divadlo Kámen

.



Za všechno může Karel - kvůli němu jsem "vlezla" na Facebook, přes můj velký odpor a rozumové výhrady. A Lenka je jeho spoluvinice - poslala mi pozvánku ani jsem nevěděla tehdy kam a po prvním kliknutí jsem se nestačila divit: Výhra, psalo se v té zprávě a já slyšela fanfáry a viděla ohňostroje. Pak jsem se začetla a nějaká milá slečna mi oznamovala, že jsem vyhrála vstupenky do divadla a zároveň, pokud budu chtít, mohla bych s nimi improvizovaně vystoupit v představení Eéliška kolem. Divím se, že mě to nevyděsilo a neodmítla jsem, naopak, tak nějak zvráceně jsem se začala těšit. Proklikala jsem různé odkazy na stránce divadla, prohlídla si fotky a tak nějak se smířila se svou divadelní budoucností. Pak mi mailem přišel "scénář" a já se přestala bát a začínala rozvážně panikařit. Ale telefonát pana režiséra zapůsobil kladně. A když se moje Eliška ve škole pochlubila, že maminka bude v Praze hrát divadlo, tak jsem už definitivně musela nastoupit svoji novou kariéru.
Po příchodu do divadla se mě ujal režisér, Petr. Všem mě postupně představoval a nastínil mi, co se tak ode mne očekává - mnoho toho nebylo, jen se pořád dokola opakovalo spojení "abstraktní scény", což pro mne bylo natolik abstraktní, že jsem si s tím nelámala hlavu. Měla jsem dojem, že VĚDĚT by mi stejně nebylo nic platné.
Přicházející herci, mí spoluherci, mi připadali jako staří známí, díky fotkám, které jsem předtím podrobně několikrát prostudovala, takže jsem se necítila jako "ta cizí". Jen mě trochu znervózňoval opakovaný dotaz: "A tys vážně přijela až z Brna si s námi zahrát?!" Naštěstí jsem byla v takovém rozpoložení, že mě nic nemohlo rozhodit úplně, nemohla jsem zapomenout text ani zkazit svou postavu a to mě dělalo, pro mne nepochopitelně, klidnou. Měla jsem pocit, že bych měla mít trému a Petr, jeden z mých spoluherců, si to evidentně myslel taky, až jsem začínala mít výčitky svědomí, že ji nemám. Naštěstí měl děsnou trému Marek, na druhém konci republiky na telefonu a tak vesmírná rovnováha zůstala zachována alespoň co do trémy.
No a najednou se to přiblížilo a já měla vkročit na prkna, jež znamenají svět a nechat se zalít září reflektorů. Pořád ještě jsem netušila, co tam vlastně budu předvádět, ale už jsem měla jasno v tom, že mluvit budu rozhodně jen a pouze španělsky a tak, že nic nepokazím a i kdyby, nikdo mi nic nedokáže. Vzala jsem mobil a šla...
Roli jsem nakonec "vystavěla" na Marianovi, na kterého jsem se umělecky upnula, protože mi připomínal Ciťu, mého nejmilejšího spolužáka z gymplu a tak díky Ciťovi, Markovi, mobilu a španělštině jsem svoji životní roli snad důstojně zvládla.Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků mého života a každému, kdo bude mít stejnou možnost vřele doporučuji rozhodně ji neodmítnout!



.