Tri dni ma naháňali, aj tak ma nedostali aneb příště raději na Donbas než na Tenerife

Jednoho dne koncem května 2023 se mi ozval Marian z Kravař. Je to šikovný člověk. Má stavební firmu a na začátku války ho hodně oslovilo to, jak někteří jeho ukrajinští zaměstnanci odjížděli bránit vlast a mnozí se z tohoto boje už nevrátili. Začal pak organizovat a vozit humanitární pomoc na Ukrajinu. Nedávno jsem s ním jel do Klatov, kde jsme dostali velkou zásobu hygienických potřeb. Byl za mou společnost a pomoc docela rád, takže tentokrát mi nabídl, abych s nimi ve čtyřech jel až do Kramatorsku. Poveze se tam dodávka s humanitární pomocí a jedna sanitka, která tam zůstane pomáhat. Jejich životnost v těchto končinách je nízká, takže přijde vhod každý další kus. Chce jet během asi pěti dní tam a zpět, jak sám říká, na hranicích výdrže lidského těla, což není něco, za co bych byl moc rád.

Ve stejný moment se mi ozývá Tadeáš. Dostal na mě kontakt od Honzy z benešovského Zdravotnického zajištění. Potřebovali by někoho, kdo má éčko řidičák na transport pickupů nebo SUV pro ukrajinskou armádu. Měly by se nakoupit až na Tenerife. Plán je takový, že jeho ukrajinský kolega se tam teď z Německa přesune s jedním větším autem a dvěma přívěsy, koupí se tam tři vozidla a ve dvou řidičích se pak dvě soupravy auto + auto na přívěsu převezou k polsko-ukrajinským hranicím. Konzultuju to s Marianem. Povzbuzuje mě, ať určitě jedu radši na Tenerife, udělal by to taky. Dodává jen jednu poznámku, že se budou zrovna pohybovat ve zdravotnictví na východě Ukrajiny, kam se chci dostat. Měl jsem zrovna tomuto věnovat víc pozornost a trochu přemýšlet, co je správné.

V pátek 2. 6. 2023 se setkáváme u Mariana v Kravařích. Cestou spěchám, což se mi vymstí v podobě pokuty od vsetínských filantropů. Když jim říkám, že jedeme s kolegy na Ukrajinu a už na mě čekají, napaří mi to za milosrdnou pětistovku. Akorát je z toho zápis evidovaného přestupku do registru, protože už to bylo o 30 km/h mimo obec více. Za půl roku se to naštěstí smaže. Stejně na místě srazu nejsem poslední, za spěch to nestálo. Volám si s mým novým kolegou Andrijem kvůli letence. Nějak se cuká zaplatit batoh, který by se vezl v zavazadlovém prostoru. To víš, že jo, pak bych si s sebou nemohl vzít ani nožík. Marian to komentuje, že být na mém místě, tak by nikam nejel. Nakonec se nějak dohodneme. S Marianem a kolegy pak vyrážíme ve dvou autech do Polska. Řídím sanitku a odvezu se takto do Katovic. Jede se mnou Káťa, zdravotní sestra původně z Mykolajivu. V Katovicích se s kolegy loučím a jedu k bratrovi. Tam pobývám asi do půlnoci a poté jedu busem na letiště do Krakova. Nezbývá, než část noci strávit čekáním, částečně v kapli Jana Pavla II. Nad ránem procházím bezpečnostní kontrolou. Na sobě mám mimo jiné dvě trička, dvě košile, mikinu, bundu a obinadlo. Batoh se tak celkem pohodlně vejde do předepsaných deseti kilo. Je ráno a letadýlko se sedadly jako v metru se posléze odlepí od letiště a vydává se na pouť přes celý kontinent. Vydřidušský Ryanair vám při letu nedá ani vodu, natož něco k jidlu. Doufám, že už s nimi víckrát nepoletím.

Kolem poledne se dostáváme na krásné a prosluněné Tenerife. Volám Andrijovi a domlouvám se s ním, že počkám na autobusáku vedle letiště. Přijedou prý černým Range Roverem. No těm se nějak daří. Posléze k nim nasedám do auta, za volantem je Andrij číslo dvě, podává mi ruku a říkám mu na to neformálně "Privet". Chce si se mnou ale vykat. Posléze přijíždíme do města Costa Adeje a tam sedáme do nějaké kavárny. Andrijové se začínají zdlouhavě bavit o byznysu, což mi po chvíli začíná lézt krkem, protože jsem totálně nevyspalý a mám hlad díky pohostinnosti skvělého Ryanairu. Nakonec se dočkám, loučíme se a s kolegou Andrijem se vydáváme do obchodu pro zásoby. Ze všeho toho vyplývá, že je nějak hodně věcí jinak. Zakázka spočívá v tom, že se odtransportují dvě auta zazobaného kapitalisty Andrije z Tenerife. Ten za to zaplatí aspoň tolik, aby se za to mohl koupit nějaký ten teréňák pro ukrajinskou armádu. Po obědě značka “Co Spar dal” následuje asi to nejlepší z této cesty - odpoledne strávené koupáním v moři na pláži pokryté sopečným pískem. Velké plavací brýle se dají obstojně použít i na potápění a dovádění s různými barevnými rybičkami. Na břehu je taky spousta zajímavých krabů. Po tomto osvěžení se vydáváme do centra města a tam se v podzemních garážích potkáváme znovu se zazobaným Andrijem a jeho ženou. Bere si na mě telefon a kopíruje si můj pas. Dostávám totiž klíče od jeho černého Range Roveru, kolega Andrij od jeho bílého Bentleyho a těmito nabušenými auty vyrážíme v pozdním odpoledni po pobřežní dálnici do Santa Cruz de Tenerife. Tam se ubytováváme v nějakém levném hotelu a jdeme spát.

V neděli 4. června ráno vyrážíme s oběma auty do přístavu a tam nezbývá, než dvě hodiny čekat. Využívám toho a jdu ještě do města do kostela a něco málo nakoupit. Je tam hezky, ale pořád si říkám, že sám od sebe bych do takových turistických oblastí nejel. Na jedné křižovatce si nás někdo fotí. No bodejť, vzbuzuje to negativní pozornost, jedno auto za 300 000 euro a druhé za 200 000 se značkami chudé a válkou zkoušené Ukrajiny. Majitelova historie je údajně taková, že byl coby zdravotník nějakou dobu na frontě, u Záporoží byl raněn a pak odjel se ženou na Tenerife. Jeho byznys sídlí v Ternopilu a zabývá se protetikou. To druhé bych mu věřil, to první moc ne.

Na poslední chvíli se musíme přesunout k jiné lodi. Pak najíždíme dovnitř a natěsno parkujeme kdesi v podpalubí. Z našeho lodního lístku se klube to, že budeme celých těch asi čtyřicet hodin někde na sedáku jako v autobuse. Posléze o tom s Andrijem debatujeme, že by bylo fakt lepší připlatit si za kajutu. Bylo by to asi za 200 euro. Jdeme na recepci a zkoušíme ukecat slevu, že přepravovaná auta nejsou naše a že vozíme humanitární pomoc. Šéfík chvíli debatuje s kolegyněmi španělsky a pak nám dávají papír s kódem ke kajutě pro dva za sto euro, které si pravděpodobně rozdělili a strčili do kapsy. Je to tak stokrát lepší, než trávit plavbu někde na židli. Další den si hodně čtu, občas se projdu po lodi a dělám fotky. Andrij většinu této doby prospí. Loď se pohybuje pár desítek kilometrů od břehů Afriky.

V úterý 6. června se budím brzy ráno a po snídani v kajutě vyrážím na palubu a dělám spoustu fotek romantických scenérií s vycházejícím Sluncem, racky, loděmi a přibližujícím se španělským pobřežím u přístavu Huelva. Posléze vyklízíme kajutu a přesouváme se mezi ostatní cestující do lodní restaurace. Tam jsou v televizi zrovna zprávy o zničení Kachovské přehrady na Dněpru. Docela na to valíme oči. Jak je obvyklé, z útoku se obviňují obě strany, čtu ale zrovna analýzu o tom, že to prospěje spíš Ukrajincům. Pravděpodobně se rozhodli udělat jako první to, co chtěli rašisti udělat o něco později. Mimo jiné tak spláchli ruská obranná postavení na východním břehu Dněpru. Voda směrem k Černému moři nestoupá úplně skokově, takže lidi mají nějaký čas na evakuaci.

Posléze se na lodi dočkáme a můžeme se vydat k autům a s nimi ven z lodi. Poté, co zastavíme na břehu, si všimnu toho, že na „mém“ Range Roveru je na obou dveřích vlevo pořádný záměrně udělaný škrábanec. Vracíme se s autem do lodi a s důstojníkem, který je slovinského původu, sepisujeme hlášení pro pojišťovnu. Teoreticky by to mělo být na kamerách vidět, kdo dal průchod své závisti. Poté se snažíme s Andrijem vyhledávat inzeráty na nějaká použitelná auta, která by byla v okolí na prodej. Nakonec z toho nic není, nejsme úplně v hustě obydlené oblasti, ve velkých městech dál směrem k Francii je jich daleko větší nabídka. Pak se musíme rozdělit, Andrij se vydává s Range Roverem k letišti v Seville pro své auto a já musím zůstat trčet v přístavu a hlídat Bentleyho. Jelikož jsem tam celé odpoledne a jinak tam skoro nikdo není, dvakrát ke mně přijedou policajti a ptají se mě, co tam dělám tak dlouho.

Po několika hodinách se Andrij vrací a volá mi, že do přístavu se nedostane přes závoru. Žádá mě, ať sednu do Bentleyho a přijedu k němu. Poslechnu ho a ujedu pár set metrů k závoře. Ta zůstává dole, za to za mnou přijíždí policejní auto a nastává opětovné dohadování s těmito místními filantropy. Obstojně anglicky mluví pouze jeden z nich a je velice slušný. Posléze se mě otevřeně zeptá, jestli jsme ty auta ukradli. „No, no…“ začínám další vlnu vysvětlování s tím, že jsem bezúhonný občan. Nakonec nás nechávají odjet, takže konečně můžeme naložit Bentleyho na přívěs a vyrazit na cestu do španělského vnitrozemí. Andrijovo auto je Mercedes Sprinter, bývalá sanitka koupená v Německu s přídavnými nádržemi na naftu, což umožňuje přejet na jedno natankování mezi poslední španělskou benzinkou před hranicemi s Francií až na Tank Ono v západočeských Nýřanech.

V první polovině noci se přesouváme do města Villarobledo. Tam žijí Andrijovi ukrajinští známí, kteří mimo jiné zařídili zásilku humanitární pomoci v podobě konzervované stravy od místních policajtů. Do rána čekáme na parkovišti, na což mi Andrij ustele na desce a matraci na předních sedadlech a sám si jde lehnout dozadu. „Lucky bastard“, jak říkají Američani. Není to zrovna pohodlné, nevejdu se tam se svými dlouhými nohami. Po ránu si něco nakoupíme a pak se vydáváme na ulici na okraji města, kde je obří myčka pro náklaďáky a jiné stroje. Pracuje tam Andrijův známý Andrij, aby se to nepletlo. Ukrajinská diaspora ve Španělsku pochází od mistrovství Evropy ve fotbale v Portugalsku v roce 2004. Tehdy tam desetitisíce Ukrajinců stavěly stadiony a další infrastrukturu. Středomořské klima se jim zalíbilo natolik, že se pak ve velkém počtu usadili ve Španělsku. Zůstávám na této trochu hloupé ulici se zaparkovaným Bentleym, na který čumákuju celé odpoledne z auta místního Andrije. Kolega Andrij se pak vydává s Oksanou na většinu dne pryč a přijíždějí až večer se zásobami konzervovaných potravin. Naštěstí je na Španělsko nezvykle příjemné počasí neboli pod mrakem a občas prší.

Dnes jsem mluvil i se šéfem naší humanitární organizace Honzou a popisoval mu anabázi s tím, že mě ohledně této práce v podstatě podvedli. Taky jsem mu svěřil problém se svým zdravotním pojištěním. Mělo by mi pořád ještě platit to rakouské, protože to má trvat šest týdnů po ukončení pracovního poměru. Pořád jsem z nich nebyl schopen vyrazit informaci, jestli platí nebo ne. Nakonec jsem se musel zpětně přihlásit na naši VZP. Říkal jsem Honzovi, že kdyby se mi něco stalo, tak bych byl asi dobře za kreténa. „Pěkný“ komentuje ironicky tento problém i to obvinění z krádeže od policajtů v přístavu. Kamarád Jarek mi dokonce radil, že být na mém místě, hned by sebral batoh a jel stopem domů. Převážením aut po Evropě cizími řidiči se často pašují drogy. Říkám mu na to, že to těžko bude náš případ, protože by takto přišli o velice drahá auta i s hodně věcmi uvnitř. Ještě na to cynicky poznamenávám, že radši půjdu sedět ve Španělsku než u nás. Andrije jsem touto hláškou podle jeho slov „rozesmál na celý den“.

Místní Andrij ale nadává jako špaček, když slyší historii o převážených autech. „Hajzl jeden zazobaná, je válka a kupuje si taková drahá auta. Po válce ať si klidně koupí třeba vrtulník. Co na to může říct třeba malá holka, jejíž táta zahynul na frontě? A ještě má parchant byznys s protetikou a na válce vydělává! Ten, že někde bojoval? Ten se tak v armádě maximálně škrábal na vejcích!“ S touto negativní pozorností vůči naší historii s touto zakázkou se na této cestě bohužel setkávám několikrát.

Dnes se aspoň můžeme vyspat v posteli, Oksana nám domluvila nocleh v motelu kousek za městem. Je to příjemná změna, akorát musíme vstávat někdy před šestou, kdy Oksaně končí směna ve fabrice, kvůli přeparkování auta. Mamka mi předtím na odkaz na hotel napsala zprávu, ať se vyspím do růžova. Trochu otráveně jí odpovídám, že když člověk pracuje s Ukrajinci, nikdy se nevyspí pořádně. Jen pro pořádek je to 8. června 2023. Jedeme do skladu, kde redukujeme objem nákladu tím, že rozbalujeme krabice a sáčky s bojovými dávkami potravin dáváme do větších krabic, abychom nevozili vzduch. Pak se loučíme a vyrážíme na další cestu směrem do Tarragony.

V Tarragoně má Andrij domluvené od svého krajana zaparkování aut někam do haly. Když před ni přijedeme, v telefonu se tento Ferda začne vymlouvat, že klíče odvezla manželka do práce na noc a že tam budeme muset počkat do zítra. Andrij to komentuje tak, že už se s ním asi víckrát nepotká ani s ním nebude mluvit. Odjíždíme tedy dále a za Tarragonou zůstáváme na noc na nějaké benzince kousek od břehu moře. Využívám toho a jdu se takto pozdě večer vykoupat. Totéž provedu ještě druhý den kolem šesté ráno. Pak pokračujeme dále směrem do Francie. U Barcelony začíná haprovat zadní kolo a dost rychle v něm klesá tlak. Andrij to komentuje tak, že ho nechce měnit svépomocí na silnici, protože je to na tomto autě dost komplikované. Nacházíme na Google Maps poblíž nějaký pneuservis a tam nám to šéfík za rozumnou cenu opravuje. Pak se blížíme k Francii a kus před hranicemi tankujeme naftu ve velkém množství za španělskou cenu.

Auto se v místním středomořském horku přehřívá, nějak mu nefunguje chlazení. Kromě toho jsme přetížení. V jednom momentě těsně před hranicemi musí Andrij opět zastavit v odstavném pruhu. Využívám kužely, které tam zanechali pracanti a dávám je za auto. Pak se vracím k autu a Andrij pořád huláká, ať zavřu dveře u spolujezdce. Zabouchávám je a Andrij se rozjede do kopce. Jdu za ním pak pěšky a vzhledem ke kamionům radši až za svodidly, kde se občas podrápu o jakousi ostrou trávu. Po pár set metrech jsem takto přešel pěšky ze Španělska do Francie. Nastupuju zpět k Andrijovi a nadávám mu, že se takto za ním nebudu procházet několik set metrů. Pak pokračujeme dále do jižní Francie.

Navečer se promotáváme kolem Lyonu. Pak využívám Andrijovu nabídku, že se můžu natáhnout na matraci v nákladovém prostoru auta. Můj spánek trvá asi jen dvě hodiny, probouzím se v momentě, kdy auto stojí a slyším, jak se Andrij s někým dohaduje. Napadá mě, že nás vyhmátli nějací ti místní filantropové neboli policajti. Je to ale na mýtné bráně, kde se Andrij snaží za pomocí Google Translatoru domluvit přes interkom s tetou na drátě to, aby nás pustili bez placení, protože vezeme humanitární pomoc. Vkládám se do toho osobně a po nějakých pěti minutách se mi povede tetu překecat. Andrij pak tvrdí, že u mýtných bran jiných společností to jde snáz, jen tato se cuká. Mělo by to jít zařídit, jak to pro jejich auta funguje v Polsku, že by se jejich značky zanesly do systému. Nikdo to ale zatím s Francouzi nezvládl domluvit.

Po nějakém krátkém odpočinku a údržbě člověka ve sprše na velkém odpočívadle se dostáváme do Německa. Brzo ráno pak přijíždíme do Heilbronnu, což je další mezicíl této cesty. Zde má Andrij známého Dialu, který je iráckého původu a ochotně mu pomáhá. Zaparkuje se zde Bentley, Andrij se vrátí do Španělska pro Range Rover a já pojedu domů kvůli zdravotní prohlídce do naší armády. Naklikám si nějakou jízdenku za celkem přijatelných 75 euro. Blízko nádraží půjčuju ještě Andrijovi 500 euro keš a vydávám se na vlak. S přestupem v Crailsheimu, Norimberku a Marktredwitz se dostávám do Chebu. Na nástupišti stojí rychlík do Prahy, tak mě dost naštve ten německý systém, přes který jsem si kupoval jízdenku a který mi vyplivl jako nejrychlejší mezispoj bus se Student Agency. Asi jim slavný pan Vančura dobře zaplatil, že v něm propagují jeho autobusy na úkor rychlosti, kterou se cestující dostane domů. Nicméně vzhledem k tomu předchozímu týdennímu kodrcání mi to dnešní cestování vlaky připadá hrozně snadné, rychlé a pohodlné. Kolem jedenácté večer se tak ocitám až na východní Moravě u rodičů a končí tak první etapa této povedené cesty.

Trávím pak pár dní v Brně, hlavně kvůli oné vojenské zdravotní prohlídce, která je mou vstupenkou na takzvané Dobrovolné vojenské cvičení neboli Kurz základní přípravy ve Vojenské akademii ve Vyškově. Poradil mi to Tadeášův bratr Sam, bojující na Ukrajině, abych se naučil aspoň něco z vojenské taktiky, když chci jít pracovat na Ukrajinu jako saniťák. Paní doktorka, nesoucí stejné příjmení jako jedna má krátkodobá srdeční záležitost, se na mě ani moc nepodívá a jen mě pošle na EKG a poté do vojenské nemocnice na rentgen srdce a plic. Po mém návratu to odklepne a ohodnotí mě kategorií A, což mě samozřejmě těší.

Konzultuju s Tadeášem další postup. Poté, co mu popíšu tu cestu s luxusními auty, říká na to, že by byl skoro radši, kdybych zpět za Andrijem do Německa už nejel. Odpovídám mu, že už bych tu záležitost radši dotáhl do konce. Navíc jsem jaksi Andrijovi půjčil prachy, které bych chtěl samozřejmě zpátky. Vydávám se tedy 15. června pomocí spolujízdy přes Blablacar z Brna do Heilbronnu. Ulovil jsem tam jistého Sergeje, který žije se ženou a dcerou v Polsku a přesunuje se do Německa do práce, kde jezdí s kamionem. Má to trochu jako námořník, protože je v práci pak nějakých pět týdnů v kuse. Je inteligentní a dá se s ním dobře povídat. Před válkou žili v Mykolajivu a pracoval tam jako správce přístavu. V Praze k nám přistupuje ještě Mohammad, který je z Iránu. Posléze se s ním pouštím do potenciálně explozivní diskuze a ptám se ho na politiku jeho země. Říká na to, že s ní absolutně nesouhlasí, tak jako většina jeho krajanů. Cesta opět rychle ubíhá a vpodvečer se ocitám v Heilbronnu.

Před šesti lety jsem v tomto městě chtěl pracovat, tak se mi teď to částečně splnilo. Vydávám se podél řeky Neckar, fotím si zdejší plochou krajinu a lodě na řece a na chvíli si v ní i zaplavu. Není nad drobné osvěžení. Poté se na večer uklízím do blízkého lesíku a ustelu si zde na karimatce. Vracím se tak trochu do svého mládí a různých dobrodružných cest stopem po Evropě. Po půlnoci mě budí můj telefon, uklízím ležení a vydávám se na Neckartalstrasse čekat na Andrije. Ten posléze přijíždí i se svým Sprinterem a Range Roverem na přívěsu, pro který se vracel do Španělska. Stopuju ho a při nastupování říkám ukrajinsko-rusky: “Dobrý večer, jedete do Kyjeva?” Potěšeně mi podává ruku a pak pokračujeme dále do města. Parkuje pak na nějaké ulici, kde mají jeho arabští známí halu se zaparkovanými auty, mezi nimiž tentokrát trůní i Bentley a Range Rover s ukrajinskými značkami. Andrij mi zase nabízí spaní v kabině vpředu, což odmítám a vydávám se k blízké řece, kde si stelu opět na karimatce ve křoví. Je to tam o dost lepší neboli díky za každé nové ráno.

Další den, pro pořádek pátek 16. června, se vydáváme na jih Bádenska-Würtemberska pro jedno auto, jímž je Kia Sorento v ceně asi dvou tisíc eur. Cestou nastávají dvě drobné potíže. Jednou je to, že ukrajinský Ferda, ke kterému máme jet, Andrijovi pošle jinou adresu. Další je ještě o něco méně příjemná. Před kruhovým objezdem si Andrij najíždí s přívěsem k prostředku silnice. Protijedoucí Ford Transit se s ním tak míjí natolik těsně, že se ozve pořádná rána a vymění si svá zrcátka u řidiče. Vracíme se zpět. Řidič je osmdesátiletý místní dědula, který začne hned špačkovat, že se musí zavolat policie a že takové zrcátko stojí 500 euro. Říkám mu na to, proč chce volat policajty, když jsme se k němu v klidu vrátili a na takovou škodu stačí sepsat formulář o nehodě. Posléze se mi ho podaří přesvědčit, že bude stačit, když to sepíšeme na místě. Vypisuju zdlouhavě asi půlhodiny tento skvělý euroformulář se všemi údaji o autech a řidičích. Když dojdu na konec, chce po mně, ať tam napíšu, že Andrij je viníkem nehody. To mu samozřejmě odmítnu. Pravdou je, že jsem se v okamžik ťukance díval do telefonu a Andrij asi přesáhl polovinu vozovky. Nicméně určitě bych tam nepsal, že je viník. Na to dědula opět začne špačkovat, že se musí zavolat policajti. Naštve mě to, slušně řečeno, po té zbytečné půlhodinové práci. Znechuceně mu říkám, ať si je teda zavolá, jde ode mě pryč do svého auta a že chce akorát využít situace.

Posléze přijedou dva mladí místní filantropové. Zhodnotí to tak, že když na vozovce není středová čára, nemohou určit viníka a oběma řidičům tak napaří dvě stě euro pokutu. Andrij má zbylých sedmdesát, tak na to řeknou, že teda nebudou požadovat víc. Při vysvětlování situace jednomu z nich ještě říkám, že moji rodiče musí každé dva roky na lékařskou prohlídku, aby dál mohli mít řidičák a zde ho může mít každý neomezeně až do smrti bez ohledu na to, jak rychlé má reakce a další schopnosti. Říká mi na to, že to s touto situací nemá co dělat, na jeho mladistvé tváři ale zacuká pořádný úsměv. Asi myslí na to, že přeci jen ti Češi dělají něco líp než u nich.

Pokračujeme dále do města Vaihingen an der Enz. Zde má odtahovku, servis a bazar s auty šéfík tureckého původu jménem Bayram. Andrij má u něj odstavený náklaďák DAF a ještě nějaký starší Mercedes A. Posléze zjišťujeme, že Sprinter, naše hlavní auto má něco s brzdami. Nějak to tam divně dře. Bayram nám tedy na druhý den ráno domluví mechanika, který se na to podívá. Blíží se večer a po chvíli hledání noclehu na síti se dohodneme s Bayramem, že můžeme přespat u něho na parkovišti. Dostávám pro sebe fajn dodávku bez oken, kde je vzadu spousta místa a klid.

V sobotu 17. června ráno se probudím nějak brzo, hodím do sebe snídani a zase usnu. Posléze mě probudí Andrij s tím, že můžu ještě spát. Špatná karma, jak říkají buddhisté: kdysi jsem to samé udělal svému dědečkovi, který si po obědě zdřímnul. To mi ale byly možná tak čtyři roky. Oprava Sprintera zabere část dopoledne. Provede ji místní mechanik Mark, kterého tak Bayram vytáhl od jeho třech dětí. Chvíli se spolu bavíme a Mark mi říká, že mluvím velice dobře německy. Dík, pracoval jsem dohromady tři roky v Rakousku, navíc tady je to snazší v tom, že místní mluví německy skoro spisovně, narozdíl od Rakušanů. Andrij se posléze začne s Bayramem dohadovat, že mu oprava přijde moc drahá. Je mi nepříjemné mu to překládat, protože Bayram má nejspíš pravdu v tom, že když sem tahá mechanika v sobotu a ještě jede někam pro součástky, levněji to nepořídí.

Vyrážíme ven z areálu Bayramovy odtahovky a skoro hned se zespodu na autě začne ozývat divné chrčení. Vracíme se zpět za Andrijova nadávání, že Mark tu opravu odflákl. Ukáže se ale, že příčina je jiná, že dře kardan mezi nápravami. Nejspíš nevydržel neustálé přetěžování tohoto auta. Narychlo je vymyslen plán B, Andrij volá Dialovi a ten pro něj po nějaké chvíli přijede. Sprintera necháváme zaparkovaného na ulici směřující k areálu odtahovky. Andrij posléze odjede s Dialou a já využívám volna na vykoupání se v blízké řece Enz. Na břehu jsou milí mladí lidé s hezkým psem. Je s nimi fajn zábava a nabízejí mi i své jídlo. Posléze se s nimi loučím, vracím se do auta a uspořádávám v něm věci. Vzniklo tak docela dost prostoru navíc. Pak se ještě vydávám do města, fotím si centrum a kostel a na hřbitově tankuju vodu do láhví. To je stará poučka z cest, že všude na světě se dá zadarmo získat pitná voda někde na hřbitově, pokud to není v zimě. U kontejneru ještě beru odložený pytel s hračkami, koloběžku a sušák na prádlo a v autě to přidávám k věcem, které snad nakonec pojedou na Ukrajinu posloužit a udělat někomu radost.

Andrij se posléze vrací Range Roverem. Balíme tedy nutné věci, což je v mém případě jednoduché, beru prostě svůj batoh a jídlo. Poté se vydáváme do Heilbronnu k arabským kamarádům, kteří mají ve své hale zaparkovaného jednoho Benteyho navíc. Andrij mi popisoval dohadování s kapitalistou Andrijem, kterému oznámil špatnou zprávu o dočasném uzemnění Sprintera a to, že už mu byl připraven vrátit všechny peníze a auta nechat převézt někým jiným. Šéfík kapitalista pak nakonec souhlasil, abychom Bentleyho a Range Rovera dovezli na Ukrajinu po vlastní ose.

V Heilbronnu u Arabáků se najíme a na záchodě dělám rychlou údržbu zanedbaného člověka, převléknu se a můžeme vyrazit. Je už asi osm hodin večer a teoreticky máme být zítra v poledne na Ukrajině. Jede se fajn, Range Rover mě poslouchá a cestou mi pomáhá nějaký ten růženec a Dietrich Buxtehude se svou krásnou hudbou. Po půlnoci už jsme v Česku a míříme na benzínku Tank Ono u západočeských Nýřan. Zde dojde k nepříjemnému výstupu. Po natankování obou aut Andrij zjišťuje, že jeho kartou to nejde zaplatit kvůli výpadku proudu v bance v Kyjevě. Měl by trvat do šesti do rána. Prohlásí, že tady tím pádem do šesti počkáme, což mě v ten moment dost otráví. Co je horší, nenapadne ho nic lepšího než s Bentleym kousek popojet. Pumpařovi to přijde maximálně podezřelé, vystartuje k němu ven a vrhne se mu na kapotu: “Ne, nikam nejedeš! Zaplať to, ty hajzle!”. Všichni na pumpě začínají koukat, zvláště proto, že personál zablokuje celou benzinku a nikdo teď nemůže tankovat. Abych uklidnil situaci, navrhuju, že to zaplatím sám. To Andrij nechce. A co chceš asi tak dělat, ty troubo? Říkám mu, že chci domů. “Tak si vezmi batoh a jeď domů.” To víš, že jo, chci se určitě kodrcat na Moravu někde ze západních Čech a navíc posloužit jako tvoje výmluva, proč se odtud nemůže pokračovat. Vzhledem k té únavě se Andrij chová jako nějaký umanutý a agresivní opilec. V nestřežený moment, když telefonuje venku, to platím ze své rakouské karty. Pumpařovi říkám, ať to strhne v eurech. Strhává to v korunách, na což se chytá za hlavu, že mě natáhl. Předtím jsem mu taky řekl, že tohle dobrodružství je z mé strany dobrovolná práce. Nevěří mi samozřejmě ani slovo.

Andrijovi říkám, že jsem to zaplatil a že můžeme jet. Na to se vzteká a navíc mi říká, že mezitím sám zavolal policajty kvůli pumpařovi, že ho napadl. No ty jsi ale vůl, myslím si. Přijíždí dva mladí místní filantropové a Andrij se jim to pomocí své ne moc silné angličtiny a Google překladače snaží vysvětlit. Má na mě zlost, že jsem mu zaplacením útraty zkazil tuto zábavu, tak nechce, abych to překládal. Policajti se ale stejně obrací na mě. Jeden z nich si mě bere bokem, takže mu stručně vysvětluji situaci a tento příběh. Nějakou dobu jim není jasné, proč tam vůbec jsou. Komentují to tak, že mají velký rajón a řeší takové situace jako je střelba nebo to, že někdo odjede bez placení a hodí po někom láhev. O zaměstnancích pumpy říkají, že mají akorát výplatu a jako bonus v akci hmotnou zodpovědnost, takže když jim někdo odjede bez zaplacení, musí to dát ze svého.

Po nějakém dohadování na parkovišti nakonec překládám jejich finální vyjádření. Můžeme to jet sepsat na stanici, budeme několik hodin čekat na překladatele, nakonec to nejspíš bude shrnuto tak, že je to Andrijova vina, nařídí mu opustit republiku a zakážou mu další vjezd do Schengenského prostoru. Na to Andrij vykulí oči a konečně je pokoj. Loučíme se s policajty a můžeme pokračovat dál. Předtím se mě jeden z nich s úsměvem a s despektem vůči němu ptal, kde jsem k tomu Andrijovi přišel. Řekl jsem mu, že už jsem to vysvětlil kolegovi a že se pobaví na služebně, až to uslyší. Druhý na to říká, že Andrij je magor a že to celé je hanba. Myslím si to taky. Populace naší země se obecně nevyznačuje příliš vlastenectvím a nějakou hrdostí, vojáci a policajti ale spíše ano. Takže má pravdu, je to hanba.

Pokračujeme tedy dále kolem Prahy a Brna, jde to celkem snadno. Brzo ráno na Rohlence začne Andrij vymýšlet na Bookingu, že by šel do nějakého hotelu. Jsem z toho otrávený, protože jsem kousek od domova. Navíc by ty auta měly být dnes na Ukrajině. Stejně to v tuto hodinu nejde. U Olomouce děláme přestávku a další v Katovicích. Noc byla krátká, je léto a navíc se pohybujeme na sever a hlavně na východ proti Slunci. Bylo to poznat i ve Španělsku, že i takto v létě je tam před šestou ráno ještě tma, v době kdy už je u nás dávno světlo. Sedělo by k nim spíš už další časové pásmo neboli anglický a portugalský čas. Konečně se dostáváme do Rzeszowa, což má být pro mě padla. Navrhuju Andrijovi, že bychom ty auta mohli před cestou na hranice umýt. Odbyde to tím, ať si to pan majitel umyje sám. Jak chceš. Pak mi tvrdí, že jsem mu slíbil, že s ním pojedu až na Ukrajinu. Naštve mě to a připomínám mu, že jsem mu nic takového neslíbil a že bylo domluvené, že pojedu jen k hranicím. “Tak jsem se možná spletl,” on na to, což bylo vzhledem k jeho charakteru nejpokornější uznání chyby. To víš, že jo, určitě se chci nechat zavřít kvůli nějakému ukrajinskému zazobanci a jeho kontrabandu. I kdyby to dobře dopadlo, se vším tím prohledáváním aut naložených až po střechu věcmi, by to na hranicích mohlo trvat třeba šest hodin, na což už nemám kapacitu ani náhodou.

Tato historie mi poprvé v životě dala zažít plný význam starého úsloví od Karla Havlíčka Borovského, které jsme se učili někdy na základní škole: „Nechoď, Vašku, s pány na led, neboť mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme.“ Bohatí občas nejen že vydělávají na těch obyčejných pracujících, ale ještě je místo sebe pošlou slušně řečeno do průšvihu.

Na parkovišti v Rzeszowě zacouvám s Range Roverem a abych se kryl, natáčím si ze všech stran i zevnitř video, jak to auto vypadá. Přijíždí další Andrij, válečný invalida žijící v Rzeszowě, který má jen jednu nohu. Na řízení auta s automatickou převodovkou to nevadí. Ten bude obětním beránkem, který odveze toto auto přes filantropy na polsko-ukrajinské hranici až do Ternopilu. S ulehčením se loučím a jdu na blízkou vlakovou zastávku. Odtud pokračuju vlakem na místní hlavní nádraží a odtud dalším vlakem k bratrovi do Slezska. Protože se mu má návštěva dnes moc nehodí, jen si beru věci, které se se mnou nevešly do letadla vydřidušského Ryanairu a pokračuju dále do Ostravy. Zde mě na nádraží ve Svinově nakládá Marian a veze mě k sobě. Dostávám pokojík v bytě určeném pro Marianovy pracanty a spokojeně si spím, konečně po nějaké době zase v posteli. Jak málo někdy člověku stačí ke štěstí.

Druhý den dopoledne si ještě s Marianem nějakou chvíli povídáme. Říká mi na to, že by mi to taky nevěřil, že tohle měla být dobrovolná práce, kdyby mě neznal. Takhle to zhodnotil tak, že mě prostě podvedli. No jo, zase jsem bohatší o nějakou zkušenost. Bavíme se taky o zničení Kachovské přehrady a vysvětluje mi to ze stavařského hlediska. Například zčernání hráze je slušně řečeno hrozný průšvih znamenající prosakování a možné brzké protržení. Kachovku komentuje tak, že ji nejspíš odpálili Ukrajinci, což teď nemůžou přiznat, aby je všichni neroznesli v zubech. Ještě mluvíme o současné ukrajinské ofenzivě a ukazuje mi na mapě místo, kde padl jeho známý. Je to u hlavní železnice, která spojuje Donbas s Krymem. To je pro rašisty dost nepříjemné, že jsou Ukrajinci už takto daleko. Vyjadřuje svou hypotézu, že Ukrajinci zkusí obklíčit Krym a poté udělat s Rusy výměnný obchod: Donbas se vrátí na Ukrajinu a Krym zůstane v Sovětském svazu. Později se ukáže, že válka se bohužel povleče ještě dlouho. V ten moment si ale taky říkám, že když mám termín svého vojenského cvičení v září, tak než se ze mě stane voják, budou už ti Ukrajinci někde sto kilometrů před Moskvou.

Odjíždím od Mariana bohatší o další zážitky a zkušenosti. To ještě nevím, že těžce vydělané chechtáky půjčené v Heilbronnu se mi nakonec nevrátí. Trochu lituju, že jsem radši nejel s Marianem do toho Kramatorsku. Možná jsem tam mezitím už mohl působit. To ale člověk nikdy neví dopředu. Zkušenost z mého života je taková, že pokud po něčem toužím a o něco usiluju a nevychází to, Bůh mi to nakonec dá později. Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!

Zde je ještě fotogalerie z této cesty: https://photos.app.goo.gl/5V2P2SMFopK5Yqn38