The Hives
The Hives
The Hives
30.3.2008, Roxy, Praha
Švédští The Hives patří mezi nejlepší koncertní kapely světa, takže je celkem přirozené, že se našlo dost zvědavců, kteří třicátého března už kolem šesté netrpělivě pošlapávali před pražským klubem Roxy.
Naštěstí bylo v neděli docela teplo, neboť čekání bylo zdlouhavé, kolem sedmé se dav konečně dočkal a nadšeně se hrnul do útrob klubu. Každý se rozutekl někam jinam – někdo uložit svršky do šatny, někdo na toaletu, jiní koupit pití a největší nadšenci hleděli zabrat nejlepší místa u pódia.
Večer zahajovala stockholmská punková kapela Henry Fiat's Open Sore. Jejich nástup byl opravdu svérázný – na pódium nakráčeli čtyři chlápci v retro oblecích a kuklách, místo očekávaného „good evening,“ pouze krknutí do mikrofonu. Myslím, že kdo kapelu neznal, byl na to podobně jako já – nechápal. A našlo se takových hodně, protože publikum bylo celé jakési zaražené a to po celou dobu, kdy zpěvák snaživě skákal, pobíhal po pódiu a hulákal do mikrofonu. Většina si asi oddechla, když se s námi stockholmská partička rozloučila a naklusali technici přichystat aparaturu pro hlavní hvězdy večera. Publikum trpělivě vyčkávalo a kolem půl deváté, když se rozzářil červený neon s názvem kapely a z reprobeden se rozeznělo intro A stroll through hive manor corridors (jediná instrumentální skladba na novém Black and White albu), významně ožilo a skandováním vyvolávalo The Hives. Dočkalo se. Téměř na konci skladby se na pódiu objevila většina členů kapely a teprve, když popadli nástroje, přišel i zpěvák.
Koncert odstartovali energickým songem Hey little world ze zmiňovaného Black and white alba. Hrály se písně hlavně z něj, ale dočkali jsme i starších hitů jako Die, allright, Walk idiot walk, Two timing touch and broken bones, nebo A little more for little you. The Hives jeli naplno, což bylo vidět na všech členech kapely, nejvíc na zpěvákovi Howlin‘ Pelle Almqvistovi, který po několika písních svěsil hlavu a říkal cosi ve smyslu, že je úplně mrtvý. Značně ho ale vyhecoval menší incident, kdy po něm kdosi pokřikoval nehezké věci na adresu celé kapely, Pelle dotyčného vyzval, aby mu svůj názor přišel říct do mikrofonu, že je otevřen jakékoli kritice. Ano, komunikace s publikem patří mezi silné stránky The Hives a to nejen ta verbální (vtipné, sebestředné prupovídky jako například „Jsme úžasní?“ a po souhlasné reakci publika dodatek „Já vím.“, ale taky neustálé hecování davu ke křiku). Oba bratři Almqvistové (starší bratr Pelleho je pod pseudonymem Nicholaus Arson v kapele kytaristou) akčně pobíhali po celé délce pódia. Nicholaous potřásal bujnými kudrnami a pomrkával na slečny v prvních řadách. Pelle mu ve všech těchto činnostech důstojně sekundoval a ochotně podával ruce nenasytným ručkám fanynek, nakláněl se hluboko nad dav, když se z pódia přemístil na stupínek na zábranách, na kterých z druhé strany visela první linie.
Rádoby posledním songem bylo nejznámější Tick tick boom z několikrát zmiňovaného nového alba. Po něm se kapela uklidila do zákulisí. Červený neon zůstal rozsvícený, tudíž bylo jasné, že se ještě nekončí, rozdováděný dav tedy začal skandovat. Chlapci se vrátili, avšak každý zvlášť – nejprve bubeník Chris Dangerous, po něm basák Dr. Matt Destruction, poté kytarista Vigilante Carlstroem a druhý kytarista Nicholaus Arson. Teprve když se dav dostal zpátky „do varu“ vběhnul na pódium i zpěvák Pelle Almqvist. Přídavek se skládal z Bigger hole to fill, staršího Hate to say I told you so a Return the favour. Pak se členové kapely chytili kolem ramen, několikrát se hluboce uklonili, srdečně poděkovali a odešli. Červený neon zhasnul a každému bylo jasné, že teď už se doopravdy jde domů.
Četla jsem několik recenzí a vyslechla několik názorů zúčastněných. Všichni bez výjimky hodně očekávali a zklamán nebyl nikdo. Za sebe musím zmínit hlavně úžasnou atmosféru, jelikož se koncert konal v nevelkém klubu, byl celý takový osobnější, přesto působil velkolepým dojmem. Za druhé chci znovu zmínit úžasnou komunikaci Pelleho s publikem a vůbec celý jeho obdivuhodný výkon. Nevadí mi, že není dokonalý zpěvák a většinu koncertu spíš prokřičí, ale má úžasné charisma, srší vtipem, překypuje energií a nebojí se přímého kontaktu s fanoušky (viz jeho skok mezi lidi v posledním songu).
Ano, studiová nahrávka, kterou si pustíme doma v teple má něco do sebe, ale slyšet, vidět a cítit The Hives naživo je nezapomenutelný pocit.
30.3.2008, Roxy, Praha
Švédští The Hives patří mezi nejlepší koncertní kapely světa, takže je celkem přirozené, že se našlo dost zvědavců, kteří třicátého března už kolem šesté netrpělivě pošlapávali před pražským klubem Roxy.
Naštěstí bylo v neděli docela teplo, neboť čekání bylo zdlouhavé, kolem sedmé se dav konečně dočkal a nadšeně se hrnul do útrob klubu. Každý se rozutekl někam jinam – někdo uložit svršky do šatny, někdo na toaletu, jiní koupit pití a největší nadšenci hleděli zabrat nejlepší místa u pódia.
Večer zahajovala stockholmská punková kapela Henry Fiat's Open Sore. Jejich nástup byl opravdu svérázný – na pódium nakráčeli čtyři chlápci v retro oblecích a kuklách, místo očekávaného „good evening,“ pouze krknutí do mikrofonu. Myslím, že kdo kapelu neznal, byl na to podobně jako já – nechápal. A našlo se takových hodně, protože publikum bylo celé jakési zaražené a to po celou dobu, kdy zpěvák snaživě skákal, pobíhal po pódiu a hulákal do mikrofonu. Většina si asi oddechla, když se s námi stockholmská partička rozloučila a naklusali technici přichystat aparaturu pro hlavní hvězdy večera. Publikum trpělivě vyčkávalo a kolem půl deváté, když se rozzářil červený neon s názvem kapely a z reprobeden se rozeznělo intro A stroll through hive manor corridors (jediná instrumentální skladba na novém Black and White albu), významně ožilo a skandováním vyvolávalo The Hives. Dočkalo se. Téměř na konci skladby se na pódiu objevila většina členů kapely a teprve, když popadli nástroje, přišel i zpěvák.
Koncert odstartovali energickým songem Hey little world ze zmiňovaného Black and white alba. Hrály se písně hlavně z něj, ale dočkali jsme i starších hitů jako Die, allright, Walk idiot walk, Two timing touch and broken bones, nebo A little more for little you. The Hives jeli naplno, což bylo vidět na všech členech kapely, nejvíc na zpěvákovi Howlin‘ Pelle Almqvistovi, který po několika písních svěsil hlavu a říkal cosi ve smyslu, že je úplně mrtvý. Značně ho ale vyhecoval menší incident, kdy po něm kdosi pokřikoval nehezké věci na adresu celé kapely, Pelle dotyčného vyzval, aby mu svůj názor přišel říct do mikrofonu, že je otevřen jakékoli kritice. Ano, komunikace s publikem patří mezi silné stránky The Hives a to nejen ta verbální (vtipné, sebestředné prupovídky jako například „Jsme úžasní?“ a po souhlasné reakci publika dodatek „Já vím.“, ale taky neustálé hecování davu ke křiku). Oba bratři Almqvistové (starší bratr Pelleho je pod pseudonymem Nicholaus Arson v kapele kytaristou) akčně pobíhali po celé délce pódia. Nicholaous potřásal bujnými kudrnami a pomrkával na slečny v prvních řadách. Pelle mu ve všech těchto činnostech důstojně sekundoval a ochotně podával ruce nenasytným ručkám fanynek, nakláněl se hluboko nad dav, když se z pódia přemístil na stupínek na zábranách, na kterých z druhé strany visela první linie.
Rádoby posledním songem bylo nejznámější Tick tick boom z několikrát zmiňovaného nového alba. Po něm se kapela uklidila do zákulisí. Červený neon zůstal rozsvícený, tudíž bylo jasné, že se ještě nekončí, rozdováděný dav tedy začal skandovat. Chlapci se vrátili, avšak každý zvlášť – nejprve bubeník Chris Dangerous, po něm basák Dr. Matt Destruction, poté kytarista Vigilante Carlstroem a druhý kytarista Nicholaus Arson. Teprve když se dav dostal zpátky „do varu“ vběhnul na pódium i zpěvák Pelle Almqvist. Přídavek se skládal z Bigger hole to fill, staršího Hate to say I told you so a Return the favour. Pak se členové kapely chytili kolem ramen, několikrát se hluboce uklonili, srdečně poděkovali a odešli. Červený neon zhasnul a každému bylo jasné, že teď už se doopravdy jde domů.
Četla jsem několik recenzí a vyslechla několik názorů zúčastněných. Všichni bez výjimky hodně očekávali a zklamán nebyl nikdo. Za sebe musím zmínit hlavně úžasnou atmosféru, jelikož se koncert konal v nevelkém klubu, byl celý takový osobnější, přesto působil velkolepým dojmem. Za druhé chci znovu zmínit úžasnou komunikaci Pelleho s publikem a vůbec celý jeho obdivuhodný výkon. Nevadí mi, že není dokonalý zpěvák a většinu koncertu spíš prokřičí, ale má úžasné charisma, srší vtipem, překypuje energií a nebojí se přímého kontaktu s fanoušky (viz jeho skok mezi lidi v posledním songu).
Ano, studiová nahrávka, kterou si pustíme doma v teple má něco do sebe, ale slyšet, vidět a cítit The Hives naživo je nezapomenutelný pocit.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.