Postřehy z Paříže

Paříž - město módy, elegance, novátorství i historie, úchvatných monumentů, slavných muzeí, drahých obchodů a překrásných parků. A pravě toto všechno jsem se vydal jednoho květnového týdne shlédnout. Rozhodně nejsilnějším zážitkem pro mě byla skupinová návštěva Eiffelovy věže, pařížské "Staré dámy", kterou jsem ovšem neabsolvoval. Ano, čtete správně, nevyšel jsem na Eiffelovu věž. Čas na její prohlídku jsem strávil v parku Champ de Mars, který se rozkládá poblíž.
Bylo po dešti a park voněl. Mokré cesty, na některých místech ještě čvachtající, se táhly mezi zelenými ostrůvky trávy, různobarevné keře voněly a město okolo poklidně šumělo. Došel jsem k obchůdku, a i přestože bylo stále trochu chladno, objednal jsem si točenou zmrzlinu. Poté jsem našel relativně suchou lavičku, posadil se a pozoroval skupinky lidí, kteří, stejně jako já, vyšli na procházku městskou zelení. Ze stromu za lavičkou občas spadla kapka vody a rozšplíchla se o mokrý písek na cestě.
Mezi keři se najednou mihl nějaký tmavý tvar. Chvíli to něco v keři šustilo a poté vyskákal kos a jal se svým oranžovým zobákem rýt v zemi. Vyndal jsem z batohu sluchátka a pustil jsem si do uší oblíbenou hudbu. Bylo mi příjemně a vůbec jsem nelitoval toho, že jsem se nešel plahočit po schodech do věže, naopak jsem seděl v klidu se zmrzlinou v ruce.
Poté, co jsem dovyškrabal poslední zbytečky chladivé pochoutky, vstal jsem z lavičky a vypravil se parkem dál. Na již nemokrých, pouze vlhkých pískových cestách hrály skupinky lidí zdejší, dá se říct pro Francii typickou, hru petanque. Zastavil jsem se u jednoho hloučku a sledoval jsem jedno kolo hry, ale protože se na mě jeden z hráčů podivně díval, tak jsem odešel jinam. Abych nerušil atmosféru.
Vyšel jsem zpod korun stromů na trávník a vyfotil jsem si věž v celé její mohutné kráse. Je to opravdu magnificentní stavba, vzbuzující v člověku alespoň trochu té posvátné hrůzy. Možná jsem teď trochu litoval svého rozhodnutí, na druhou stranu je ale přeci pravda, že z Eiffelovy věže bych Eiffelovu věž neviděl tak dobře jako odsud.
Když mě přestalo bavit kochání se tou obrovitou konstrukcí, přešel jsem trávník a byl jsem v druhé polovině parku. Byla jaksi jiná než ta předchozí polovina. Lidí tu bylo víc, tudíž nebyl takový klid, ale bylo tu také víc květnatých a nádherně voňavých keřů a kosů, vrabců a bohužel i víc kosmopolitních holubů. Procházel jsem se cestičkami mezi keři, až jsem našel malé hřiště pro děti. Prvotní nápad, že bych se pohoupal na tamějších houpacích beruškách, jsem neuskutečnil poté, co jsem uviděl na zádech jedné berušky, kam bych se byl posadil, loužičku z nedávného deště.
Nicméně se pomalu chýlil čas určený k vyhlídce a já se vydal směrem k předem určenému shromaždišti. V tu chvíli jsem ani netušil, že ti, kteří Eiffelovu věž navštívili, budou mít hodinové zpoždění, během kterého lehce promrznu. Teď mi ale bylo krásně, procházkou jsem si odpočinul od hektického pobíhání po Paříži, vlhký a vonný vzduch mě naplnil euforickým pocitem a já z Champ de Mars odcházel s úsměvem na tváři.