Faunův labyrint - Dobrý pokus špatným směrem

Faunův labyrint je španělské fantasy drama, odehrávající se za posledních dozvuků občanské války. Zkušený filmový kritik by již z předcházející věty mohl odvodit diagnózu jednoho z velkých problémů současného "populárního evropského filmu" a vyjmenovat řadu jeho symptomů - a zřejmě by většina ve Faunově labyrintu své místo našla. Dejme si však, pro objektivitu přístupu i klid duše, tu práci a postupujme opačným způsobem, od konkrétních pozorování k obecnějším závěrům. Třeba právě touto cestou odhalíme zdravé jádro, jež dokáže ve finálním soudu obecně problematikou povahu filmu převážit.
Děj je typicky nejsilnější pozicí evropského filmu. Fantasy slibuje jistou dávku lyričnosti, drama naopak emotivní napětí a překvapivé zvraty. Základní příběh navíc skýtá pro obé slibný potenciál: rozvíjí se na dvou linkách (dětské pohádky a drsné reality), nabízí dramatického antagonistu v postavě kapitána Vidala i jímavý emocionální náboj ve vztahu malé dívenky Ofélie k dvěma ženám, matce a služebné Mercedes. Postranní linky příběhu sice hrají na stokrát opakovaná témata (hodní, slabí partyzáni; hodný, zodpovědný doktor v táboře plném zlých, bezcitných fašistů; sestra a bratr, kteří i v tvrdé a zlé době drží při sobě...), ovšem proč vymýšlet něco nového, dokud funguje to staré, že? Také pohádková linie, byť podstatně chudší než linka hlavní, není zcela monotónní. Dopřeje divákovi dvou -sice očekávatelných a nepříliš nápaditých, ale přeci jen- zvratů a její příběh je vyprávěn smysluplně, od začátku do konce, což se u vedlejšího příběhu také cení.
Rozvinutí děje v příběh filmu se však nezdařilo bez vyjímek. Když před sebe postavíme každou postavu nezávisle na příběhu, zjistíme, že téměř polovina z nich spadá do pytle hollywoodských "filmových rekvizit". A často nejde o postavy bezvýznamné - nejsmutnějším příkladem se stala samotná hrdinka, Ofélie, jíž autoři nedali do vínku nic, čím by se odlišovala od ostatních hollywoodských postav typu "dítě". Lze si ji klidně z příběhu odmyslet a nahradit ji např. Harry Potterem - a film se vůbec nezmění. Jedinou opravdu pečlivě profilovanou postavou se díky tomu stává kapitán Vidal. Ten však strádá na jiný "americký" neduh - černobílé nahlížení charakterů. Dokáži si velice živě představit, jak by Vidal vypadal bez střílení vězňů a mučení zajatců - a děj by to přitom (opět) vůbec nepoznamenalo. Z Vidala totiž nedělá antagonistu to, že střílí do nevinných a mučí slabé - ale jeho arogance, tvrdost vůči ostatním i sobě samému a nebezpečná směs hrdosti a sebepohrdání (jež se projeví v oněch několika silných okamžicích, kdy vychází najevo jeho lidskost); a především kontrast, v němž jsou tyto vlastnosti vzhledem k vlastnostem hlavní hrdinky. Násilí a střílení do mrtvol jsou jen současnou konvencí v zobrazování záporných postav - přitom by jistě bylo možné natočit historicky věrný film, v němž by hlavní hrdina dorážel raněné a mučil vězně, a přesto neztratil nic ze své kladnosti.
Taktéž vztahy mezi postavami úpí pod jhem "americké" sériovosti. Především vztah Ofélie a její matky patří ke zvlášť odstrašujícím příkladům sterilizovaného typu. Najdeme tu však i vazby, které patří k nejsilnějším stránkám celého filmového díla a dávají mu potřebný psychologický a filozofický podtext. K nim patří především vztah Fauna a Ofélie, jenž je cítit strachem a nejistotou, ale současně pulzuje obřadnou slavnostní náladou návratu princezny domů. Ofélie ví z pohádek právě tak dost na to, aby očekávala, co se stane, ale ne dost na to, aby si tím mohla být jistá. Údiv a naplňování očekávání se pak přenáší i na diváka a patří k tomu nejintenzivnějšímu, čím film zapůsobí. Ještě komplikovanější, živější a věrohodnější je vztah kapitána Vidala k ženě, světu i sobě samému (jeho rozbor by si však zasloužil samostatnou studii, a proto se jím zde nebudu podrobně zabývat). Zatímco tyto dva příklady jsou zjevné, třetí hodnotný vztah mezi postavami je skrytý: jedná se o pojítko mezi služebnou Mercedes a Ofélií.
Pokud je ve Faunově labyrintu něco skrz naskrz evropského, je to právě tento vztah. Nejde totiž o nic menšího než o nádhernou paralelu mezi dvěma příběhy. Zatímco Ofélie přijímá Faunovy úkoly proto, aby se mohla vrátit z říše lidí zpět domů, Mercedes musí projít nebezpečími, aby se z Vidalova domu dostala k partyzánům, mezi nimiž je rovněž "doma". Tak jako dospělí přehlíží Ofélii, tak fašisté nesledují Mercedes. Když Ofélie pomáhá fíkovníku, Mercedes zachraňuje postřeleného partyzána. Když Ofélie probudí příšeru a přijde o své dvě víly, partyzánský útok na sklad skončí krvavou přestřelkou. Ofélie nakonec přijde o svou milovanou matku - Mercedes ztratí bratra... Mocný paralelismus jde však ještě do větší hloubky: křehkým vztahem obou dívek, v němž každá "úkoly" druhé tuší a uznává, ačkoliv je nechápe. I zakončení obou příběhů je podobné, ačkoliv Ofélie již cenu za svůj návrat zaplatila (smrtí) a čeká ji "šťastný a veselý život navěky věků", zatímco štěstí Mercedes je pravděpodobně velmi dočasné a bude zřejmě krutě vykoupeno po příjezdu Vidalova nástupce.
Děj je sám o sobě by však nebyl ničím - na výsledné kvalitě se stejnou měrou podílí i jeho zpracování; a v něm se mísí evropská tradice s hollywoodským kánonem snad ještě zřetelněji - a i zde toto míšení nepřináší mnoho dobrého.
Prvním smutným bodem je vyobrazení španělské občanské války. Z té se (po vzoru amerických "historických dramat") stala pouze vykastrovaná kulisa - kdybychom vojáky převlékli do šedých uniforem a vložili jim do úst němčinu, mohl se děj odehrávat klidně v Alsasku a nebylo by třeba rozsáhlých změn. Kdybychom ze záporných ozbrojenců chtěli udělat Američany, Vietnamce, Rusy či Eskymáky, stěží ve filmu najdeme jediný podstatný detail, repliku či obraz, jenž by nám v tom zabránil. Je opravdu politováníhodné, že Španělům neříká vlastní minulost ani tolik, aby ji byť jen minimálně odlišili od anonymního válečného konfliktu bez vlastní identity.
Další smutný faktor výpravy vidím v "pohádkových" rekvizitách. Ačkoliv starý argument o tom, že filmy zabíjí dětskou fantasii lze dnes brát spíše s úsměvem, tady se ozývá se zlověstnou platností. Domnívat se, že pohádkový svět malé dívenky vypadá jako zkřížení mayských ruin s vikingskými obětišti je tragikomické. Dětská fantasie se neřídí uměleckými kánony, pramálo se stará o architekturu a ke svým hrám nepotřebuje najít v lese prastarý monolit nebo ruiny labyrintu. Stačí jí pár sklaních útvarů, staré skladiště, vykotlaný strom nebo opuštěný dům - a království je na světě. Závěrečná epizoda v labyrintu vážně nutí člověka zamyslet se, jestli někdo z autorů filmu byl vůbec kdy dítětem - pokud ano, těžko si vysvětlit, proč se nechal zlákat k myšlence tak kýčovité a nereálné kulisy.
Komickou vzpomínkou na Evropu jsou pak nízkorozpočtové pyrotechnické efekty granátů a především úsměvná přestřelka mezi partyzány a fašisty v lesním svahu. Ta patří k nejméně realistickým přestřelkám, jaké kdy stříbrné plátno spatřilo. Vojáci na obou stranách prostě stojí a střílí - nebo jdou vpřed a střílí - nebo klečí a střílí - nebo křičí a střílí. A pak padnou a leží. Věci jako krytí, nabíjení či taktika neříkají nikomu nic.
Kolísavá kvalita kamery v sobě nejjasněji odráží, jak autoři balancovali mezi nekonvečním, téměř veristickým evropským přístupem, a umělým, ale efektním postojem Hollywoodu. Fakt, že se ve finále nepřiklonili ani k jedné variantě však celkovému dojmu spíše ublížil než pomohl.
Podobným kočkopsem je bohužel i filmová hudba, jež se sice po většinu filmu příliš neprosazuje, příjemně podbarvuje atmosféru a dotváří děj, ovšem následně se v dramatickém momentu zdvihne s takovou silou patosu a velikášství, že by i Richard Wagner nevěřícně kroutil hlavou.
Přes všechny své zápory Faunův labyrint není špatný film. Naopak, s trochou tolerance je možné si jej velice příjemně užít, a dokonce si z něj odnést i poměrně intenzivní zážitek a několik závažných otázek k přemýšlení. Kamenem úrazu mu však je (často zbytečná) snaha přiblížit se americkým vzorům - a naopak (oprávněná) neochota vzdát se toho, co je na evropské kinematigrafii dobré a zajímavé. Divák tu občas nabývá nepříjemného pocitu, že ho tvůrci mají za naprosto tupého konzumenta (neřku-li přímo idiota), když mu podávají propagandisticky předžvýkanou kaši děje - ale o to příjemnější překvapení je, když v této břečce najde semínko originality, lidskosti, opravdovosti a vlastního názoru.