Procházka centrem Prahy

Vystoupím z metra na stanici Muzeum a vyjdu schody. Na Václaváku proudí davy lidí. Nedá se tu skoro ani chodit, jak je tu plno. Na sochu svatého Václava se šplhají malé děti, teenageři, dospělí i nějaké dvě důchodkyně. Všichni se chtějí vyfotit před sochou a Národním muzeem v pozadí. Na to, že jsem v České republice, je čeština slyšet jen zřídkakdy. Kolem mě se ozývá tvrdá němčina, anglické mumlání i zvučná italština či španělština. Procházím Václavským náměstím pořád dolů a prodírám se hromadou lidí. Před stánky s občerstvením stojí dlouhé fronty. Každý třetí člověk má chuť na klobásy, které voní po celém náměstí. Dvě německé turistky dělají pózu pro fotografujícího muže. Až přijedou domů, budou vzpomínat na pěknou dovolenou a připomínat si zážitky.
Dojít až na Staroměstské náměstí stojí člověka hodně sil. Okolo jsou všude skupinky turistů, kterým vévodí průvodce, který se pozná podle deštníku či jiného nástroje nad hlavou. Na Staroměstském náměstí vidím holčičku, jak přiběhne za tatínkem a tahá ho za rukáv. Dovede ho ke stánku se zmrzlinou. Na pultě se skví cena za jednu porci. Normální člověk by se otočil na podpatku a odešel. Turisti ne. Klidně dají třicet korun za miniaturní kopeček, který mají snězený za tři minuty. I holčička dosáhne svého. Náměstím projíždí kočár s koňmi. Místo, aby v něm seděla královská rodina, jak bývá zvykem v pohádkách, vezou se v něm turisti. Stejně jako historická vyhlídková auta. Při pohledu na cenu za jednu jízdu a určitý počet osob se vám zatočí hlava. Před orlojem stojí lidé chtějící se vyfotit. Někteří nadávají, protože kolemjdoucí jím lezou do záběru. Není to nic platné. Většina lidí neposlouchá.
Jdu za davem lidí, kteří jistojistě směřují ke Karlovu mostu. Otevře se mi pohled na bránu před Karlovým mostem. Zapadající slunce dokonale oslňuje moje oči, když se rozkoukám vidím hordu lidí na Karlově mostě. Začínám uvažovat, jestli je dobrý nápad jít pořád s davem. Ale nestíhám se rozmyslet, protože dav mě tlačí stále dál. Nedává mi možnost mi uhnout. Dav se zastaví pouze na semaforu a hned zase proudí dál. Na mostě se roztrhá na hloučky, zastavující se u stánků se suvenýry, obrazy, fotkami s Prahy nebo jen tak na vyhlídku přes most. Na Vltavě je vidět spousty lodí. Jedna právě zajíždí ke zdymadlům. Má jméno Šumava. Dojem můžou kapku kazit žlutá šlapadla, zhotovena z ošklivého plastu. Vedle lodi postavené ze dřeva a ve starověkém stylu, nepůsobí zrovna hezky. O kousek dál sedí na židličce žena, před ní stojí malíř s tužkou v ruce a kreslí její podobiznu. Není to ojedinělá atrakce. Na Karlově mostě najdu takové asi tři.
Dojdu na Kampu a hledám, na kterém místě se asi točili Chobotničky z Čertovky. Bohužel, ale marně. Žádné místo mi není povědomé. Na Kampě lid prořídne a každý se vydá jiným směrem. Někteří na Petřín, jiní kolem řeky k Dětskému ostrovu. Já patřím ke druhé skupině.
Projdu ulicí Jana Nerudy a mířím k obchodu s bagely. Tohle kulaté pečivo všech možných příchutí od obyčejných, přes špenátové, česnekové, sýrové, cibulové až po parmezánové a královské, mě absolutně nadchlo. Jeden si koupím, zakousnu se do něj a stoupnu si na zastávku. S úsměvem nastoupím do tramvaje, s úlevou, že jsem si procházku Prahou užila a nebyla ušlapána turisty...