Den básníka R.K.

Básník RK vstává s prvním záchvěvem svého žilnatého pyje, jež ho budí, presujíce se do kanape. A ráno, s nutkáním intenzívním, jako sousedova v sobotu nastartovaná cirkulárka, básník procitá a zároveň si sviní prostěradlo tělesnou tekutinou polučních kapek neopětované touhy. Básník je potěšen z automatismů svého údu a vstává z postele.

8:30

Básník usedá ke stolu a futruje se: tabákem z ex-Startky, hltem vína, který unikl jeho očím při včerejší samoindikaci lihu, posléze vodou a opět tabákem, který už nastavuje z cupaniny rozbité pohovky. "Já bych tak píchal!" stěžuje si básník múzám a universu a vzteky rozkopává stůl a posléze jej prohazuje oknem. "Já si chci zamrdat! Bože!" vzpílá básník osudu a pro jistotu oknem prohazuje i ostatní ze zbývajících 2 židlí, dopitou lahev a nějaké vybavení kuchyně.

8:45

Básník RK lačně sleduje pohovku a vzpomíná, koho všeho tam na jejích pelestích prznil. „Jméno není důležité...“ slastně zavrčí a zaobírá se opět naběhlým pyjem. „Mrdat! Sex!“ komentuje básník své city a fantaskní stavy. Básník odchází z kuchyně a posléze i ze dveří domovních...

Básník bloudí lesem a hmatá na vše, co mu přijde vhodné vkládat do úst, či jen trochu připomíná dámský květ pohlavní. A v touze živočišně reprodukční si takto básník dopřává: 3 muchomůrky červené, 2 hrsti hub kopinatých, nebo něco tomu hodně podobného, a několik psychotropně nezajímavých bylin. Tyto si též vkládá do vlasů a do kapes.

„Pojď sem krásko,“ láká básník své natur-haluze a vrhá se ke květině durmanu, které olizuje listy a plody, a slastně vzdychá.

Básník nedaleko na loučce během svého aktu laskání květů rulíku zlomocného odehnal ze svého bezprostředního okolí 2 houbaře a k smrti vyděsil přespolní kořenářku Valerii K., která znaleckým okem rozpoznala z výrazu básníkovy tváře kabalistické sedmero látek psychoaktivních. A kterážto jediná básníka nůší, kameny a nadávkami katolickými, za neustálého křižování a chcaní svěcené vody lifrovala z místa bio-neřesti.

14:30

Básník je příjemně naladěn a slastně kráčí mírně nadpřirozeným lesem, vesmírem, lůnem matky země...

15:30

„Já se blahem poseru.... seru na ženský, vždyť to tady všechno roste...“ lamentuje básník a zastavuje u mýtiny a sleduje, jak se mu ruce mění ve velké penisy. V procesu, kdy se básník stává obrovitým falem a vůkol se dějí věci nadpřirozené. Mýtina jest tvořena ze samých dámských klínů a všude, kam básníkovo oko dohlédlo, rostou malé, velké, stydké a jiné skulptury klitoriální. Básník si uvědomuje ranní mrhání semenem a jeho pyj mu samovolně mění profil kalhot.

Básník RK se vrhá do ráje, na nejbližší protiúd a obcuje se vším, co je v dosahu. V uvědomění si naprostého blaha stává se básník spermií, jež prochází svoji cestu do hlubin nabízených zřídel slasti – do zemského uteru.

18:00

Tak dokonalo se na mýtině za zpěvu ptáků nebeských básníkovo naprosté souznění s přírodou. Vyčerpaný básník pak odpočívá a nakonec usíná v rozlámané lesní školce.