Právě teď

Právě teď... Nastoupila jsem na směnu v práci a podvědomě na facebookovém chatu jsem sjela očima ke sloupečku s online kontakty... Nejsi tu. Trochu mě to zamrzí, ale moje cynický a chladný já se hned ozve: Proč by tu měl být, proč by na tebe měl čekat? Nejsi jeho a on není tvůj...
Ne tak, jak by si to přál. Tak jak to já neumím dát.
Je tomu ani ne dvacet minut, co jsem se nad tebou rozplývala u sestry, kde jsem byla s prosíkem o peníze. Mluvily jsme i o Tobě... o víkendu, jen lehké náznaky... Stejně jako já ví, že za všechno se platí. Kdybys mě jen slyšel, jak jsem se zasněně usmívala a líčila jí, jak jsi roztomilej a jak sis mě NEVZAL. Možná to byla chyba. Možná jsi neměl bořit zažitý pravidla. Bylo by to jednodušší. Ale chceme to jednoduchý? Samozřejmě, ne. Jdu na liter abych našla vzkaz od někoho jiného a tak, jak se to děje vždycky, neomylně jdu na tvoje nová díla. Dlouho, moc dlouho jsi nic nenapsal. Není důvod očekávat změnu. Ale je to tu, přesně to o čem vím, že tady bude. Nikdy nevěřím, že to co píšeš je pro mě, ani teď ne. Není. Bylo by trapné si to vztáhnout na sebe a pak zjistit, že jsem se mýlila... Nebo nevěřím, stále nevěřím, že bys ke mě mohl něco cítit. Proč já? Klasická otázka, už okoukaná staletími. Nejsme tak zvláštní a jedineční a vše, co pronášíme už bylo někdy řečeno.
Můj alibismus smete tvé krásné dílo ze stolu s tím, že není pro mě. Tak jako většina ostatních, až na to jedno... " Ona kráčí kupředu a odhazuje výzvu pokrčením ramen " ... díval ses pozorně?