Odpoledne u Kotelského potoka

Kotelský potok je považován za jeden z nejzachovalejších lužních biotopů Střední Evropy. Vytéká z Kotelského rybníka, který se nachází necelého půl kilometru od vesnice Hutě pod Třemšínem. Po celé délce jeho toku se rozkládá oblast takřka nepoznamenaná činností člověka.
Vypravili jsme se sem jednoho krásného pozdně jarního dne. Bylo nás asi šest. Já, naše učitelka přírodopisu, David Fischer, zoolog Hornického muzea, a další tři děcka, jejichž jména si dnes již nepamatuji. Sluníčko svítilo. Ptáci zpívali. Autobus nikomu neujel. Prostě den jako stvořený pro exkurzi v terénu.
David Fischer nás nejdříve zavedl k probublávajícímu korytu. Břehy potoka jsou porostlé rozmanitými druhy rostlinstva. Ze stromů zde převažuje olše, jejichž do vody přesahující kořeny poskytují úkryt rybám pstruhového pásma.
S pomocí dnes odsuzovaného elektrického agregátu pro odchyt ryb se náš průvodce pokoušel chytit vranku. Po několika ponořeních se věc zdařila a my mohli spatřit drobnou vranku obecnou. Tato rybka nemá plynový měchýř a proto se po dně pohybuje přískoky. Vyžaduje kamenité dno, aby se měla kde ukrýt. Jelikož se svým zbarvením přizpůsobuje dnu potoka, je pro laika těžké ji nalézt.
Hlavním důvodem naší výpravy však nebyla tato nepochybně zajímavá rybka, ale úhoře připomínající obratlovec, patřící do samostatného řádu mihulí, totiž vzácná mihule potoční. Na této části toku se mihule vyskytuje oproti jiným lokalitám docela hojně.
Ano, vyskytuje se zde hojně, ale zrovna v době našeho výskytu se tady zjevně nevyskytovala. Jenom larva, dlouhá slabých deset „čísel“ se nechala chytit. O dospělého jedince David nezavadil.
Ovšem povedlo se mu zavadit o olšovou větev. Větev pak zavadila o kšiltovku jednoho z kluků a už ji dravý proud unášel vdál. „Neboj, ona se někde zachytí o kořeny,“ těšila jsem ho s pobaveným úsměvem. Dobrá, byla v tom škodolibost, jež se mé krémové pokrývce hlavy nemusela vyplatit, ale mě to prostě nedalo.
Že došlo i na posměváčka, o tom žádná. Došlo! Na můj vkus až příliš brzy a s přílišným množstvím svědků.
Přecházeli jsme potok. Ve vybraném místě byl úzký jako odtoková strouha z pod čapu většího rybníka, čili asi tak metr. Ale mně ten metr stačil. K němu se přidal kluzký kořen a už byla botaska plná vody.Mou lehkou zasmušilost rozptýlil až milý zoolog, když se pokoušel „fušovat do řemesla“ botanikům.
Bažinatou louku pokrýval koberec růžovofialových květů sem tam přerušený chomáčem sluníčkově žlutých „bublin“. Tady začala má záliba ve vstavačích. To vínové totiž byl prstnatec májový, nazývaný někdy vstavač májový. Nádherná květina, která si nezadá se žlutí svého souseda úpolínu evropského.
Prokletí nadšeného biologa amatéra se začínalo naplňovat.
Dnes jsme se spolu podívali na velmi zajímavou lokalitu, která si zasluhuje naši pozornost a ochranu. Příště nás čeká Jiřík se svým malým překvapením.