Jak jedno potvrzení zmařilo cestu do NSR

V roce 1988, v době, kdy cestování na „Západ“ bylo již trochu snadnější, se Václav se ženou a dcerou rozhodli zajet na pár dní, které jim umožnily zaslané peníze z ciziny, do Rakouska k jejich známému. Jejich dceři bylo tehdy deset let, tak aby měla také nějaký prázdninový zážitek ze světa za železnou oponou. To ještě netušili, že ten její největší zážitek, bohužel negativní, bude právě ta železná opona, ostnaté dráty na státních hranicích s Rakouskem, jejichž význam nemohla dost dobře pochopit a komentovala to prý slovy, že ostnatými dráty bývají obehnány věznice nebo koncentrační tábory, o kterých se učili ve škole. Logicky se též zeptala proč za nimi žijí i když nic neprovedli. A to byla předem připravována na možné nepříjemné zážitky na hranicích. O tomto se Václav dověděl dodatečně od ženy, neboť cestovali odděleně, ony dvě přímo přes Břeclav do Vídně a on to vzal o pár dní dříve oklikou přes NSR, že se pak ve Vídni setkají.
Cestoval vlakem přes hraniční přechod v Chebu. Noční rychlík byl poměrně dost obsazený, před celní a pasovou kontrolou museli všichni cestující zasednout na místa, na chodbičkách muselo být volno, takže se plně obsadil i vůz 1.třídy, který byl do té doby poloprázdný. Václav měl z celní kontroly obavy, neboť vezl navíc nějaké valuty. Měl jen poměrně malou tašku, v ní pár osobních věcí, doklady – včetně potvrzení o odevzdání vojenské knížky, aniž by do té doby tušil, jak je to důležitý dokument při cestě do kapitalistické ciziny. O tom se záhy přesvědčil. Stomarkovku měl namotánu v kazetě kinofilmu a kazetu vloženou do fotoaparátu. Jiný úkryt ho nenapadl, tak to risknul. Celník mu prohledal celou tašku dosti důkladně, složku s doklady velmi důkladně s poznámkou, proč má u sebe tolik různých dokumentů jako například služební průkaz ze zaměstnání apod. a do fotoaparátu nenahlédl. Naštěstí, neboť mu bylo jasné, že by byl i toho schopen. Pak přišla pasová kontrola. A teď přišel na řadu kromě cestovního pasu onen již zmiňovaný dokument, potvrzení o odevzdání vojenské knížky. Václav jej naštěstí měl, ale hůře na tom byl jeden spolucestující, který cestoval s manželkou ve stejném kupé. Nemohl jej totiž naleznout. Prohledával co se dalo, svoje věci, manželčinu kabelku, leč bezvýsledně. Na to mu pasový úředník sdělil, že si musí vystoupit z vlaku, že bez tohoto dokumentu nemůže vycestovat. Oba mu tvrdili, že ho doma určitě měli, že ho museli zapomenout, že je možné si ověřit, že vojenskou knížku v zaměstnání opravdu odevzdal. Nic to však nepomohlo. Úředník trval na tom, že si pán musí v Chebu vystoupit. Tito dva nešťastníci se spolu začali hádat, obviňovali jeden druhého, kdo to vlastně zavinil, nebylo to však nic platné. Příkaz byl jasný, vystoupit z vlaku. Paní pochopitelně vystoupila s ním, sama nechtěla cestovat. Ještě z okna vozu bylo patrné, jak se na nástupišti dohadují, ostatním cestujícím jich bylo líto, vážili cestu až z Ostravy a nakonec zbytečně. Celní a pasová kontrola trvala velmi dlouho, ale konečně byli všichni důkladně zkontrolováni, vlak prohlédnut ze všech stran, stropy na chodbičkách a prostory za sedadly prozkoumány a vlak se dal pomalu do pohybu. Václav si všiml, jak při odjezdu jedna z dalších spolucestujících, starší paní, která se vracela domů do Německa z návštěvy svých příbuzných, jen nevěřícně kroutila hlavou nad tím, co vše je možné v socialistickém Československu.