S probodenými kotníky…

Někdy si dáme s chutí kávu, jindy zase máme chuť na pivo. Ze zkušenosti můžeme usoudit, že mnozí lidé s chutí konzumují vše, co je k mání. Jsou ovšem věci, které v nás zanechají příjemnou stopu. Jakousi dušičku něčeho, co jako by snad ani nebylo z našeho světa. Ponecháme-li stranou smyslové orgie způsobené hmotnými produkty, moc toho bohužel nezbude. A tak se uchýlíme do svých malých psychosvětů, roztřásat dušičky, jak se dá.
Malý psychopřiběh nám nabízí i Národní divadlo moravskoslezské. Budete se bát, ne smát. Čeho všeho se člověk může bát, věděl Sofokles dokonale. Ale nejde o horor ! Horor může být zároveň komický, tragédie k smíchu nikdy není. Oididus je mladý zdatný luštitel, který doplácí na svou profesionální deformaci. Pravda, zakryta příběhy, časem, vírou, ukryta pečlivě a dokonale, vychází najevo bolestně pomalým průběhem událostí. Jako tomu většinou bývá rozhodují bohové. V životě za člověka často rozhodují. Říkejte jim, jak chcete.
Šedobílá antika zdá se strohá, patos se táhne celým příběhem jako červená nit. Prozřelnost postupně dosazuje do svého puzzle a člověk nemá sílu něco změnit. Dalším tématem je otázka hrdinství. Kde začíná a končí to tolik rozporuplné bytí ? Zkuste najít ekvivalenty v našem světě.. ale zapomeňte na politiku. Sokrates je totiž daleko.
Návštěvník divadla bývá zpravidla náročnější, a tak nekončí v bifé na chodbičce, jako rodiče prepuberťáků na koncertě maximturbulenc.
Nekončí ani velké existenciální téma jednou malou recenzí napsanou u kávy.