Paprika

///Paprika (režie a scénář: Satoshi Kon, Japonsko 2006)///

Předem bych chtěl zmínit fakt, že tento snímek patří do škatulky japonských anime, což samo o sobě vyvolává předsudky. Kreslený film si s sebou bohužel nese určité prokletí, zažitý názor, že animované filmy jsou zkrátka jen obyčejné pohádky. A v tomto případě dá průměrný divák radši přednost komerčně úspěšnějším trhákům z americké dílny, což je ovšem ovlivněno faktem, že čeští distributoři do kin většinou nenasadí ani nejúspěšnější anime pecky. Pohled druhé strany, tedy milovníků japonského anime, nebude ale taky objektivní. Rád bych zde však citoval větu, která se objevuje v oficiálním traileru k filmu: „Důkaz, že japonští tvůrci sahají po měsíci, zatímco většina jejich amerických kolegů zůstává trčet na dětském pískovišti.“
Hlavním motivem Papriky jsou sny. Nedá mi to, abych nezmínil fakt, že jsem na toto téma napsal novelu. Měl jsem jediné štěstí, že jsem film viděl až v době, kdy už jsem knihu dokončoval, protože jsem si připadal, jako kdyby někdo zfilmoval můj námět. Musím dokonce pokorně přiznat, že film někdy svými vizuálními nápady mé vlastní myšlenky převyšuje. Ale těžko se dá srovnávat film a kniha.
Fantasy děl je dnes nepřeberné množství, ale většina z nich stojí na racionálních základech a jsou až moc „nedotknutelné.“ Zatímco téma světa snů je tak závratně blízko a přesto nabízí možnosti, které žádný jiný svět nenabízí. Můžete vlastně cokoliv, na druhou stranu i zde však platí určité zákonitosti a vymyslet opravdu zajímavý sen dá docela zabrat. Přitom se většinou nedá použít to, co se vám v noci zdálo, protože to je až příliš šílené a neucelené. Japonci mají vůbec k prolínání snů s realitou velmi blízko, objevuje se totiž už v románu Příběh prince Gendžiho, jehož vznik se datuje do období mezi lety 1000-1008, a také ve spustě japonských básní.
Paprika začíná stylově a hned v prvních minutách dokonale ukazuje zlomek potenciálu, který toto téma nabízí. Scéna v cirkuse se jeví sice jako šílená, ale přesto máte pocit, že to je ještě realita. Zůstáváte pořád pod střechou šapitó, ale kamera sleduje hlavního hrdinu, jakéhosi policistu, který se snaží někoho najít. Na pár chvil tím dostane snímek náboj akčního filmu, aby hned poté mohl vytrysknout gejzír šílenosti. Detailní záběry a pohyby kamery ještě umocňují pocit zmatenosti, které s detektivem Konakawou sdílíte. Scény se mění rychle a jenom náznakem ukazují něco nelogického, pokládají otázky.
Po probuzení jsme seznámeni s technologickou stránkou věci. Tedy přístrojem, díky němuž se kdokoliv může podívat do vašich snů a dokonce je i nahrávat. Sympatická slečna Paprika, která se už před tím na plátně objevila, vám to všechno objasní. A jelikož je to psycholožka, tak se s panem policistou pokouší analyzovat jeho sen. On však není o nic moudřejší než divák, který film sleduje poprvé. To proto, že všechno je zde logicky propleteno a zprvu nepodstatné detaily zapadají do celistvé mozaiky příběhu až mnohem později.
Nutno podotknout, že toto dílo postrádá jednu z hlavních charakteristik japonského anime a to sice propracovanost osudů hlavních postav. Doktorka Atsuko, jež přišla o své sny, ve kterých se mění na diametrálně odlišnou a na ní absolutně nezávislou Papriku, po větším rozpracování svého příběhu jen marně volá. Hlavní „zloun“ pan Předseda se sice ve své první scéně tváří jako zarytý konzervativec, který má z převratného vynálezu strach, ale později se ukazuje, že je to právě on, kdo se ho pokusí zneužít a ovládnout za jeho pomoci sny. Uvěřitelný je i jeho motiv, protože je upoután na elektrický vozík a díky snům by se od něj mohl oprostit. Nepříliš dlouhá stopáž, která se sotva blíží devadesáti minutám, však tlačí individuální příběhy postav do pozadí hlavního motivu, který všechnu pozornost strhává na sebe.
Přesto se většina hlavních postav po celou dobu snaží najít sama sebe. V náznacích pátráme v jejich podvědomí. Skvělá je především scéna, kdy se Atsuko potkává s Paprikou v otevřené konverzaci, když se oba světy prolnou v jeden. V kontrastu pak působí doktorka Atsuko až příliš upjatě a její alter ego Paprika naopak dětsky a bezstarostně. Nakonec se však i ta upjatá a starostlivá žena odpoutá od společenských konvencí a překvapivě zjišťujeme, že se už dávno brání lásce k tlustému géniovi, který DC mini vynalezl.
Podtrženo a sečteno, síla tohoto filmu je v detailech, i když ho uvidíte poněkolikáté, stále bude, co objevovat. Skvělými a inovativními nápady film jenom srší a režisér Satoshi Kon ukazuje, že je opravdu mistrem v prolínání různých realit. Například Papričin útěk do obrazu, kdy se stane jeho součástí a otevře se tím úplně nová scéna, nebo promítání reality do snu, kdy profesor od počítače promlouvá k postavám ve snu a v jejich světě se ukáže jednou jako mrak jindy jako opice na billboardu. Sem tam někdo zešílí a jeho monology jsou potom kapitola sama pro sebe, přesto mají určitou logiku a nejsou jen pouhým nesmyslem.
Nabízí se samozřejmě srovnání s oscarovou Cestou do fantazie od Hiayou Miazakyho, která má však úplně jinou, pohádkovější, atmosféru. Ačkoliv mají oba snímky zdánlivě podobné téma, každý je úplně jiný a nedají se srovnat.
V době, kdy řada scénáristů ohlásila záměr natočit remake nějakého toho anime, se nabízí možnost, že po příběhu brzy sáhnou Hollywoodští scénáristé a dočkáme se i těch propracovanějších charakterů a hlavně srdceryvnějšího příběhu, které Paprice bohužel schází.