Přednáška o Mnichovské dohodě

Se svou dívkou jsem zatím ještě nebyl na žádné větší akci. Velice pečlivě jsem proto zvažoval, zda je vhodné ji pozvat do divadla (mohli bychom chytnout nudnou inscenaci), do kina (film by mohl obsahovat příliš trapné scény) či na výstavu (nemusel bych se strefit do jejího oblíbeného žánru). Nakonec však volba padla na úterní přednášku v antikvariátu Fiducia s výmluvným názvem – Mnichovský diktát. Dívky jsem se samozřejmě ptal, neboť historie mívá obvykle spíše užší okruh sympatizantů, leč akce byla odsouhlašena. Živě jsem si představoval ty desítky studentů, dychtících po připomenutí si této významné dějinné události, jakožto i bouřlivou diskusi, která měla po přednášce následovat. Organizátorem měla být obec legionářů a přednášející zřejmě patřil do jejích řad. Skvělé. Jen do toho.

Do stísněného sklepení plného knih jsme dorazili deset minut před čtvrtou, avšak žádné studenty jsme zde zatím neviděli. Nevadí, oni obvykle chodí na poslední chvíli, známe přeci své lidi. Zato důchodci se trousili po skupinkách. Než jsme se nadáli, byli jsme obklopeni plešatými dědy s brýlemi jak pivní sklenice. Začal jsem tušit, že mé očekávání o studentském nadšení ohledně poznávání historie bylo opět poměrně přeceněné a začal jsem si v hlavě živě promítat jistou podobnou událost z května. Dívka sledovala další špalíry penzistů v šedých sakách a kravatách a po tváři se jí začal rozlévat ruměnec provázený přidušeným smíchem. Ach ne… říkal jsem si, měli bychom raději vypadnout, ještě je stále čas! To by už ovšem nesměl MuDr. Dušek předstoupit za stolek se sklenicí vody a nezahájit přednášku.

Rozhlédl jsem se vyděšeně kolem sebe a uvědomil si, že počet lidí v sále je důchodci: studenti v poměru 25:3. Přednášející s nadšením prohlásil, že zde vítá zejména nás, mladé, neboť právě my jsme cílovou skupinou, pro niž byla celá akce zorganizována. Pár vrásčitých tváří na nás povzbudivě odhalilo bezzubá ústa. Tím nás tedy naprosto přemočil. Varianta rychlého úprku po prvních dvou větách tedy vzala za své. Ovšem nevadí. Přišli jsme si poslechnout něco o Mnichovské dohodě, nikoli poklábosit se spolužáky, že?…
Děda se snažil být precizní, a proto zahájil téma krátkým úvodem. Ten však jaksi stále ne a ne ukončit. Po pečlivé historii organizace Sokol a jejích významných sletů (za horlivého přitakávání okolo sedících starců) se pan doktor dostal k vzniku Československa. Uplynulo dvacet minut. Začal jsem pociťovat mírnou nervozitu. Děd začal filozofovat o významu národní hrdosti a nějak se nemohl přehoupnout přes rok 1918, takže jsem si spočítal, že k roku 1938 nám zbývá dobrých 30 minut. No potěš.

Absurdita celé situace byla mezitím podbarvována nečekanými záseky přednášejícího (kdy mu musel občas někdo z kamarádů legionářů napovědět), usínáním některých starších posluchačů, opakováním některých vět manželkou nahluchlého pána se skvrnami na pleši a jakýmisi historickými anály, jež nechal důchodce kolovat mezi posluchači. Ty se k nám ovšem nedostaly, neboť každý z důchodců se snažil tučný spis přečíst pokud možno celý, přičemž se nebývale dlouho pozastavoval i nad zašlými černobílými fotografiemi, které spis obsahoval (zřejmě se v nich někteří poznali). Pravděpodobně jsme byli s dívkou jediní nečlenové Legionářské obce… Začal jsem být mírně nervózní, dav důchodců ze všech čtyř světových stran působil docela nepříjemně (zřejmě to bude důsledek stárnutí populace), a tak jsem mačkal zpocenou dlaní dívce koleno a dával nenápadnými gesty najevo, že by zřejmě bylo dobré pláchnout. Z podpaží se mi řinuly Niagáry potu a ruměnec v mých tvářích oznamoval, že nejsem zcela ve své kůži. „Tato soutěž má za cíl seznámit mladé autory prózy, ale i poezie…“ duněl mi v hlavě posměšný hlas mého vlastního Já. Živě jsem si představoval, jak mě děda zve dopředu a předává mi plastové nůžky… Dívka ostentativně zívala a vrtěla se na židli, ovšem snažila se loajálně zůstat alespoň předem avizovaných 45 minut. Po jejich uplynutí se však starý pán konečně dostal k oné strhující zradě Československa a zatímco dívka již skutečně chtěla odejít, já konečně zkoncentroval pozornost.

Avšak po chvílí pan Dušek opět odbočil od tématu a začal vzpomínat na kamarády sokolíky a tatíčka Masaryka, a tak jsme opustili místnost, abychom se za rohem zhluboka vysmáli. Usoudil jsem, že příští návštěvě Fiducie musí předcházet pečlivé zvážení a uvědomil si, že dnešní studentstvo je třeba na kulturu přilákat pouze nekompromisními úplatky. Jinak to asi nejde. Krabička cigaret či láhev vodky u vchodu - a sál by byl přecpaný k prasknutí.