází ona krásná paní, má pradávná srdeční záležitost z mé první mírně dramatické cesty na Ukrajinu. Máme sice každý už dávno svůj život, ale evidentně stála o to se zase vidět. Vítá se se mnou východoevropským stylem neboli obejmutím. Manžel asi nemusí nutně všechno vědět. Pak vyrážíme na procházku k jednomu z ramen Dněpru. Jako většina žen je velice komunikativní a verbálně schopná, v tomto případě dokonalou češtinou s nejroztomilejším přízvukem na světě. V duchu jsem této divožence už dávno dal stejnou přezdívku, jakou nosila krásná spisovatelka zdobící dvousethřivnovou bankovku Larisa Petrivna Kosač-Kvitka neboli Lesja Ukrajinka. V životě si člověk s odstupem let někdy říká: „Jak jsem mohl být tak blbý (mohla být tak blbá) a chtít si něco začít s takovou potvorou (s takovým troubou)?“ Zde to ale neplatí, pořád je to hezká, chytrá, charakterní a pracovitá žena. Ze mně se asi taky nestal zrovna nějaký páprda rozumu mdlého.

Procházíme se dále k řeckokatolickému kostelu na nábřeží a pak se ohříváme v kavárně. Zajímavě hovoří o životě za války, například o chození do 28. patra pěšky kvůli výpadkům proudu, které taky znamenají výpadek vody a topení. Případně o ostřelování, kdy je skoro vždy lepší být v nějaké budově, protože venku létají střepiny a působí tlaková vlna. Taky se naváží do prezidenta Zelenského, protože toho podle ní v hlavě zas tak moc nemá a bez papíru s projevem by byl vyřízený. Nejdůležitější pro něj údajně je to, jak vypadá. Předchozí prezident Porošenko měl být prý o dost lepší, i když oligarcha, aspoň neměl svůj byznys svázaný se státem. Zaváděl ale nepopulární reformy, například digitalizaci státní správy, která nejen živnostníkům usnadnila život, ale velké armádě úředníků utnula jejich dobré bydlo a příjmy bokem do kapsy, například za kratší frontu. Po každém takovém politikovi pak logicky přichází na řadu populisté. Říkám jí na to, že stejně ten jejich šéfík v zelené mikině vejde do historie, například projevem na Chreščatyku 8. května nebo banální hláškou hodnou Chucka Norrise: „Potřebuju munici a ne odvoz“. Pro neznalé jen malé vysvětlení: Chuck Norris je hrdina amerických akčních filmů, o kterém kolují různé nemožnosti, například že postavil chatu, ve které se narodil. Existuje i evoluční teorie, která tvrdí, že evoluce je seznam živočichů, které Chuck Norris nechal přežít. Jeden z dalších vtipů o něm zní dokonce tak, že Chuck volá do prezidentského paláce v Kyjevě, Zelenský to zvedne a říká mu: „Ahoj Chucku, jak ti můžu pomoci?“

Kolem půl druhé odpoledne se loučím s krásnou ukrajinskou paní a vyrážím na poslední kousek cesty do Poltavy. Jede se výborně, venku je hezky, provoz na trase do Charkova je slabý a dálnice vypadá jako nová. Za Kyjevem jsou zase kontrolní stanoviště a ukazatele směru odtud a dále na východ jsou všechny zatřené barvou, aby tak ztížili orientaci okupantům nebo diverzantům. Rozesměje je velký billboard u louky zarostlé vysokou trávou. Je na ní voják a nápis ve smyslu: „Nevypaluj trávu, vypaluj okupanty“. Cestou poslouchám ukrajinská rádia. Zaujme mě rozhovor s nějakým elektrikářem, který popisuje, jak je nyní lidé vítají nadšeně jako osvobozující vojáky jen kvůli tomu, že jim spravili vedení a můžou tak zase svítit, mít vodu a topit. Pak přerušují vysílání a ozve se výstraha před leteckými útoky v několika oblastech Ukrajiny včetně té Poltavské, kde právě jsem. Říkám si, že je to nezvyk, u nás v rádiu člověk slyší dopravní informace a zde něco takového. Ale musela by to být hodně smůla, aby mě zrovna na silnici trefil nějaký ten dron nebo raketa. Kolem osmnácté večerní přijíždím na udanou adresu. Je to evangelický kostel zastrčený v bočních ulicích Poltavy, v klidné části vedle nějakého lesíku. Přes ulici je i pravoslavný kostel, aby se to nepletlo. Jdu obhlídnout budovu kostela a fary, ale nikde nikdo. Faráři Sergejovi se nemůžu dovolat. Sedím si tedy v klidu v autě a něco si píšu a čtu. Až kolem osmé večer se mi konečně povede se Sergejem se spojit. Říká mi, ať jen objedu budovu a zajedu k nim do dvora. Smůla. Auto nejde nastartovat. To aspoň dopadlo dobře, že vydrželo právě sem. Uvítací výbor tedy vyráží bránou ke mně. Je to Sergej i s ženou a dcerou, paní správcová Ljudmila a správce Vasilij. Dostávám pokojík, kde jsou čtyři postele vyrobené z palet a ještě si nějakou dobu vykládáme. Domlouváme se na zítřek, že mi zkusí zařídit opravu auta. Pro jistotu už zjišťuju možnosti, jak se domů dostat třeba vlakem. Trochu jsem s něčím takovým počítal, ale na klidu mi to samozřejmě nepřidá. Dnes to bylo pohodových 350 kilometrů.

V pondělí 5. prosince dopoledne přichází pro mě důležitá akce neboli odtah auta do servisu. Nejdříve vynosíme obsah mého auta do chodby fary. Pak mě Sergej zapřáhne za svého menšího Opela. Nejprve zkoušíme auto roztáhnout, ale ani neblafne. Nezbývá, než ho tedy táhnout přes velký kus Poltavy, města jen o něco málo menšího než je Brno. Asi třikrát se nám přetrhne lano, jednou ho nechtě přejedu předním kolem a podruhé, když mě Sergej opět přesvědčí, abych zkusil, zda moje auto nenaskočí se zařazenou rychlostí. Při dalším takovém navazování lana, kdy napřed dávám sobě, Sergejovi a na víko kufru reflexní vestu, se ozve kousek před námi velká rána a dvě auta se sypajícími střepy a různými částmi poskočí po ulici. Oktávka má rozbitý předek a Renault celý bok. Jeden druhému prostě nedal přednost. Naštěstí jsou řidič i řidička z obou aut živi a zdrávi. Říkám si, že je to pro ně smůla, v místních podmínkách je určitě těžší našetřit na auto než u nás.

Dojedeme k nějakému autoelektrikáři a ten proměřuje můj akumulátor. Přijde mi to zbytečné a taky jim to říkám. Baterka byla v pořádku a s autem jsem jel dlouhé trasy. Posílá nás jinam do servisu, který se specializuje na BMW. Při čekání venku se hlasitě rozezní sirény leteckého poplachu. Vzpomenu si na instrukce, které jsem k tomu dostal v Kyjevě a pozoruju, že život kolem probíhá naprosto normálně dál a lidi to prostě ignorují. Přijde mi, že v autoprodejně, před kterou stojím, by mi moc nepomohlo se schovat, když je zepředu celá prosklená. Takže zůstávám nakonec venku. Auto pak zatáhneme dovnitř a nezbývá než čekat na odpoledne, protože elektřinu budou mít až po 16. hodině. Sergej mě pak vezme na oběd do příjemné místní jídelny, kde mají výborné plněné knedlíky. Pak mě odveze do mého dnešního domova. Jdu se projít ke kostelu naproti a po dohodě s paní správcovou si ho prohlížím i vevnitř. Je to zase něco jiného než u nás, pravoslavná výzdoba je daleko přeplněnější a vznešenější než ta naše katolická nebo protestantská. Venku je hezky jasno, ale chladno asi kolem -5 stupňů. Pak asi na hodinu usnu a poté už volá Sergej dobrou zprávu, že auto je spravené. Zaveze mě do servisu a musí jet dál. Šéf za pokladnou mi tvrdí, že tam vyměňovali magnety u startéru nebo alternátoru a mělo by to být v pořádku. Ptám se ho, jestli by se ještě mohli podívat na ta slabě svítící světla. Nastavené jsou dobře, akorát vnější sklo už má nejlepší století za sebou. Pořádně mi ho vyčistí a jako bonus v akci mi propojí hadičky na kapotě a opět tak zprovozní i ostřikovače. To vše za v přepočtu naši tisícovku. Pánovi, co na mém autě dělal nejvíc, dávám aspoň pětieurovku navíc. Spokojeně si říkám, že příště pojedu s nějakým problémem s autem do servisu vždycky sem. Podle navigace se vrátím do Naděje kde se ještě potkáme s oběma Sergeji a ostatními a chvíli si vykládáme. Říkají mi, že při leteckém poplachu kolem poledne sestřelila protivzdušná obrana u Poltavy deset nepřátelských raket. Sergej mi taky popisuje jejich nynější problém s topením. V současnosti mají plánované výpadky elektřiny a proud tak mají asi jen šest hodin denně. Tím pádem nemůžou většinu doby topit, protože kotel potřebuje mít zapnutou elektroniku a čerpadlo. Kvůli tomu ani nemůžou přijímat uprchlíky jako dřív a můžou jim pomáhat jen například na nádraží. Potřebovali by ke kotli záložní zdroj elektřiny v podobě pořádného akumulátoru a měniče napětí. Přemýšlím nad tím a pak to i po telefonu konzultuju s kamarádem elektrikářem. Na závěr dne pak udělám údržbu člověka ve studené koupelně a jdu spát.

V úterý 6. prosince je nejvyšší čas (pro znalé německy Hochzeit) jet domů. Sergej a Sergej se chtějí ráno rozloučit a jsme domluveni na půl sedmou na snídani. Vzbudím se ve tři ráno a už se mi nedaří usnout. Něco si čtu a píšu a ani pořádná snídaně později mě nepošle na nějakou hodinku do spánku. Kolem půl osmé se tedy vyhrabávám ven a loučím se s Vasjou, protože Sergejové z nějakého důvodu nedorazili. Zase je hezky slunečno a jede se dobře. Kousek za Poltavou na mě u blokpostu mávají dva filantropové v černých uniformách. BMW je sice auto, které na dálnici budí respekt, protože ho často mají různí mafiáni a agresivní řidiči, na druhou stranu, ze stejného důvodu dost přitahuje policajty. Ptám se, jestli chtějí mé dokumenty, a na kladnou odpověď předkládám pas a techničák. Filantrop se mě ptá, jestli už řídím dlouho. Chystám se mu říct, že přes dvacet let a částečně mě to i živí, ptá se ale v tom smyslu, jestli jsem spal. No jo, jedu zatím jen z Poltavy. Pokračuju dále a cestou přes Blablacar vypisuju spolujízdu z Kyjeva. Cestou se mi ozývají různí lidé, jeden klučina se přihlásí a posléze odhlásí, někde u Borispilu se domlouvám s nějakým Andrejem, že se potkáme u stanice metra Žitomirská. Dostávám se tedy opět do Kyjeva a kochám se různými panoramaty, například na obří řeku Dněpr, tentokrát za poledního světla.

Proplétám se silným kyjevským provozem a říkám si, že z něčeho takového bych byl před nějakými patnácti lety ve stresu. Teď mi to nedělá problém včetně telefonování v ruštině za jízdy nebo ťukání zpráv při stání na červenou. U stanice Žitomirská se potkávám s Andrejem, statným padesátníkem sloužícím momentálně v armádě a ještě stihnu vyměnit nějaká eura. Pak vyrážíme směrem na západ. Andrej jede ke své jednotce u Novohradu-Volyňského, v Kyjevě byl kvůli rehabilitaci páteře. Říká mi, že to bylo zvláště taháním různých těžkých batohů. Je dost počítačově zdatný, cestou řeší po telefonu různé problémy s SD-disky a dalšími věcmi. Dostáváme se do míst, kudy na začátku této války na čas prošla okupační armáda. Jel jsem tudy v sobotu, ale až teď za denního světla vidím všechny ty obrazy zkázy. Jsou zde vypálené domy a několik poničených a ohořelých velkých hal. O jedné z nich mi Andrej říká, že to bylo velké obchodní středisko. Nejen tato válka je úchylárna, z míst, kde lidé bydleli, chodili do práce a nakupovali jsou hromady trosek.

Dostáváme se do Žitomiru, kde potřebuju natankovat. Nakonec jedeme přes město, což oproti obchvatu netrvá o moc déle. Na ukrajinských benzínkách to teď funguje tak, že člověk přijede ke stojanu, napřed jde dovnitř zaplatit a pak mu teprve spustí tankování a to maximálně čtyřicet litrů. Informace o tom, že na Ukrajině je teď nafty nedostatek a je lepší tahat naplněné kanystry se tím pádem ukáže jako zastaralá. Při placení se ke mně přihrnou dvě usměvavé prodavačky a nabízí mi, zda chci třeba croissant nebo kafe. Se sklopenýma unavenýma očima jim říkám, že díky, ale ne. Ještě se můžu zapsat na nějaký jejich formulář, kde lze něco vyhrát. Jedna mi s úsměvem říká “Dejte nám na sebe telefonní číslo”. Jak se role dnes trochu obracejí a některé krásné paní si o telefon říkají jako první. S díky odmítám a loučím se.

U Novohradu-Volyňského Andrej vystupuje u nějaké odbočky na rozbitou cestu, kde ho vyzvednou kolegové. Pak pokračuju sám směrem ke značně vzdálenému rakouskému domovu. Před městem Rivne se ozve hlad a na mapě si dopředu najdu odbočku vedoucí k nějakému rybníku. Je to u města nesoucího stylový válečný název Samostrily. Uvařím si v autě vtipnou kaši z ovesných vloček a trochu se projdu u velkého rybníka. Začalo se už šeřit, je bohužel blízko k zimnímu slunovratu. Hledám si na Google Maps, kde bych mohl koupit nějaké dárečky z cesty. V Rivne by měl být obchůdek jmenující se Gift & Girl. Přijedu tam a s potěšením vedle nacházím velký autoservis. Kupuju si zde náhradní žárovky, z nichž jednu musím okamžitě použít do zadních světel a nové tažné lano, protože to předchozí zůstalo spojené s tím Sergejovým v Poltavě. Pak se vydávám do údajného obchůdku s dárky. Je to jen obyčejný činžák, ve kterém žádný obchod není. To je zvláštní, protože zanesení do Google Maps se musí platit. Potkávám místní obyvatele, manžele středního věku Natašu a Vladimíra a ptám se jich na to. Vezmou mě s sebou kousek vedle do jiného obchodu, patřící jejich známé. Ten je ale zavřený. V Rivne se mluví převážně ukrajinsky, tito lidé ale nemají s ruštinou problém. Říkám jim, že ukrajinsky umím jako pes, hodně věcí rozumím, ale nemluvím. Vzápětí to popřu, když na představení odpovím ukrajinsky “Duže prijemno”, místo ruského “Očeň prijatno”. Překonal jsem se tak podobně jako kdysi náš Bahník, který se různým hlasitým zíváním často snažil napodobit lidskou mluvu. Jednou při mém příchodu domů se mu to povedlo natáhnout do obstojného “A-hóóój”.

Vracím se k autu a tam se ke mně pán vrací a říká mi, že jeho ženě jsem se zalíbil a že mi chce něco dát za to, že Ukrajincům tak pomáháme. Posléze přichází i ona a dává mi krásnou vlastnoručně vyrobenou panenku. Docela mě to přivede do rozpaků a dávám jí za to aspoň jeden v Polsku koupený růženec. Pak se loučíme a pokračuju dále do Lvova. Tentokrát Google Maps nezklamou a nacházím v centru do jedenácti hodin otevřený obchůdek s názvem Juraški. Zde za poslední hřivny kupuju krásné perníčky z různými aktuálními motivy, například raketou Javelin, letadýlkem “Duch Kyjeva”, psem Patronem a dalšími. Pak pokračuju směrem k hranici. Kousek před ní mě na blokpostu zastavují vojáci se samopaly a ptají se kam jedu. Říkám, že domů, nacož mě pouštějí, přestože už nastala hodina zákazu vycházení. Přijíždím tak opět k přechodu Krakovec a na radu kolegy se vydávám protisměrem k obřímu kruhovému objezdu u bran do hraničního areálu. Tvrdil mi, že je tam speciální fronta pro občany EU a že nemám jezdit na konec normální fronty, jinak tam budu stát dva dny. Ptám se na to vojáka u brány a říká mi na to, že tam žádná extra fronta není. Nezbývá mi, než ho zkusit ukecat, s tím, že jsem vezl humanitární pomoc a ve čtvrtek musím být v práci. Na to mi říká, ať zajedu na začátek fronty. Postavím se zde k nějakému náklaďáku a okamžitě po mě vystartuje chlap z osobáku na začátku řady, jestli jsem tady ten nejchytřejší na světě. Vymluvím se na to, že mě zde poslal čekat voják od brány, na což sklapne.

Dostávám se tedy na ukrajinskou stranu hranice. Zde mě prověřuje mladý ukrajinský filantrop v tmavé uniformě. Ptá se mě hlavně na drogy. Říkám mu, že mě to celkem nezajímá a na jeho dotaz na naši legislativu mu říkám, že asi nějaké malé množství trávy pro osobní potřebu člověk v kapse může mít. To jsem neměl dělat. Říká mi, ať mu ukážu obsah kapes. Naštěstí se mi to povede nějak zamluvit a odvést jeho pozornost jinam. V kapse mám tubu s tabletami ferrocenu, což je přísada do benzínu nebo nafty zvyšující oktanové číslo, díky které prostě palivo líp shoří a člověk tak ušetří trochu emisí, pohonných hmot i lehce zvedne výkon. Naprosto nemám chuť mu vysvětlovat obsah, že etiketa “Fuel Aditivum” opravdu odpovídá skutečnosti. Když mu říkám, že jsem vezl do Poltavy humanitární pomoc, trochu vykulí oči a nechává mě jet dál.

Na polské straně jsou velké cedule, že v autě nemají být nějaké nezabalené potraviny. Narychlo ekologicky likviduju chleba a vajíčko, stejně už jsem měl hlad. Bohužel mám v autě trochu nepořádek, například spacáky jsem nacpal před sedadlo spolujezdce, aby se od topení trochu na noc nahřály. Polský filantrop to pak s nedůvěřivým výrazem všechno prohrabává. Taky se mě ptá, kolik mám v nádrži nafty. Posléze prohlásí, že se musí provést “kontrola dodatkowa” a pošle mě za další plot k velké hale. Zase to podezřelé BMW. U haly se otevřou vrata a musím vjet nad montážní jámu jako někde na stanici technické kontroly. Využiju toho, vlezu dolů a chvíli si prohlížím podvozek. Pak přijde další polský filantrop a počne mě kontrolovati. Na začátku se na cosi zeptá a uvede to slovem “Maš”. Naštve mě to, říkám si, co mi tykáš, ty křupane, i když na to neříkám nic. Nechává mě vyskládat všechny věci na lavici. Tvářím se na něj unaveně, otráveně a naštvaně, což ani nemusím nijak hrát. Aby měl radost, mluvím na něj rusky. Když se ptá, co to je a ukazuje na lékárničku, říkám mu “Jaščik pěrvoj pomošči.” Proklepává čalounění sedadel a několikrát se mě ptá na “papierosy”. Otráveně vrtím hlavou. Přijde mi to nedůstojné, určitě mám zapotřebí, pašovat tady cigára nebo naftu. A i kdyby, kolik se toho do osobáku vejde a jak moc to asi tak poškodí polskou ekonomiku? Jediné, co by mělo smysl pašovat v autě, jsou drogy a ty stejně bez psa nenajde, protože ten je chytřejší než on. Nakonec mi vrací pas a techničák a propouští mě za plot zpět do EU. Čas se posune zase o hodinu zpátky, i tak se už blíží půlnoc. Předem jsem si na mapě našel zastrčené místo v lese u nějakého rybníčku pár kilometrů od hranic. Když tam dojedu, zastaví mě plot kolem rybníku, ale kus vedle je příjemná lesní cesta, která moc nikam nevede a vedle které se na noc utábořím. Dnes to bylo 1019 kilometrů, čímž jsem o čtyři kilometry překonal svůj rekord, kdy jsem před pár lety vezl sám pacienta s manželkou malou sanitkou z Bad Ischlu do Borkenu v Porůří. Dobrou noc, z místa, kde ji dávají nejen lišky. 

Ve středu 7. prosince se vzbudím kolem šesté ráno, hlavně kvůli zimě, protože mé dva staré spacáky ani společnými silami moc nehřejí. Uvařím si vtipnou kaši z vloček a na chvíli se ještě natáhnu, ale stejně už nespím. Projdu se po okolí po příjemném lese, udělám pár fotek a kolem deváté hodiny vyrážím na další cestu. U Przemyslu opět nakrmím auto a pokračuju po příjemné poloprázdné dálnici směrem na Krakov. V protisměru se objeví dlouhá řada náklaďáků s velkými kostkami na korbách, evidentně generátory. Do nich, hoši, říkám si spokojeně. Po poledni se octnu opět u bratra a jeho děvčat. Nemůžu se zdržet dlouho a musím pokračovat v cestě, mám to ještě daleko. Už po tmě se potkávám s rodiči u dálnice kus od Ostravy. I oni dostávají perníčky ze Lvova. Pak valím do Brna, kde odevzdávám kolegovi tašku od jeho mámy z Žitomiru. Říkal jsem mu před tím, ať mi za to nic nedává, že už jsem dostal večeři a zavařeniny, ale vnutí mi za to docela dost peněz. V Brně se stavuju ještě na večerní mši v kostele u svatého Tomáše. Dnes stejně nedojedu domů do Rakouska nějak moc brzo. Při další cestě objevuju příjemnou kapli na kopci u Pohořelic, kam jsem musel zajet kvůli malé přestávce. Pokračuju dále a po deváté hodině zajíždím ke kopci Kalvarienberg u obce Schrattenthal, kde je sousoší se třemi kříži a sochami svatých, které zvláště v noci vypadají jako živé. Už nějak nemůžu, takže v autě zavřu oči a necelou hodinu relaxuju, což mi v tom polospánku přijde jako chvilka. Poté mírně občerstven půl hodiny před půlnocí dokončím svou cestu do současného domova uprostřed rakouského Waldviertelu, který se zrovna oděl do slušivého bílého sněžného hávu. Dnes to bylo nějakých 840 kilometrů.

Ve čtvrtek 8. prosince máme u nás v Rakousku volno, protože je svátek Neposkvrněného Početí Panny Marie. Podle plánu služeb jsem ale v práci. Jezdím si pak se skoro novou bílou sanitkou po příjemných rakouských cestách do nemocnic v Hornu a ve Freistadtu a kochám se krásnou zasněženou krajinou. Moje duše ale přitom pořád ještě napůl cestuje někde po Ukrajině. Myslím na to, jak vyřešit Sergejovi problém se záložním zdrojem ke kotli, což se nám nakonec o několik týdnů později povede. Nezbývá, než těm milým a statečným lidem na Ukrajině přát co nejrychlejší vítězství a mír. Připomíná mi to žlutomodrý obrázek holubičky, který mi zůstal na palubní desce. Je na něm “Nazustrič peromozi” neboli “Vstříc vítězství”. Tak zas někdy nashledanou neboli “Do pobačenia” na Ukrajině.