Den básníka R.K. 2

22:45

Básník procitá v torzu rozlámané lesní školky, plně nahý, oděný v husí kůži a v třes hypotermický. Básníkův pyj jest poset drobnými oděrkami a taktéž i několik jehlic borovicových triumfálně vražených do rozličných částí těla, mu zdobí i oblasti genitální. Příjemný pocit štípání z ran oděrkových mu dodává sice mizivý, ale alespoň nějaký pocit tepla.

23:30

Básník RK vstává a upomíná se, že měl šaty, které se ale najednou zdají být mimo dosah jeho zraku a posléze i vzpomínek. Básník si upamatovává na mejdan, který se děl, vzpomíná na sexuální haluzení, které jej příjemně vyčerpalo a zbavilo šatů. Tyto pak básník z důvodu zimy shání a hledá v blízkém okolí. „Nevíte, kam jsem si dal své kalhoty?“ ptá se básník právě procházející postavy v kápi vedle něj. Postava se na něj dívá, ale to je tak jediné, co mu může astrál duchů lesních nabídnout. Básník RK se osmělí a zkusí si na postavu sáhnout, co kdyby náhodou se s ní dalo souložit? Načež hmatá kamsi do tmy a ruku svojí vkládá do maliníkového keře. Postava ale stojí jinde a dokonce je těch postav víc, ale jsou v dostatečné vzdálenosti před básníkovým dosahem jeho sálajícího libida.

23:48

Básník RK prožívá muka, souložil by klidně i s přízrakem, kdyby to šlo.

23:55

Básník se snaží přetlouct neukojené libido nalezením nějakého kuřiva. To ale sídlí při nejlepším v šatech, které jsou mimo dosah básníkův. Básník RK kleje a prožívá sžíravá muka své lidské přirozenosti.

0:00

Básník se ocitá v hodině duchů. Ta jej zastihla, když lezl po čtyrech kdesi v křoví a hledal cosi ke kouření, nebo alespoň něco, co by si mohl obléct. Básník RK na zemi nalézá několik zřejmě lesních plodů, které naopak svítící jasně žlutým světlem, tyto pak s díkem matce Zemi ihned konzumuje.

0:25

Básník RK se nachází v dobrém rozmaru, tma je prokládána mandalou a básník již ví, že toto je ten poetický stav, který je pro básně tím, co jest déšť pro les. Básník vstupuje na místo tajemné, zasypané tmou se záblesky závojů barev. Tam nachází na zemi mnoho zajímavých předmětů: několik kusů novin, několik svítivě zelených kamenů a dokonce i tyčinky vystřelující fraktální útvary z blyštivých barev psychedelických. Básník nakonec nachází i nějaké kusy mlhoviny, do kterých se v zápětí zahaluje. Básník pokračuje v hledání dál - nalézá lidské hnáty a nachází i lidské oči, které na něj dokonce upřeně hledí. Básník se usměje, cítí, že navzdory zimě je jeho pyj o něco větší než před chvílí. Taktéž Básník RK vzpomíná, na které ženě takové oči viděl a pro jistotu začal nahmatávat další lidské kontury. Básník nalézá tělo! „Ha, tady jsem tě našel...“ pronese básník s citem mistra odpanit kdykoliv a kohokoliv, koketně nahmatává svými chápavými konečky další anatomické detaily. Nahmatané tělo naturální jest však korunováno obrovským pyjem! Zrada! Tento jediný detail na kráse básníka RK leká, načež odskakuje a vyděšeně vydává sérii výkřiků hrůzy. Básník si dodává odvahy, a nakonec si přece jen dovolí na ten bio-falus šáhnout. Básník to nechápe, je mu to příjemné, i když jaksi zvláštní, že sahá na cosi neznámého, přesto i on cítí ve svých partiích intimních jisté pnutí.

0:50

Básníkovi RK cosi dochází, jeho erekce ochabuje a opět vykřikne: „Ona je matka Země muž?“ Básník se zděsí a v mdlobách usedá na pasece prozření. Je konfrontován se staroegyptskou mystikou dvojice Nút a Geb, která mu pro jeho intuitivní sexuchtivou mysl zůstává pro tuto chvíli naprosto skryta, nicméně alespoň je básníkovi z prožívaného šoku o něco tepleji. V křivce vnímaných souvislostí se odehrává básníkovo intimno v otázkách a strachu z odpovědí. Najednou básník vyskakuje a dožaduje se světa a lesních duchů tabáku ke kouření. Taktéž si uvědomuje, že je stále nahý a že se stále drží za penis.

1:20

Básník RK slyší hlasy, hudbu, a cítí souznění. Dlouho neviděl žádné světélko, krom hvězd, které obohacují oblohu o mimozemské objekty. Básník ulehá a sleduje nebeskou klenbu.

Tu stalo se básníkovi vidění. Viděl nebeskou klenbu skrz vodní hladinu a paprsky světélek sestupujících k němu. Plaval za světlem - jako světluška se nechal vábit oním lux aeterna. Básník zatoužil plavat nahoru, z nějakého důvodu chtěl najednou poznat, co je výš. Básník se vznesl nad vodní hladinu a uzřel, že se nachází ve fontáně jakéhosi chrámu. Básníka posedla téměř nábožná úcta k obrazu a sleduje dění dál. Básník viděl, jak chrámem projíždějí auta, náklaďáky, autobusy, okolo stojí městská zástavba a urbanistický život koluje napříč tím vším posvátnem. Básník pozoruje tento chrám se širým nebem - uprostřed posvátné blaženosti – vznášející se z tohoto zvláštního města. Básník je udiven z toho, co má toto vidění znamenat? On, jakožto samozvaný harant matky Země se cítil být spojen se světem přírody, a je teď konfrontován, že by byl nějaký biologický rozmar v jakési fontáně uprostřed města úplně jiné civilizace? Chvíli kouká kolem sebe, ale vesmírná konstelace planet intra-solárních nedovoluje mu poskytnout víc osvětlení než tmu. „Já bych píchal,“ posteskne si básník, ale náhle zvážní, když si vzpomene na své předchozí vzrušení. Pohlédne na nebe, a stále vidí ten obraz města, ve kterém je on, jako divák a účastník již druhé prorocké vize.

2:00

Básník odchází z místa mystického nalézt nový příbytek v lůně matky noci. Opět sám, jako včera.

2:50

Básník je přilákán hlasy a světlem, které jej vzrušuje minimálně otazníkem dalšího duchovního poznání. Tak dochází jako nahý přízrak před trojici na sráč ožralých trempů, kteří v domnění deliriálních úkazů se začali ujišťovat navzájem, že toto není sen, ale básník RK v první třetině svého tripu.

3:05

Básník vyjednává trochu tepla; říká, že si jen odskočil z domu, protože doma nemá sirky, kterými by si připálil cigáro a jak hledá po lese, tak ztratil i to cigáro, co si chtěl připálit. Trampové uznali nárok básníkův, ze své solidárnosti mu nabízí cigáro, místo u ohně, do nějž starostlivě přiloží. Snad aby se uchránili od nejsexulánějšího poznání básníka RK, a udržujíc jakési dekorum návštěvy mu nabídli deku a nějaký svetr. Básník děkuje a ani se nesnaží identifikovat jaké barvy je ta látka, která podezřele svítí indigově modře, lemována zlatými ornamenty v jazyce, který básník napotvoru nezná. A vůbec, všichni ti lidi u ohně zářili modrým světlem. Básník toto přejímá jako nový řád reality a ptá se, kolik je tady ještě nějakejch žen k opíchání. Načež básník zjišťuje, že 4. dívka je zachumlaná ve spacáku a oddává se neurolovému spánku. Básník zjišťuje tuto informaci s mírnou erekcí, kterážto je ukryta pod tou přinesenou dekou. Básník si připálí vysomrované cigáro a nadále vnímá intenzívní teplo z kouře indigového táboráku, až začíná klimbat a odpadlicky se pohazuje do mozaiky čtyř indigových těl, ze kterých mezitím začaly růst podivné květiny zářících do noci duhovým spektrem.