Šúsaku Endó - Moře a jed

Z dalekých hlubin Tichého oceánu s sebou třetí vlna poválečné japonské literatury přináší zdánlivě nenápadného Šúsaku Endóa, který zůstává, alespoň u nás, ve stínu jiných moderních velikánů – např. Óka Šóheie, Masudži Ibuseho, či o něco mladšího nositele Nobelovy ceny Oé Kenzaburóa. Endóova novela však nemá ambice vylíčit obecné válečné hrůzy. Příběh se odehrává na osamocené nemocnici, asi dva kilometry od města, a samotné otřesnosti války spíš jen občas mimochodem probleskují do vyprávění, stejně jako americké bomby ničí uprostřed noci nedaleké město F. Někdy autor jen suše konstatuje:

Policejních zpráv o náletech ani varování jako by nebylo. Bez ustání se v nízkých zimních mracích olověné barvy ozývalo neurčité dunění a čas od času, jako by si někdo zničehonic vzpomněl, zaznělo zaburácení, jako když se sype hrách.

Jindy si postavy uvědomují utrpení ostatních, ale přesto jsou jejich srdce již tak zkamenělá, že je to nedokáže sklíčit:

Podobalo se to zcela zřetelně sténání velkého množství lidí. Jako lékař jsem znal tenhle sténavý zvuk. Tak nějak by musel znít lidský nářek, ve kterém se spojilo zoufalé nenávistné bědování, sténání z bolesti a kletby.
„To bědují lidé, kteří umírají při náletu,“ zamumlal jsem.

A to je právě kniha především – sonda do temně modrých hlubin lidské duše, která je otupená válkou a nedokáže cítit bolest v plné síle. Základní příběhová linka, která by epicky zestručněna v zápiscích z hodiny literatury, působila senzačně a jistě by nalákala nejednoho čtenáře, aby alespoň na chvíli přemýšlel o výpravě do knihovny, je tu vlastně jen záminka k analýze změny lidského chování za války a k vykreslení motivací jednotlivých postav. Nejhrůznějším faktem ale je, že jako námět posloužila skutečná událost, kdy se prováděly pokusy na americkém zajatci. Stejně tak chování doktorů znal Endó více než dobře, neboť byl sám hospitalizován s plicní chorobou.

Neschopnost cítit výčitky svědomí je krystalicky čistá v postavě Tody, v jehož případě je právě ono uvědomění si necitlivosti hlavní motivací k aktivní účasti na pokusech. V zoufalé snaze, že snad tento hrůzný čin dokáže zmáčknout jeho srdce a vyloudit z něj alespoň kapku emocí, se však stane přesný opak a mladý lékař upadá do ještě hlubší deprese právě kvůli své netečnosti. Uvědomuje si, že se stal netvorem, ale jeho touha po pokání ne a ne být vyslyšena. A právě válka je prapůvodcem toho všeho. Práce v nemocnici, kde každý den umírají lidé, člověka otupí a hodnota jednoho lidského života se mu pak ztrácí v kalných vodách někde u dna. Toda si s nechutí uvědomuje, že je stejný jako všichni ti špatní okolo:

Vypadám asi také tak, pomyslel si Toda s bolestí. Nic se na mně nezměnilo. Mé srdce je lhostejné, žádné vědomí viny, bolestné výčitky svědomí, na které tak dlouho čekám, se neozývají. Nejsem s to pocítit dokonce ani hrůzu z toho, že jsem někoho připravil o život. Proč? Proč je mé srdce tak bezcitné?

Jako kontrast vůči Todovi působí Suguro, mladý idealista, který chce zachraňovat životy. Poslání doktorů se však v této době otáčí do protisměru a oni životy berou. Sugurův ještě naivní, ale o to sympatičtější, idealismus tvrdě naráží na racionalismus ztělesněný Todou. Výsledná beznaděj, že jsme jen otroci okolo probíhajících událostí, je protkána celou knihou. I Suguro nakonec v souboji s nekompromisním světem prohrává, ale zbývá mu alespoň neutichající svědomí.

„Lékař přece není světec. A chce to taky někam dotáhnout. Chce se taky stát profesorem, A k vyzkoušení nových metod, nemůže přece používat jenom opic a psů. Pokus se už jednou podívat na tenhle svět trochu reálněji.“ snaží se Toda kolegu přetáhnout na svou stranu a o několik řádků níž pokračuje: „Zabít pacienta přece není nic strašnýho. Svět doktorů je už odjakživa takovej. A to právě umožňuje vývoj. Kromě toho dneska, kdy se i po ulicích válejí po náletu mrtvoly, lidská smrt už nikoho neděsí. No a teta – je přece lepší, aby přišla o život v nemocnici, než aby zahynula při náletu, ne? Protože tady to má aspoň nějakej smysl.“

V novele se setkávají tři časové roviny. Hned v úvodu nahlédneme očima vypravěče (lépe řečeno uvaděče, protože poté už se s ním nesetkáme) na válečné zločince. Ta anonymní postava je nejspíš sám autor, stejně jako on totiž trpí plicní chorobou a musí navštěvovat lékaře kvůli pneumotoraxu. A tím lékařem není nikdo jiný, než Suguro, který je popisován až hororově, s prsty podobajícími se chlupatým černým housenkám. Uvaděč se později dovídá, že byl společně s dvanácti dalšími z nemocnice souzen za pokusy na amerických zajatcích. Na první pohled vypadá doktor jako stvůra, ale s odstupem času se ostatní, zdánlivě úplně normální lidé, zdají být mnohem zrůdnější. Válka je období, které by mělo být vyňato z toku našich životů. Je to doba, kdy jako bychom za své činy nenesli odpovědnost. Novela se dotýká i palčivých, dosud aktuálních, otázek okolo dění v Mandžusku. Zatímco Číňané pochopitelně nemohou na masakr zapomenout, druhá strana by ho nejradši vymazala z dějin, nebo alespoň ze školních učebnic.

„Ta doba, co jsem byl ve střední Číně, byla vůbec zábavná. I ženských jsme měli, co kdo chtěl. A kdo se stavěl na odpor, toho jsme přivázali ke stromu a cvičili jsme se na něm v boji zblízka.“ Majitel benzínové pumpy při koupeli v lázních.

Ačkoliv si to nikdo nechce přiznat, v každém z nás se ukrývá někde pod hladinou kousek černoty, jejíž kotvu může kdykoliv něco uvolnit. A tak na nás Endó skrz postavy a jejich řečnické otázky přímo apeluje a nutí nás k zamyšlení. Možná totiž, že i vy, kdybyste se vyloupli ze své slupky, byste byli necitelní vůči smrti druhého, vůči utrpení druhého, stejně jako já. Třeba jste také udělali něco zlého a nebyli za to společností potrestáni a do dneška si žijete bez nějakého zvlášť špatného svědomí a pocitu hanby. A snad i vy jste jednoho dne pocítili, jak podivné je toto vaše já.
Společnost má obrovskou moc, je jako moře, nekonečná šedá vodní plocha, kde je jedinec vláčen proudy. Když dělá něco většina, je to považováno za normální, byť by to objektivně vzato bylo sebešpatnější. Jen výjimeční lidé se dokážou vzepřít, zbytek jen tichounce pluje s masou. A podle toho se chová i sestra Uedová, poslední postava, jejíž minulost je nám detailně vylíčena, abychom si sami udělali obrázek o tom, co z člověka udělá „netvora“.

Během dvou měsíců po příchodu do tohoto města jsem pochopila to, co říkal Ueda, že první věc, kterou se tu Japonec musí naučit, je chování vůči Mandžuům. Například u Saigů, kteří bydleli vedle nás, zaměstnávali patnácti nebo šestnáctiletého chlapce jako sluhu. Přes zahrádku, která nás dělila, bývalo slyšet, jak pan Saiga nebo jeho manželka chlapci nadávají nebo ho bijí. Zpočátku jsem se bála, když jsem slyšela ty hubující hlasy, ale brzy jsem si i na to zvykla. Ueda taky říkával, že kdyby Mandžuové nebyli biti, že by zlenošili. Třikrát týdně do našeho domu začala chodit uklízečka a brzy i já jsem si zvykla ji bezdůvodně bít.

Bezdůvodné bití je o několik stránek dál dovedeno až do perverzního stádia, kdy se násilí stává možná nástrojem lásky, ale mnohem spíš utěšitelem vlastní bolesti a dokazování si vlastní identity, což se občas objevuje i v populárních anime seriálech. Ta scéna de facto postrádá logiku, ale právě proto je tak silná. Dokonale vystihuje náhlé zešílení, kdy špatná myšlenka není zapovězena, ale zhmotní se do našeho světa:

Toho večera ve svém pokoji v činžáku jsem si uvědomila svou opuštěnost ještě silněji než obvykle. Když jsem dávala Masuovi žrádlo, všimla jsem si krve na břiše fenky. Popadl mě vztek a zvedla jsem ruku. Pes stáhl nohy pod sebe a vzhlédl ke mně bázlivýma očima, ale já jsem ho několikrát udeřila do hlavy. Bila jsem ho a přitom jsem nedokázala zadržet slzy.

Bezbranné zvíře s nechápavým pohledem jako symbol nevinnosti a jeho týrání jako zrůdnost, z jistého úhlu pohledu horší než pokusy na spících amerických zajatcích, kteří sice umřou, ale neucítí žádnou bolest. Vztah ke psovi dokonale charakterizuje celkové ochladnutí postavy, když při jeho zmizení jen suše konstatuje:
Když jsem se ten večer vrátila do bytu, nebylo Masua nikde vidět. Ptala jsem se správce, ale ten jen potřásl hlavou. Poměry dospěly tak daleko, že se zabíjeli a jedli i psi, a tak asi někdo za mé nepřítomnosti psa odvedl .

Ačkoliv by se to tak mohlo z mého dosavadního textu zdát, postavy nejsou ve výsledném dojmu vůbec záporné, nemění se v psychopaty jako třeba pan Kopfrkingl z Fuksova Spalovače mrtvol. Tak se ukazují pouze důstojníci, kteří se přijedou na pokusy podívat. Vědecké či jiné vyšší účely u jejich přítomnosti zcela absentují a naopak jde z jejich strany jen o zvrhlou podívanou, která je korunována večírkem, na kterém se na jejich žádost servírují zajatcovy játra.
U ostatních naopak chybí i nacionalistické tendence, je jim dokonce jedno, jestli Japonsko válku vyhraje. Ačkoliv jsou spojeni hrůznou událostí a podobné jsou i jejich pocity, pociťuje každý z nich trpkou chuť samoty. A v oněch hořkých chvílích vystupuje motiv, který se dostal i do názvu knihy. Moře, symbol, jež v souvislosti s Japonskem vybízí k širokým interpretacím. Je to hranice, která dělí ostrovní zemi od všech ostatních, a díky které se mohlo Japonsko na dvě stě padesát let uzavřít světu. Z toho samozřejmě plyne pocit výjimečnosti, vyřazenosti od všech ostatních států. To všechno evokuje samotu, která hukotem vln proniká temnotou až k uším postav a vzbouzí v nich pocit opuštěnosti. Všichni jsou uvězněni na místě ovládaném japonskou propagandou, které se prakticky nedá vzepřít. Nemají ani kam utéct. Jisté ale je, že válka jednou skončí a Suguro sní o tom, jak odjede za moře do Německa, kde se zamiluje do Evropanky, což evokuje Tanečnici Jasunariho Kawabaty.
Endó nekritizuje postavy za jejich činy, ale ponechává je našemu vlastnímu soudu. Co víc, nutí nás k zamyšlení nad námi samými. Jak totiž můžeme odsoudit, co jsme sami nezažili? Jediná jasná kritika směřuje na válku a její ohavnou schopnost měnit, nebo možná jen ukazovat skutečné, charaktery lidí. Tři hlavní postavy totiž nemůžeme nenávidět za to, že upřímně vyjadřují svůj názor na svět, byť by byl sebeskeptičtější. Mají na to totiž právo, když se všechny předválečné hodnoty rozbily na prach. Nejkritičtěji se nakonec v autorových očích zrcadlí Suguro, ačkoliv měl k pokusům největší odpor. Proč ale? Snad jen kvůli vlastnímu svědomí, myslel si, že když dá ruce pryč, smyje z nich všechnu vinu. Se svou pasivitou se nakonec pere i on sám:
Zabili, zabili ho… opakoval mu jakýsi hlas rytmicky do ucha. Já jsem nic neudělal, pokoušel se Suguro usilovně tento hlas umlčet.

Já jsem nic nedělal. Ale toto sebeubezpečování mu v srdci jen povyskočilo, trošku zavířilo a zmizelo. Vskutku – tak ty jsi tedy nic neudělal, co? Taky když umřela teta, to jsi taky nic neudělal. Ale vždycky jsi u toho byl. Byl jsi u toho a nic jsi neudělal, opakoval mu onen hlas.

Jako úplný závěr si vypůjčím jiná jeho slova, která ponechám bez komentáře:

Nebudu na to myslet. Chci spát. Stejně nemá smysl o tom uvažovat. Jsme ve světě, kde sám nic nezmůžu.