Votvírák 2013

Tak jak se v posledních letech stalo tradicí, i letos jsem na Votvírák vyrazil pouze na jeden den. Letošní výběr padl, po nastudování programu, na pátek. Samotnému festivalu předcházelo čtvrteční "předávání vstupenek", které se protáhlo až do velmi velmi pozdních hodin a zvrhlo se tak, že jsem ráno přemýšlel, jestli ten páteční den na Votvíráku vůbec přežiju...

Ráno bylo sice krušné, ale přecijen jsem vstal a vyrazil na nádraží, kde se už pomalu začala scházet naše banda, a to včetně jedné festivalové panny. Naopak tradiční účastník a vedoucí plynař bohužel letos dal přednost jiným kratochvílím, než nasávání rostlinných fermenotvaných nápojů a nakrucování zadku do rymtu libých tónů kytar a bicí.

Cesta na festival se nesla ve znamení léčení opileckých ran z předešlého večera a také seznámení se se sympatickou hippies nehoperkou a jejím bručounem. První kroky v samotném areálu pak vedly přímo do chrámu. Bohužel, letos byla jejich kapacita značně podceněna a sehnat volnou lavičku někde v chládku se rovnalo obdobnému zázraku jako krvavý pláč kamenné madony. Nicméně, jak praví stará pravda, zázraky se dějí. A tak se zasedlo, popíjelo se lahodný Staropramen a čekalo se na první kapelku. Tou byla ska-punkové legenda ze Slaného Totální nasazení. Ti měli v programu vyhrazenou pouhou půlhodinku, avšak díky zkrácení zvukovky mohli své vystoupení natáhnout na ucházejících 40 minut. A naprosto fantastických 40 minut! Kapela házela staré pecky a taktéž novinky z posledního alba. Sluníčko v tu dobu slušně grilovalo, člověk měl už něco upito a z Totáčů se tak vyklubalo jedno z nejlepší vystoupení celého festivalu!

Následující minuty vyplnila návštěva mnohými oblíbeného fastfoodu, poté ještě oblíbenějšího koryta s tekoucí studenou vodou a nejoblíbenějšího pivního chrámu s nepřeberným množstvím druhů lahodného moku, kam se z povzdálí linuly tóny metalových hymen od bardů z Arakainu. A to už se na řadu chystala další legenda, tentokráte pohádková. Jarda Uhlíř to rozbalil se svými klávesy a poprvé také v doprovodu kapely. Vystoupení mělo šťávu a známé filmové melodie si pozpěvoval snad každý v areálu. 

Po Uhlířovi jsem na dvě písně zavítal na Oldu Říhu a jeho Kaťáky, nicméně se potvrdilo přesně to, co jsem čekal. Suché a nudné vystoupení mě nezaujalo, a tak jsem směle zamířil na citronovou pivonádu. Posílení bylo nutné, protože s nastupujícím večerem přišlo na řadu jedno z největších lákadel a také jeden z hlavních důvodů mé letošní návštěvy Milovic. Poprvé ve své kariéře profesionálního bíčboje jsem na vlastní bulvy viděl Iné Kafe! Nesmírně populární parta zo Slovenskej lidove demokratickej republiky se vytasila s notoricky známými songy i s písněmi z posledního alba Právo na šťastie. Melodické a zpěvné hity, množství lidí a v tu dobu již negrilující počasí vytvořilo koncertu vynikající atmosféru, na kterou se určitě jen tak nezapomene. 

Po další hodinové pauze, vyplněné jedem dle libosti, nastal čas na festivalovou klasiku všech klasik – Harlej. Jejich vystoupení rozhodně neurazilo, naopak potěšil ohňostroj. Nicméně loňskému projektu  Harlej a přátelé se letošní votvírácký koncík nemůže v ničem rovnat.

Zatímco si některé zástupkyně něžného pohlaví z naší bandy stáhly rozkroky ke kolenům, nasadily rovné kšilty a začaly tasit Zlatokopky na všechny strany odcházejíce na slovenského análního zprzněnce, my, slušní lidé, jsme zůstali věrni bigbítu a z dálky ležíce na dece pojídali krmi, popíjeli citronádu a poslouchali výplody fantazie zhuleného Márdího z Vypsané fixy. To vše za účelem čekání na vrchol noci.

Další z dlouhé řady mnou navštívených koncíků Alkehol přišel na řadu až krátce před druhou hodinou ranní. Kapela se s ničím nepárala a bez nějakých okolků a řečí pálila jednu pecku za druhou, při které jsem si opět tradičně procvičil hlasivky. Alkehol nikdy nezklamal a i tentokráte předvedl super výkon, na který si i po tak náročném dni našla cestu pod stage spousta fanoušků a vytvořila velmi slušnou kulisu.

S Alkeholem skončil i můj hudební program letošního Votvíráku. Votvíráku, který podle slov pořadatelů navštívilo přes 60 000 lidí a který ani tentokráte nevylepšil svou frontovou reputaci. Zatímco sednout si na lavičku bylo téměř nemožné, tak navštívit TOIku s nějakou rozumnou čekací lhůtou bylo už zcela nemožné (ještě, že jsem chlap). Obdobně na tom byly fronty u stánků s jídlem či pivem, a tak musel mít človět buď zatraceně pevné nervy, a nebo vědět kam jít.

Po poslední procházce areálem následoval přesun na Svijany k nádraží, kde jsme také posnídali, a pak jsme se vláčkem vydali domů. Ráno jsme ještě zvažovali odpolední návštěvu několika kapel (Sto zvířat, Škwor, Sodoma Gomora), ale sobotní večer nakonec lépe vyplnila domácí grilovačka.

Letošní Votvírák byl programově asi nejslabší za poslední roky a nebýt kapel Iné Kafe a Alkehol, tak bych patrně vůbec nejel. Nicméně určitě návštěvy nelituji. V krásný letní den jsem si skvěle užil nejen zmiňované kapely, ale také skvělé Totáče, Jardu Uhlíře či dobré (i když dost drahé) pivko a skvělou atmosféru největšího festivalu v ČR. Pokud to čas a počasí dovolí, tak určitě navštívím Votvírák i za rok. Již po sedmé.