Počátky

LET IT ROLL

Hodlám zde psát upřímně, vystihnout subjektivní pravdu prožitku, pravdu stojící v pozadí, přihlížející opodál celé té neskutečně krásné, bizardně netušené a nervydrásající elektronické mašinérie, karneval beatů & bassů, crossbread chlebů a hardcorové obruče taneční hudby, jejíž kadence, tempo a decibely jsou na úrovni celosvětového měřítka - a právě tam hodlám začít, na katedrálním lákadlu jedné dimenze, taneční elevace přecházející z jedné generační vrstvy do druhé za pomoci techniky, technologie a vzpomíny na blaženost společné extáze, radosti a svátku ve jménu hudby.  


Celé to vzniklo cíleným popudem - ve skutečnosti intencionální jiskra přeskočila již na letním království LIRollu, kdy celý areál manifestovaly plakáty s pozornotvorným, podivuhodným okem a jeho elipticky rotujícími orbity kolonií, nad městem, planetou, okem dohlížejícím na souhrn a chod vibrací v tělesech samostatných myšlenek, okem vracejícím tě na místo, kdy se zamýšlíš a vracíš k místům, odkud to všechno vzešlo a to je autobusové nádraží, druhého srpna 2013, kdy odjíždím s dvěmi lístky v kapse, pěnězi(asi dva tisíce), marihuanou a skleněnkou, v tašce jen malý ručník a ponožky náhradní potřeby, což je paradoxní, ale společensky reálné, okolo raného odpoledne, přijíždí na nádraží Zvonařka do Brna. Z Uherské Hradiště je to cesta zhruba hodinová, nad Brnem tehdá, azurový palác oblohy bez mráčku, v bílé polokošili sleduji jeden z nejteplejších letních dní a pokuřuji na brněnském autobusovém nádraží a v lince na Prahu se setkávám s poloprázdným autobusem, na zadním sedadle potkávám jednoho slovenského kluka, říkejme mu mušketýr M, říká a nemýlí se, že jede rovněž na LIR open air do Benešova, kde na něj již čekají mnozí přátelé. 




Připojuji se tedy, povídáme si o proběhlých akcích, slovenských oblastech zaměstnání a hudbě elektronických soudků, přičemž odpočítáváme cestu, až autobus přistaví v Praze na Florenci, kdy M vyměňuje koruny z eur ve směnárně a poté jdeme pěšky po hlavním nájezdu až na nádraží, seznamujeme se s dalšími adepty, chytáme spěšný vlak, nepříliš narvaný. Adepti na opilé, natěšené drumheads medvědy, celoroční natěšenci na vrchol drumcové sezóny, jejíž ztětesnění, zhudebnění, přichází právě v Benešově, v areálu starých kasáren, počtem a silou jednotlivých projektů, producentů a tvořivých myslí organizátorů v pozadí. Nasedáme se slovenským bratrem M do kupé a tam se připojují dva pražáci, nebo od blízkého okolí, jeden starší s kšiltovkou, okolo třicítky s porostem na bradě a slunčeními brýlemi, druhý, krapet pod polední obrat, s dobrou lahví a skleněnými oči, říkaje, ukazuje na telefonu fotku stage, focenou z výšky horního ochozu, skoro dvaceti metrů a armádou silných reproaktérů, přičemž říká: „Tohle je z minulého roku“ a já se ptám jestli tento rok přijde ještě masivnější. On se jen spiklenecky zasměje a řekne, ještě masivnější, jó. Za chvíli vlak zaství v Benešově, z nástupiště se vylijou lidi všech věkových kategorií, kromě senilních, pomalu se pohybujících, neopilých důchodců. Lidé všech kategorií a stavů mysli, spolu se třemi festivalovými souputníky, jejichž jména jsem zapomněl, putuji do nalévárny naproti nádraží, kde stíháme pivo a párek v rohlíku za venkovské ceny a hned se potácíme vpravo podél kolejí a dál, pak vlevo, kolem ubytoven, několikapatrových bytovek betonových kasáren. Nacházíme průchod, jdeme kolem festivalových okének, pokladen, kde dostáváme hned pásek na ruku Chrome, i M má lístek, prodal jsem mu jej za dobrou cenu, lístek jsem vezl navíc, protože nebylo nakonec nikoho, kdo by chtěl jet na tento úžasný svět hudby a to více doufám, že se tento rok nalezne více lidí k promněnění té energie, kteří investují do této impozantní zkušenosti letošního léta.  




A tak se prošlapáváme po kamenité, písčité stezce, do areálu výše a vlevo a procházíme celé stanové městečko naprovo od hudebních sekcí a hal kasáren, celé až dozadu, až ke druhé stanové části, kde se M shledává s dalšími slovenskými bratry, kdy jsem ještě neslyšel jak vypadá kolektivní privatizace jaderných štěpení beatu a já se k nim přidávám a dozvídám se tak četné zážitk z jejich mnohých Lirů a dalších akcí u nich doma, různých prací a cest. Zasedávám, pozoruji a po chvíli ubalím jointa, posílám jej slovenským mládencům, ti se usmívají, dávají mi na jevo, že tam můžu zůstat, že budou rádi, moc se jim nesvěřuji, není čas na chytračiny, jen koukám ,něco prohodím a číhám až začně od čtyř hodin ten audiosvatostánek, který od tří hodin testují na velkých hudebních rozměrech - tlacháme tak společně a zjišťujeme v programu line-up.  


Ve čtyři hodiny pátečního dne začínají v pouštět do areálu, lidé od organizace, security a podobně nejsou zrovna nejlépe informováni o stavu a lokalitě některých detailů, promítá se mi zde mnoho vstupů, záchranáři, hasiči, opravdu hic a teplej den, odpolední shledání, jeden starý hangár vedle druhého, staré kasárna, hangáry po tři sta, až tří tisíci lidech, v jednom je chill out stage, na konci pak Blackout, to je obrovská hala pro cca 3000 lidí a měla vycizelovaný zvuk funkčních f-jedniček a výborné rave rezonativní frekvence, tedy celý prostor se po právu chvěl a tříštil tak kovové dveře zasazené do konstrukce. V těch momentech minulého léta, aktivně nepropadl užívání magické drogy lásky zvané extáze, byl tak schopen po míře docenit plasticitu a rotační ekvivalent zvukové techniky jen v té míře, jakou mu umožňoval mozkový aparát a vnímatelné vlny marihuany, jež podnítila vliv poněkud únavné štace posledních chvil, od toho dne, však věděl, že jsou v tom obrovské síly a celá komunita drum'n'bass fans nesmírné základny a evropského působení.  


Po stránce občerstvení, tabáku a tekutin, byla škála docela dobře vymyšlená, ceny poněkud zvýšené, ovšem to už je v právu doby a té cenové pasáže. Docela dobře mám v hlavě nástup k hlavní stage, poté co jsme pečlivě prozkoumali hlavní prostor haly a čas uzrál k večeru, okolo osmé, nás pustili k hlavní stagy, který byla zatím zapnutá sonicky na průměrný režim, opravdu obrovská a impozantní o rozměrech čtyřpatrového domu, s industriální texturou, obrazovkami a čelistní pohyblivou maskou ve tvaru robotického rytíče lámaného Univerza.  
Tvář robota představovala část celého designerského záměru, jehož probuzení mělo být část programu Awakening Monsterboot, což měla být asi podpůrná technologie na rozšíření palety barev zvuků a jejich rozsahů. Samotný open-up byl velkou událostí, při které se chvěje každá buňka v těle, načasovaná festivalová bomba, odpočet elektromagnetické rezonance, tepu srdce na elektrolýze kardiogramu, těkající lidsko-bioevoluční pulz, až poté ji spustí ta evangelizace sonické pompeje nového věku, monstrózní elevace skrývané síly audiovizuální mašinérie industriální konstrukce, až k sondážním šlehajícím plamenům, patnáct metrů vysokých a gigantickým pivoňkám a kulatým pumám ohňostroje, pyrotechnického orchestru. 


Po pravdě. v těch letních dnech, jsem drum'n'basssové scéně tolik nehleděl na zoubek, skutečně jsem měl pohled jen přímočarý, nevyznal se v jednotlivých projektech a nesl jen malou váhu v tom jak časově rozvrženy jednotlivé party jsou, tohle všechno hodlám napravit na letošním eventu, který bude zase jednou o něco masivnější a otevřenější, to jen postřeh do budoucna, tehdá věděl jen málo a dostával se do obratů, které by mu zpřístupnili znalost world d'n'b rybníčku. Rybníčku, který se měl stát zázemí pro manifestaci některých představ a nekoenčného vyžití oné části, který v lidském tvoru má chuť a vyjádření pro tanec, kolektivní tanec, trans a vytržení z existence. Teploty obou dní byly ošlehaně vysoké nesnadno snesitelné a přesto vše nahrávalo tomu, že se podaří uhasit žizeň všech - tím pádem převracím příběh, vkládám do něj první přicházení, kdy hledám v moři podnětů stěnu pro hudbu, nalévám se pivínkem, povídám si s děvčetem s východní evropy, s náhodným kolempařícím na ketaminu nebo extázi, dávám si po trochu štráfky a raňajky, odpočívám na chill outu, ale ve skutečnosti, je to sdílnost a vzrušení, které je třeba dát někomu, ovšem jsem tam sám, docela sám a to je můj příběh, tvrdohlavě za něčím co tě přesahuje, příběh po první hudební desetihodince, hudbě, u které jsi neviděl její vztah ke světu, probíhajícím událoste v době, hudbě, jejíž vývoj je podmíněn tolika lety experimentování a přejímání kořenných vlivů mladších let junglu a předtím amerického techna. 


Nadcházející střízlivé rozpomnění nad šestou ranní, kdy se vypínala hudba a zrál ozvukem sluch, natáčím video, předtím kupuji po prohrané vůli cigára, do telefonu vyprávím co se to v okolí odehrává, přesně okolo šesté je ještě mraky lidí u beden a stále se vlní, já jen vydýchávám kouř a loučím se na chvíli s areálem, když vycházím do města pro nějaké osvěžení a dobré pečivo. Lidé se zde respektovali a doceňovali navzájem, měli o tom mínění, jako o snad nevyčerpatelném, zmoženě nesmrtelném tanečním obecenstvo, v rauši elektronicko-rytmicko-hudební plejády ráje - začínalo skutečně příjemně svítat, do ranních vysokých teplot nebylo daleko a má siluleta se pomalu odebírala k městu, cestou za benešovským koupalištěm, což byla malá hasičská nádrž asi o dvaceti metrech. 


Přišel jsem tam o půl osmé, po cestě potkával pomalu se potácející lidi, mnohé ležící ve vchodech a blízkém okolí, jsoucí moc v obrátkách a otáčkách včera, doznívajíce do soboty, já jen šel, koukal a po chvíli se dostal na sídliště u nádrže a ustlal si to na pohodu před dětským hřištěm, pod skluzavkou, která házela trochu stínu. Tráva šimrala, ale dalo se tak načerpat trochu energie, která byla určitě potřeba. Jakmile se koupaliště otevřelo, skočil jsem do vody a vycapil se ve stínu pod keříky, zaplaval si a s polednem, když se bazén a tráva příliš zaplnili, jsem vyrazil do města, šel na oběd do jednoty a odtud zpátky do areálu, tam jsi pocházel, spočíval a užíval nebe před tou druhou, nejúchvatnější hudební nocí, ve které pobíhám a sháním se po stanech, láká mne to co tam koluje, ty magické tablety lásky, mnoho jsem o nich neslyšel, jen obcházím městečko a koukám se po lidech, jsou všichni v pohodě, ale nemám dost odvahy, abych někoho oslovil, žiji jen z přítomnosti, obšas si dám malý potah ze skleněnky, jdu dále, ve velké hale je celé odpoledne neskutečný skleník, teplota sedne až s večerem, znovu probouzejí Monster Boota, je to ještě věhlasnější, lidé pobíhají okolo, na všem možném, lasery pulzujou, oheň vysoko šlehá, rakety explodují, lidé rozjařují tváře rty, milenci se milují, líbají, tančí, sjednocují se sebou, s lidma okolo, s vesmírem, s dobrou pozitivní energií která nesla tvory to léto, to bytostné léto ve znamení tvořivosti a poznávání nových věcí, pro které jsem vyrazil, odhodlán, na vlastní pěst, jen s taštičkou v níž nebylo, skoro nic, a po celé té dlouhé noci, ulehám s mozkem a hlavou i srdcem na chill outku,  již značně unaven, probudím se, ještě je tma, poslední kapky, bouřilo asi dvě hodiny, vlévám se do energie která zbyla, vše je zastaveno, hudba už dohrává, ale tomu nerozumím, jak jsem mohl jen tak odejít, nezůstat do poslední kapky, totiž neznal jsem tu kapku, kapičku požehnání, jíž jsi si nebyl jsi vědom naplno, že je třeba udržet crowd do poslední vteřiny háje, ráje, vibrace, jež tvoří to co se jádro milovníku drum'n'bass, elektrohudby obecně, hardcoru a stavu vědomí, jež zve se lomenou magií tohoto věku.  


Vydávám se naposledy, slovenští bratři spí, ze stanu vezmu jednu ponožku a vycházím na vlak, po cestě z areálu, nejsou žádné vzpomínky, jen opuštěné okénko, pár lidí do práce, silnice schnou, dostávám se do Prahy a odtud vlakem do Uhá, kde je neděle a končí LFŠ, balí se vzpomínky a já jdu dál, neboť již na obrazech, viděl jsem obraz ten, obraz, který mě otevřel škále rozbřesku, pocitu kulturní evoluce, epopeje, obraz sonického 
oka 



 Imagination festivalu.  

Galaktický prolog 

---------------------

 Pro mne je to celé otázka věčnosti, věc se zanechá sama za myslitvorným, za křivkou na těle explodující inteligence a ta ho nechá na cípu, nebo spící bude ve středních vrstvách, vzdálena přídím a velitelským můstkům, které přináší superrobotická vodivá aparatura syntetického krefenéria, jež odvádí všechnu energii a posílá ji znásobenou nazpět do mlýnku všech bytostí, které vibrují specializovanými substancemi, jako asklépiové nekonečného dluhu nad vesmírem komerční konzumní reality, která se střetává samo se sebou právě v hraničních fosfátech a dynamitech lidské Imaginace. 

 Celé to téma je pro mne již teď bytostí, neboť představivost není žena ani avizovaná fáze předbíhající dítě všech počátků před zrozením vesmíru, je to cloumavá a trylkující propast nekonečného božího jubilea, kosmického jackpotu na který všichni čekáme jako na zlatou bullu sicilskou vyzdobenou do podoby breakbeatu a její eruptivní číslo vybuchující v rytmech, jež ti byli souzeny a kterým jsi propadnul v tom neskonalém skutečně umělém ráji všech raušů. 

V jednotlivostech nestejně velkých nekonečen je krása, když je zveš lomenou astrofyzikální laboratoří univerza, čteš ji jako zlámanou magii, vydělíš ji jednotlivcem a dostaneš dnes neuskutečnitelnou nálož dalších krevních buňek k odročení tanečního kroku a i tak jsem se dostal dál za vlnu, která mne měla vymrštit na špičku ledovce taneční scény, jak už zde poprvé autor odbíhá od vzpomínek a destiluje vodopády, které se rojí v mysli již od minulého podzimu, který byl natolik krutý a tavárenský, že přivedl jedno z největších želízek mysli, start vstupu do světa monumentální horečky hudby a nemohu se tomu vyhnout, neboť ta pře-enthuziovaná vibrace je enkreogenní protoplasmou světelných duchů mojí Bytosti, kterou jedni vidí pod pláštěm malého prince a druzí jak se na ně šklebí Salvairos. 

Zjemnila vás v poslední době proto-vibrace na levém stavu spánku ? Skutečné tlačítko mysli lidské synopse, či radiant kvocientů na řadivostním ekzému hudební sorty budoucí ekvilibristiky dějin ? To vše stvořitelné jen pro jedinou událost, pro niž pravím, že bylo skutečně doslova geniální, pojmenovat festival elektronické taneční hudby Imagination, neboť je to pralátka Apeiromantická, která rozvádí nové hrany pro toto století a v skutečném pojetí je to dematerializovaná sopka jícních početí, pokrytá barely a sférami bankovek pro něž se celé lidstvo pachtí na hranu svých reálných dovedností a potenciálních schopností, ale závod na konec otevřeného konce vesmírného tvoření je již určen na posledním poschodí, neboť kdo se stane Vámi, než vy ve vašich rozhodnutích, které povedete jako taneční pravdu svého Života ?

Akustika vzpomínky

--------------------------

Přichází zde ke mě vzpomínka, dávno zaznačená rukopisem vybraným pro expozici na zdejší modré moře. Vybavuji si to jasně, procházím se po Olomouci a říkám jednomu slovenskému děvčeti, že jedu do Prahy, kde bude podle internetových odhadů organizátorů, asi osm tisíc lidí milujících elektronickou hudbu a fotosyntetizující beat rotoskopického světla. Ve skutečném plánu nastupuji na Leo Express, kterým cestuji vůbec poprvé a po cestě se dozvídám, že se v Praze jen tak náhodou koná festival světla (Festival světla, festival Imaginace, festival Inteligence jsou akce skrz které řídíme všechna tvoření metabolizantů atomů tohoto věku...), vybíhám proto z nádraží, v hlavě mi anticipuje loadstar a slavné pojednání o ňadru kyseliny lysergové, utíkám na metru dole pod Muzeem, potkávám spolužačku z tehdejší antropologie, vyměníme pár slov při nichž enthuziasticky mávám rukama a koulím očima, načez se ona ptá, jestli už na něčem jsem, jestli už na něčem jedu. Odpovídám záporně k rozevřeným jejím očím. A tak v enthuziakální mánii odvětím 'zatím ne', že mám jen jednoho tripu a čekám až budu na výstavišti, kam jedu hned poté co odběhnu na Ípák sleodvat to představení na hlavním kostele tam, které si mimochodem stačím užít, při rotující gotické fresce, jejím srdci na nějž je promítá spirální vesmírná realita podkreslená atmosférickou hudbou, která proniká molekuly vzduchu náměstí, lidé natáčejí vrcholnou videomapingovou inscenaci, scénu, jež se opakuje každých deset minut, až do konce festivalu světla. Planetárně mystický začátek pražského vítání vibrace, od náměstí utíkám, mám nutkavou chuť i touhu setkat se s tvůrci toho všeho, vyběhnout všechny poschodí a rozanalyzovat, rozfázovat každý pixel na tom co jsem viděl. Doběhnu ke vstupu do budovy, na recepci zastihnu dva chlápky, tam nejsem dost přesvědčivý, měl jsem jim říct, že jsem od nich, nahoře z režie, ale tvář na to jsem nenasadil, obracím se tedy, proplouvám lidmi až zpátky, ulicemi dolů přes václavák, kde míjím další sochy a inscenace, proudící davy lidí, dobíhám k paladiu, tam je druhá velkoformátová inscenace na téma sítě, budoucností komunikací a sondáže post-slovních ikon řeči, jak se kontaminují a předsunují do běžného kosmického intermezza internetu. Nepostojím tam v lůně života dlouhou chvíli, utíkám znovu nahoru směr hlavní nádraží, kolem bistra nějaké vačice a dál ulicí vpravu u Václaváku, omrkávám linky a jejich rozvozy, všímám si, že jeden ze spojů jede na výstaviště, vidím cizince, araba, jak má někoho na telefonu, přijíždí tramvaj, nastoupím a dostávám se přímo před výstaviště, byl to spoj číslo dvacet pět, Holešovice, nedaleko planetária, které jsem zmapoval ono jaro, holešovické pavilony, ty tři výzvědné prostory ( kde se za jeden rok koná ještě Let It Roll Winter, Hospitality night, X-Masacre...).

Procházím kolem křižíkova pavilonu, ve vzduchu je cítit želatina vlhkosti, proutěné otázky běžící ladem k nám, je zataženo a vysvítají stříbrné okraje mráčků, hloučky postávají v rovinách a kruzích a skupinky mladých lidí se linou prostorem výstavištním a od nich toulavé obrazce dýmu, růže konopného aroma nad střechami, stoupá dávná frekvence nás samých, dál, přicházím dál, až přijdu k otiskům paměti pražských pavilonů, co vše asi zažili, jaké předměty a jejich osud se promítal na ploše k ní určené, doba historie a výstav od přelomu století, i tam někde stál první kinematogram v celé své kráse, dnes zašlé, dnes obrozené, dnes uchlácholené k destinacím touhy, umělým dostizím touhy, jak ji přikrýváme a skrýváme se za ni, schováváme růžky, abychom nebyli obluzeni k jedné staré ženě prázdné a bezcenné iluze toho krušného pozlátka kapitalismu.

A tak od paměti pražských pavilonů - vrací je akustické jádro vzpomínky založené v silném emociálním rozpoložení agenta jednoho věku - agenta vznikající inteligence na misi této generace - adepta na novou presumpci románu, jehož slávu si možná jen on sám vymyslil - však píše pro pobavení, pro oprášení celé té vrstvy izolací i integrací, pro poplašnou zprávu na břehy toho balvanu, bludného a bluntujícího balvanu, který všichni milujeme a i to je balvan lidské Imaginace. 

Sonická mentální hibernace

---------------------------------

Tváře a stěny pražských pavilonů, které reprezentuje již v tu hodinu noci jejich energetická rezonativní struktura, obvodové řešení a dlouhé římsy, eclipse a statika těl skleněných ploch se otřásá ve švech, vstupuji do pavilonu Rezonance, všude potemnělé, čtyři kóje šatem, ladem okamžiku vnímám ten rozlet, kdy se myšlenky zmocňuje její vzpomínka a ona se zhmotňuje na nosiči času: 'Hele, nechceš éčko?' týpek v mikině se ptá a mne se tak plní přání, dávno vypovězené z nevědomí. Říkám: 'Za kolik?' Neprodleně se ozve 'Za dvě stovky' říká rázně. 

'Éj, já to nikdy neměl, prohodím' 'Tak si dej půlku' upozorňuje na danou látku a její dávkování. Dám mu dvě stovky a v tu chvíli si pomyslím, že mám vlastně ještě toho acida a tak si říkám jestli se nezeptat: 'Hele, mám tady ještě kyselinu, neznáš lidi co to berou společně, jako co to kombinují?' Říká, že jo. 'Ale dej si raději půlku emka, jen emka' Extíčka, marnotratného a nesrovnatelné dobrého extíčka, které mne vezme sebou na cestu, ze které se jen tak nedá sejít, na cestu, která sebou strhla vlnu kulturní revoluce, nové fenomény a něco málo lidstvo i naučila, vměstnat svou realitu do něčí jiné a nepozabíjet se navzájem, jak to bylo k vidění posledních několik staletí, hulváti, ideologové, nacisti, pohlaváři dějin, komunisti, světoví teroristé, toxikanci pocitově vyvážených harmonií světové kolektivní reality, až sem jsem došel a ptám se zda-li mám právo setrvávat v těchto galaktických průrvách, v těchto explozibiliích a memorábiliíích nové dimenze, stále té nevymezitelné povahy tanečního prolínání klaunů Univerza. 

Spokojen tedy s nákupem a hojnou přítomností nově konfrontující substance, ubíhám pohledem k šatnám, házím bundu do šatny, tedy nechávám ji pověsit lidi co tam pracují, ona nevděčná práce, celou noc na takovém hlučném a megalomanském festivalu, halovce těch uší, jež ti musí stačit, aby jsi poznal, že muší pozlátko je jen převtělená iluze ega, že ty nejsi žádný mistr, žádný mág, jen posel této doby, obět odvrácené strany kapitulace částic drogových skupenství, larva na zapálení času, kdy se najedeš a kdy exploduješ, elevací ztracených molekul tvé přirozené energie, pro kterou jsi ještě včera žil a dnes ji přepisuješ programem drogy, která na sebe bere tvoji podobu, ve tvojí energii, jsi však vítěz, tvůrce a vždy zvítězíš a jestliže tvé ctěné i bezectěné jméno obsahuje Vítězství ( od slova Victor pozn.), tak je to vítězství tvých kroků nad tebou samým, vítězství sama nad sebou, nad iluzí sebe samého, ztráta falešného pocitu deprivace a nastupující forma jednoty, ovšem zde předbíhám vstřícným tvořením plátku automatického a mohu projít přes mnohá zákoutí až k...okamžiku kdy se vydávám na Imagination stage do hlavního pavilonu, který má sto dvacet metrů na délku, možná méně a osmdesát na šířku.

Osudový okamžik jako každý jiný, jenže těnto tě odstřelí k zemi jako sonická reprezentace vnějšího okruhu špičkové zaávěsné aparatury a výsostná, vizionářská led- obrazová plocha za syntetizérem, který má čtyři části, a jeho tělo mi připomíná vzletový palubní můstek, zbytek kajuty a příď zde nebyla dopracována, však léta spějí kupředu, ona led-obrazná složka je ovládána fyzicky přes ranec technologií, propojených foťákem, zrcadlovkou na stativu, sloužícím ke skenování a focení šablon v reálném čase, posílaných na onu celoplošnou vizuální štávu oné stěny, jež je něčím co přitahuje tvora věku senzorického, senzuačního věku - kam vybíhají z koutků krovek oči předního kouzelníka V-jing-u. 

Procházím dozadu, tam se objevím u stánku s reklamními předměty, oděvy a jinými částmi této evropské produkce, kam zavítalo mnoho cizinců ze všech zemí Evropy, a tak si kupuji tričko s očkem Imagination, jeho působení je skonalé, však bere tě k moci, působí jako levitace pozornosti, neboť tě má pod svým zorným polem, úhlem pohledu je zde touha a ta se převléká a vydává za produkt, z nějž masa kácí své finanční opodstatnění, své výdaje na ploše tohoto věku, části roku, který byl mi poslaným v dopise tančící hvězdy, kterou jsem nepoznal.

Tričko je tmavě modrozelené, aji tím se propadávám do světa Imagination festivalu a jeho zvrácené kapitalistické osobnosti, až nyní se však dozvídám, že atmosféra festivalu je kolektivní osobností celkového počtu jeho účastníků a jich požitých substanciálních látek, dobrotných drog, podílejících se na dovytváření atmosféry celopavilostního rauše, toho světla pravého nukleárního beatu soundu pekla, mordoru, který jsi vždycky chtěl navštívit, ale nevěděl jsi jestli na něj máš. A tak vidím jak nám stačí demokracie, někdo ji řídí tvář lidu a v ní láska a z ní kolující nenávist, o všech skloňovaných způsobech zvrhlé osbné neosobní tváře čelního středoevropského kapitalismu, českého lidu s oprátkou na lidské tváři v plnojasné záři, která uměle promítána za Dj-e, jde po krčku a usedátku doby a celé škále dalších motivů eskamotéra párty, tenat ve kterých dále popíšeme jakostní patra a fáze drogové akustiky minimalisticky deformované Zkušenosti a její vnoření aplikováním na subjektivní senzorium těla a ohybu gravitačních konstant, které si někdo vzadu líznul a další myšleny o speciální teorie beatu real relativity, rozpínání zhoubného jablka odpadávajícího za lůno jedné generace, za generace na křídlech extáze, za prázdné a ztracené postele jedné vyhořelé generace, která by pro tuhle kalbu vyprostila z bank celoživotní úspory i všechno ukradené spropitné. A tak je ranní zrcadlo znovu oživené a já vím, že se procházím na podzimním pohoštění pražské scenérie, od měsíce jde opar, mysticky nažloutlý a já souzním a rozpadám se po hranách zborcených ploch čepelí nejkrásnějšího dolaru snění, vítám se s mentální hibernací mých oblíbených a osudových mrtvých hrdinů. jsou to Bill Hicks, osamělý jezdec spravedlivého, kritik poměrů korpo-racinalizované ameriky a Lautreamont, všeobecně soudící póza ve věcech temnotné lidských, tyhle dvě jsou v pozadí pro mateřské evoluční tělo klidu naší solární soustavy, neboť již dnes se lépe vyznáš v lidech zla a jejich archetypy ti nyní nejsou neznámé. Již dnes se můžeme na výpravách k podzemním hvězdám setkat s postavou, jejíž ústa halí dva černé svícny, postava však předbíhá svoji dobu a my ji za to milujeme.

Tváře při rozporech šaolina času

------------------------------------

Ještě není ani jedenáct, procházím se tedy pozadí pavilonu, mezi lidmi je dostatečný prostor, nalézám space bar, studuji lístek, všechny ceny jdou přes padesát, iluzorní doména těchto míst co vás mají nakopnout, neznám tamní stimulativní přísady, kupuji si kalíšek s kdo-ví čím, stimulantem, ionťákem a džusem, který později s doprovodem psychedelické subvence obviním z plujících zpožďování a diletace subjektivního toku času, který se mi překrýval s objektivním nativním principem a kvádrem toho hudebně eruptivního šílenství, oné částečné nemilosti hrotu zlatého ciferníku, který musíte znát, když to stoupá do mikrofibrílií v mozku a odlesky světel řetězí vaše reakce, které jsou repetitivní, avšak vcucne vás to natolik, že jste s tím co vás přesahuje a nevnímáte ten pád, kdy nemůžete létat, neboť tančíte a to není iluze, je to náhrada náhrady za Prométheova křídla z vosku, jeho čin, jeho dlouhé dějinné fousy, které zrodily dech Fénixe.

A tak zde máme mnoho načasovaných postaviček, je jich tolik a všechny si to užívají a já cítím za ně všechny, ony jdou přidušené a čekají na ten výlev celý dlouhý rok a to je naplňuje, ten sonický vítr ve vlasech, ta juxtapozice zděděných hodinek po dědečkovi, které mi jako hesla naskakují do tváře pri rozporech nad chrámem šaolina času, který stále nepolevujícím hbitnutím objímám a vše se rozlévá v částicových hrotech husí kůže stékající, tiše sténavé euforie, po které jsi prahnul od mládí, než jsi poprve schoval hlavu do písku a obtočil své vědomí do svědomí toho co tě utiskovalo až nad pás vesmírné frikce, kterou umí tak dokonale způsobit úderná, pulzující a retrospektivně aktivní elektronická hudba. 

A tím grindovaním paměti vyvolávám těkot všech stran, první uchované čelo vzpomínky se rodí za přeliv hrází a když vcházím úplně poprvé do areálu, kluk přede mnou slavnostně zvolá, jako když jde do cirkusu, ale mnohem odvisleji od zvířat: ' Ááh, ten lístek voní po fetu' a tak se usměju a s ním jdu, je to karneval moderního milénia, destilace všech pracovních čiností je mikromalizuje na jeden taneční pohyb, jediný beat, proudící euforie v cévách plných vody a chlastu, rozjařené oči cizinců, mnoho černochů, zpocených od hlavy až k patě, poskakujících, podávám jim dlaň, tleskneme si a jedeme dál, až na konec podlahy po které se válí moře odpadků, kelímky, lahve, vše co se nehodí držet v ruce, krásných mladých hipsterů, elektronických warriorů, drum and bass heads, lidí pro každou šupinky taneční party zábavy, parta, celá rezonance palet vysmažených hlav, příležitostnejch feťáckejch enthuziastů extáze, nebeských jezdců na parketě plných extáze, jak později vidím, otřásané hlavy za trupem jdou, nad železným korigorem harfujou, magorujou, exortujou sortu svých endorfinů, inu, hemoglobin hudební stránky s nima trhá, každá je levá jejich noha, se slévá, šílená mrda, řetezová prda, čím to, že jsi je viděl sekat s lebeční částí jako s motorovou pilou a navíc v obleku senilních postav, které už mají vše za zenitem...?

Co vidím a viděl jsem je prostě několikatísicový dav individualistů, kteří se dokážou tolerovat za úplné aury stropů decibelů zvuku, což je radiantní a krapet riskantní, ale jak se zdá funguje to i ve státě jako je tenhle, lidi se dokážou shlukovat, milují ty bedny, jejich sound, ty lidi co přijeli zadiktovat, celou světovou produkci nad playlisty, lidi co se umí sjíždět, zkuřovat, šňupat ( ó jistě ne můj případ) a užívat ten rajskej okamžik koule-i-uši rvoucí hudby co za to stojí, co stojí za, však kde její srdce plesá, z digitálních informací utekla jedna do ticha lesa a nyní volá, zrcadlí a tlí nad dobu, jíž stěží plně rozumí, nebo co se v sen promnění jako den, je dávný klid klícky lidské, astrozen, kde je tam rodná zem? V elektronickém univerzu hýbá své kyčle, od pater chřestíšů, kružnic, čert to vem, dopsát tu exkluzi až sem. 

Statutární pohanské ekvilibrium města Prahy - až do neo-nekonečna a ještě dál

--------------------------    ---------------------    ----------------     ---------------

Jak v rukopise stálo hned při měsíci psáno, to je dáno, co pod peklem mysli ohříváno, píše ekvilibrium stepů pohanské, celoevropská technoalchemická hardcore gnóze a transcendentální redukce v rytmu tempa 150bpm/s, celý rozechvělý zasedávám za piknikový stůl, rozhlížím se kolem jako by měl přijít někdo známí, ale jsem dočista sám, jen procházející a sedící lidé z neznámých koutů republiky, příště už rodina, ať jsou odkudkoliv, za stolem vytáhnu krabičku, stříbrný dáreček, původně na prsten nebo něco, v něm malý plastiková sáček, dealerák, který otevírám. vytahuji magickou pilulku, mám pocit, že na ní byl delfínek, ukusuju kousek jejího magicko-blaženého kolokvia, vrcholnou dávku poměrně vznešené iluze erupce citu, však nakolik je hodnotná, když se jich berou miliony denně, jakou má vyčíslitelnou tento prožitek ve skutečném světě, v realitě, kde stále vládne strach a kde se lidé ještě bojí vycházet ven i bez setmění, v době kdy se střílí a volá nenávistně jeden na druhého, jakou má moc a sílu ten okamžik prožívání pravé síly extáze, taneční extáze, ode dna až na vrchol a zase zpět, kam jen váše jádro, vaše bariéry, kterou musí být rozpuštěny, kam jen dovolí, až do nekonečna a ještě dál. S poděkování nad alchemickou Prahou, rodící se zář nezapomenutelnosti a celá tá vášeň kterou hoříte a víte, že tohle vše muselo přijít až se neučíte to vnímat jako umění, umění splynout s pocite, čím více se blížícího nevyhnutelnému lávovému poli vašeho středobodu života, který nikdy neuchopíte, pokud se nechopíte jeho ocasu a nejdete s ním až na konec Dechu.

Tesáme spolu, žádná disporce, kolosální nástup, hned poté co na jazyku rozdrolím kousíček emka, kolesa jak lidově se požaduje na akcích, příchází to co se prodává rádo, co se nese prostorem a vítá tě, neboť to je anděl všech zjevovaných skupenství, to je láska v čiré, koncentrující polevě, je to doba, pro kterou lze zemřít a znovu se narodit v tisíce fázích a mé oko bylo ve středu orloje, když se rozletěl čas hvězdný prach, z něhož vzešli lidé se rozpínal dalekonosnou erupcí existencí radikální plazmy Vědomí. A niagárská pečeně derutvorných emocí, plodné energie z rozvibrovaného mozku se táhne nad melaninem, serotoninem a látkou s buňkami zodpovědnou za korespondenci, emoční propojenost, euforické emfáze a empatické hororabilium, jež je tepepatickým křestem tanečního spektra vibrací. 

Dvanáct teseraktů symbolu, stále sedím za piknikovým stolem, ještě mi zachychají částečky extáze do buněk jazyka, po chvíli opatrně, jemně na bříšku prstu, vytahuji měsíční srpek acidového papírku, rozevřeného stavidla minulého století, stále působícího, papírku napojujícího a pokukujícího po iluzi kosmické látky mysli, která se vytvářena, produkována imaginací, střapínkem cipískem, cepínkem doširoka rozevřených očí stepního vlka kyselinových testů myšlenek, které procházejí a znovu je deklamujeme všechny srdeční čakry toho deště, voláme ještě, stupínky, stupínečky, fylofon a proto-orion duhy, po které se jde výše, nad skupinové navrácení Dionýsova trůnu, podél se shromažďují bakchantky, parchanti se rodí, zrodí se bakchanálie, ex ad percepce matčina lůna a predispozice pro spojování souvislostí v jinším než málém, elektroplazmatickém měřítku a další paralýza reprosoustav, poté La place viděl první formování galaxií, Kant o tom psal navýsost kontemplativně a nesmrtelné a tak se vše zrodilo pro zvuk plazmy, galaktické plazmy, jaký je vlastně playlist galaxie, máme ho teprve matabolizovat, nebo se již oděla pláštíkem proti neurofunkové energii Člověka, který je tou samou energií jako hudba galaxií ...?

Za hranou teče sráz, dívej se jak klame tvé zraky!

--------------------------------------------------------

Po procházení míst mysli a stopování času, vím, že nastupuje Tantrum Desire, jeho akce je nekompromisní, ne tak neurofunková a přesto rozlévající přes parket onen pach fluidice, jež je radiací pro dobrou atmosférickou energii a přesto ji vnímám tím co jsem, jak spolu s egem jdem, táhnem to přes parket, ve skutečnosti nepřeháním, když napíši v onon hedonisticko senzualistickém okouzlení, že dobrou půl hodinu, tři čtvrtě hodiny po onom prvním ujídání mi přišlo na mysl a cítíl jsem to tak - vyskočit na stůl a začít si stepovat, zrovna to poněkolikáté prostřílel Tantrum, stále a lépe, poletující amolety a amulety ampulí a lahví, emfáze tele-morfií, stoletých tantrických spekter i proto myslím, že je tolik přitahována, stálá sexuální energie, vibrace z mostu míst, po kterých prahneme, pro která žijeme, výživná masa despotických orgií zraku do toho nejslastnějšího rytmu napříč industriální generací elektronické inaugurace, po chvílí přicházejí huličí, nevnímají tak jako já moji chvílí odpanění emkem náloží euforie, huliči říkají, že si chtějí ubalit na stole, jestli nemůžu na chvíli dolu, ze stolu slést ( stůl byl nejlepší, za rok zase ahoj) skáču dolů a poaktivně se jdu podívat na ostatní stages, než začnou pálit struktury Calys and Teebe, na rezonanci to přišlo jako nějaké palčivé rozehřávací detonace a na Devastatoru bylo dokonce mnoho co k vidění, tvorebné bytosti v maskách, hororoví a hardcoroví nadšenci a zřetězení pohledem na dno v sobě samých sjetí, ulítaní do té nervózní kadence, do té šílené nasranosti na lůno dějin, na subjektivismus choré masy a dělostřelecké arkádie sobeckých parchantů sjíždějících se co víkend na té zázračně dobré, v očích veřejnost děsivě ďábelské substanci, ony upozaděné osobnosti vražející do sebe do silách po žilách na rytmickou kadenci psyché-masakru, za dodatečné ztráty vědomí neodpovídáme, jsme lucidní a jsme syntetičtí, viva la tesla, indukční energie a lomená magie !

 

Vrací se robotickým tempem do Imagination-obrazonároda beatu polovodičové hudby střídavé kaskády proudů a začíná letět a téci v leptonech a gluonech vlastních řad, oscilován na dásni celé té krásy, jako z budoucnosti jej vzala osa spásy a nejednou se vše kříží v něm, rozbitá víra schovaná za náhlavní pokrytectví, křesťanská dogmatika ukřižovaná zatím na beat, tělo zanecháné na zemi, na podlaze ekzemického parketu, začínaje aktivně cestovat skrze bělma po astrálních krajinách halucinací, celé led prostor přede mnou se roztéká, je-li nokturno slídivé, vidí v něm kapiláry halucinací časoprostoru a to ví jen pár z nás, sentimentálně niterných, hyperpoetické vibrace vtékající do zorného pole mým směrem, označkuji a oháčkuji si tak slovem vesmír, však v ten moment byl již dávno všechen pryč a já nahlubinou astrogenezi zmatený, pluji ven z energetické izolace, má pocit, že se roztřeštím, vnitřní harmonií rozšlehán do všech metalurgií a demiulrgií světelných fází průchodu světa vizuálním tenzorem exerabilií a excaliber beatu stále rotuje nad místnostmi velkými jako hřiště a střechy pukají, ostrovní skla, kde se vchází vysílají nějaké signály mimo-zemské pole ras a to už přehání, není upřímný, jen teče po těch klamných představách, které ho napadali, zlé jako trousivé časové výlohy disociace a řízené evakuace pudu sebezáchovy a evokace třetího na druhou u prostoru masky reality a v tom na parketu spatřuje člověka v masce, divadelní dvoutvář, koutky úst zděšeny dole, vysílají k mému mozku signály, že za stagí, nahoře je jen mihotající pozlátko, nic tam není, nic než nic, kremace kalících a vykalených dní za jejich hranou teče sráz, za stagí, dívej se jak ta hudba klame tvé duchové zraky...!

On sám však přemýšlí, vydělen ze všech těch lidí a stále jedním z nich, sám emzák jeden v lodi kosmické, druhý poskakující po koloniální planetě, třetí plánující mecheche rychlostí světla nebo vyšší a čtvrtý po orbitu rovníku země na cípech zrodu afriky člověka, zatímco falešná občasně občanská tvář Viktora Hanačíka šílí v davu a absorbuje poslední kulturní, či spíše spíše kontrakulturní zhuštěnou evoluci čtyř posledních dekád taneční historie, ve zhruba jedné hodině, skoro bez žádných znalostí rave kultury, její mimikry a mé myšlenky na nemluvně za tím o tom co povídá, že zákonitosti a pravidla velkého třesku dávají se odvodit z pohybů amatérského dirigenta okolo Rezonance 5.a.m, spíše vyjadřuje onu dekadenci hluku, nebo pomalé upadání západní kultury a civilizace, jejíž pramené studnice tvořivosti a imaginace vyschly a nyní máme tuhle mátově lomenou hudbu a člověka, který diriguje tu nejúletovější hudbum člověka, který navíc pravděpodobně požil tu skutečně impozantní a zajímavou substanci.

 

Ne méně než chronologicky

------------------------------

A to všechno ne méně než chronologicky, udělo se v prostorech, ve kterých se měl okolo půlnoci objevit Wilkinson, jeho klidná tvář hrozného zvířete, otupělá, přátelská tvář, hrající tu hru byznysu, jak hledí vstříc obecenstvu, tanečnímu publiku, davu, jeho odevzdanost, jeho hvězda, nevím kolik pustil tracků, kolik toho vyselektoval od něj samotného, ale mé nadšené pro něj, pod prérií fúzní směsí, neustávalo svojí pulzní neskonalostí, ale hraničné správy krápníků a hudebních nekompromisností ušně-orgiastických sýrů se přiklápěli v moji mysl - stojíce v davu, očekávaje s každou chvílí exploze, terperiánské taneční detonace, návrat linek mrtvých tónů mezi živé, to všechno v prchavém zoo hororové demokracie - spirály emanací myšlenek prorůstali příliš rychle a náruživě, což byla moje zhouba, neodstatek odpoutání od sebe samého, ta nelibost ztratit se v galaxii beatu & rytmu, transgrese transu, jež vyvrcholí s tím a s tím, moje zhouba proto, že taneční aparatura člověka k tanci potřebuje absenci myšlenkových pochodů, tu estetickou flow, mimo vše pozorovatelné, jen intuice vodivosti mimo kartezianské vědro plánum, jakákoliv destrukce ideových poboček a položek, - "Jakmile máš intuici, mysl nepotřebuješ" Říká mi brilantní Vj o půl paté ranní, zrovna vidím v ten čas Mazteka devastovat celou hlavní halu a VJ má oči doširoka rozevřené, kleje potichu nad každou další mirriabilní led šablonou, propojenou s jeho tvůrčí zdvořilostí a exkluzivností, pro které bych málem opomenul tep detailů oné noci.

Po exklamujících břitech tripple bubble dropů ( co to ve skutečnosti znamená ?) a čeládce post-moderní alchemie ex-pleyů, přichází na řadu Modestep a bratr Josua & M, vidím jej v tom stavu superprchlivého nejsladšího extatického omráčení bezčasí, skutečně se dívám a ciferník sám na zlatém okruží hodinek zápěstí jde proti svému obvyklému chodu, to mne domnělo uvidět drogu s opačných stran zakřivenou časoprostorem a přitom při mne leželo něco velikého, princip kolize subjektivního času a substatce (tance) v těle překvapivé nuance modality a přitom vím, že by žádné, opravdu žádné bezčasí primárné nevzniklo (pocitově) kdybych tehdá sekundárně nevycestoval, nevzal si ony látky ( technologie extáze), nenavštívil ono místo a nezakřičel z plných plic za osvětu své duše, za budoucí vteřinu úplné taneční komunikace a reciprocity proto-chemických a lidských, trans-senzorických a dermálních částic pod sluncem, jež jsou obsaženy i odraženy ve třetím oku Imaginace.

Josua bere do dlaně mikrofon, očích propast a obrovské odhodlání, sbírání sil před výkřikem do davu, vpíjí do sebe oranžový mok a já si jen říkám, co všechno v něm má a co všechno za život, kdy takto okusil, zvídavě, před cestou, poslouchaje jejich Evolution Theory, vidouce je živě, jeho kolosální řev, vydra vesmírná jej přehlušit by nestačila, je to kvér čiré show-manovské velikosti a drop dubstepové plamzy položí celé výstaviště na kolena a roztrhá češky a bříška kloubů, tím umírám, už nestíhám fénixe nad hlavou té smečky, která se sbíhá do mých slabostí, utíkám někam daleko a vysoko neznámo kam, dostávám se na hrot víry, v době kdy jsem nevěděl, že Ježíš je Ikarova plazma spojující vše živé v revoluci nás, spolutvořících depo vesmírné etapy, onen karmický mantinel, jež vědouce, čeká až poručíš, až zakleješ, až vytaneš, že ty sám si volíš svůj osud a pád, ty sám se nenecháš vyhnat ze svého ráje, umělého ráje hlubokého jako srdce usmívajícího, to až tvá duše z ječmene přestane se ptát, vyhoří smutek a vyhoří senem té nejvyšší radosti, pro kterou jsi byl zrozen, aby jsi ji dosáhl již jako kluk a posléze připraven, jako Muž, aby se stal šťávou, ve které se postaví vzdoru pozitivní svět s membránou tanců a svitem v tělě času os živlů a bran do lisů lidských hlasů zpívajících slabostí, slaboštví a vytyčených ostrovů, kdy držíš kříž a nevytáhneš ho na světlo, které by substituovalo jeho realitu a pohltilo jeho hrot a tak ukrýváš své jícnění a bojíš se dusit v duši zmatek, máš zmatek nad zmatek, zhalucinovaný spratek století a andělský princ nové afázie, bojíš se vymanit a postavit si nad sebe boží tvář, nedej krucifix, nasadit si boží tvář na tu svou a nechat otékat stínem, stínečkem všechny cheruby beatu, v hvozdech kdy udupaných lidí, udasaných ve znovuzrození pro taneční horkokrevnost, když vidí, že jsi král, že jsi stepman, až na ten mramorový hrob boha jsem se smál.

A přesto drží krystal energie

-------------------------------

A tak blízko před nevyslovitelným ještě nestál, jen zřel co se blížilo a co se táhlo jeho hlavou, v konjunkci hlavy a srdce se rodilo další tělo, opice cítící v konjuknci hlávky enormní, nezastavitelná emoční tlak, aby z paprsčité výbůžky stočil ven z prostoru, cití, že je na nože s vnitřní rejekcí vnitřní skutečnosti, myslí že se musí držet něčeho vnějšího, kombinace drog způsobila, že se nemá čeho chytnou, poletuje okolo bydla na které se nedokázal posadit za doprovodné tonality té výstavištmí apocalypsy, propadává panické hrůze a substituuje pocity někomu dalšímu, někomu vyššímu, dalšímu, kdo možná ani neexistujem nebo se skrývá za neznámou tváří matérie přítomného a ty nevidíš, neboť jsi ulevil obvodům a visel se školní taneční stužky společnosti, té zachycující mocnosti světla, které nemůže existovat bez diamantového kazu zlata tanečníků, jejich rozzářených spocených očních slunečníků a dalších nelidských společníků, kteří se sdružovali nad křídla výstaviště, podlé a barbarské bytosti, proti, kterým nebylo léku.

A stále ještě nesla jeho krev moc té vnější iluze, když cítil, že akuzativ acidu začínal se metabolizovat a pořádně navnazovat ten kyselý déšť stoupavých puzení ke dvojí mase nekonečna beatu, sevřel pevně do dlaně křišťál, který dostal na maturitním večírku, strčil si křišťálovou trubičku ze skla do pusy a věřil, že to sjednotí paprsky světla energie jeho bytosti, které byly rozzářené všude, do všech koutů a explodovali veškerostí, všeobsáhlostí a všeobjímající konexí na nějaký nejneskonalejší letový řád.

Berlička kříže, krystal, držená v ústev se rozpadla, dopadla na zem, vypadla mi z úst a já viděl ji padat, jak mne opuští energie, ona iluze ohrazenosti, tak sklo zmizelo mezi kotníky tanečníků, spíše najetých somráků, co milují to samé, zachysovat, kaptčurovat vajbes, stálejíc v širé rozlehlosti mezihvězdného prostoru - informace ve formě energie exploduje do té nejkrásnější a nejpozdnější koláže v dokonalé hradbě neuronů kouzelného lůna uchvacujícího procendentralitu mozku . a ten se rozpíná v hlavách celosvětového divadla a každý senzorický frame vydával blaženost od pat až k uším na vlasech temena.

Klonování étherné působnosti - svět zítřka

-----------------------------------------------

Mezi pozůstalámi zfetovaného rauše bojiště na devastatoru byla celá plejáda padlých, dávní dobří bojovníci, andělé za svobodu, dnes se pachtící za tím co je třeba cítit, jak stoupá a vykřesá to jen úsvit, do ranních hodin a ta energie, krása času rozlehlého, který se ptá po údobích, vždy po tom samém, zdali je, času, opravdu jsi na tváři podivohudného tanečníka ? 

A tak jsem našel jednu duši, měla pod okem nateklé, přirozená vada, líbila se mi jeho slabost, potřeboval jsem nad ránem soucítit s někým kdo je na tom podobně jako já, povídáme si a nacházíme další myšlenky, taky si dal poprvé emko a jeho osud je zde vypsán, student prvního ročníku vysoké školy, vyzvídám co hledá zde, že je to extáze, pohyby očí v lidech zornic, myslím na živé informace periodicity historie a celé křídlo realmu duší - konzistence pohybu do explodující dezdeché jednoty - tam v izolaci procitnutí tvor nachází klenbu, ten kluk s jedním funkčním okem, pomrkávající Nietzche, který si poprvé vzal extázi hodnot našeho kapitálu noci a tak si povídáme a světlech, času, Einsteinovi, Nikolaji Teslovi, o géniích, o nepovídání, o vyjímečnosti slova v zapomenuté krajině elektornického Vesmíru, abychom pochopili tendence sebe sama, stali se komplexnějšími, my i celé to stádo, celé té škály lidu okolo, vydrážděných v utopické auto-satisfakci za pomocí atomové ekvivalence zvuku, moderních monster technologie, života, jeho nejposlednější i nejprvnější celosti, nepochopitelnosti stop jeho definic, opojení čirých elevací drogových rozjímatelů, žádní další pohádkové nadčasové pohledy už se neobjeví. 

A přitom ta zásadní část zápisku tady málem chybí, ta strachuplná a děsuplná askeze okamžiku tripujícího krkavce, letícího směrem k fantazii, ona dcera možného, jež letí od mozku a připravuje pole působnosti pro metabolizaci reality, ve výsledku to u mne vypadalo asi takto, viděl jsem tváře lidí, iluzivně jsem si o některých myslel, že jsou zlejší, více narušenější než ostatní, více posedlejší něčím temním, bouří a andělskostí či démoničností a tím byla autenticita mé Imaginace narušena, a zápolila samo s temným, které ji bavilo více než štěstí, více než radost, ta hlubina ve kteér se ztracíš, ve strachu, jež mnohé napovídá a rozruší tě dříve než jsi vzpomenež, že jsi skutečně žil, dýchal pro hvězdnou vibraci lásky, před zrozením torza hudby, civilizace, elektrřiny. 

V některých okamžicích se mne zmocňovala afekce bad tripu, neboť na mne útočila má vlastní představivost, má zhouba a vyhoštění z ráje, v koutcích každého na koho jsem se podíval, ve rtech za rty, pod švy lebky, na chvíli ta silná, sílící, temnozřivost, prudkodeché avidia částic temných archetypů, belzezub za rohem ke klíči bytí, belzezub na prameni vteřiny jednoho mladíka, další Mefistopheles, jež se drží toho co semnou mluví o knihách o alchymii a archívu, povídáme si i o minulém ročníku, je s podivem, že byl ještě lepší, tento je rozvleklejší a přesto pro mne revoluční a dýchám dovnitř i ven nad oblaka noční Prahy.

Adheze konce

--------------

Od  oněch

              momentů

                           v protisměru hodinových ručiček

                                                                          písky odvraceli tanečníkův čas

                         

         za dech vzpomínky                  

                                   za klony pocitů  

                                                  za umělé pojivo  kapilár

                                                                           za pocit nezapomenutelné nevyhnutelnosti   extáze  

                                                                                                                                     hromosvodu citu

 A tak okolo ranních hodin

   sbírám pocestné síly a pohybuje se po odvrácené sféře vlastního stínu

         již nevěřím, i věřím, že stále budu živ, i když mne zabijí po cestě na nádraží,

             ač nikoho neznám, dívky mne nespasili, nehledal jsem jich,

                prodírám se splaškama, vidoucí artefakty doby, jdoucí na skladiště, skládky,

                   volám přítelkyni zastřeným a matným hlasem, hraji na ni svoji pohodu, rozorán do duše,

                      okolo hlas měsíce, pomalu jdoucí a potácející zombies, nevýslovné štěstí z nalezeného piva,

                          několik toi toi a v ten moment, kdy svařené víno ohřívá mé rty, vykopávám tvář básníka,

                             básníka píšícího na malý lísteček, čtoucího před příšerně sjetým jedincem poezii, poezii, která o drogy nestojí,

                              a stálá opojení blížila se ve štětcích, v angličtině říkám naději, haiku o měsíčku a té temnomodravé stříbřité cestě mraků,

                                  lámaná a nepatřící slova, teprve se otřepávám ze zpustlin, obcházím prostor, vidím ožívající lidi, nezůstávám do konce,

                                   hledám zbytky duše, nějaké tříštivé světlo, zadumaná přítomnost vyššího řádu lhostejnosti, pečet rychlých ran zaúpění,

                                      Jsem tam či ne ? A ta vibrace je skutečná nebo ne ? Tak napůl. Říká mág. Osvětluje principy phace. Vím že to miluje i v šest ráno.                   

     

     Opuštím výstaviště s úsměvem plným smutku, melancholie a naplnění, prázdné ulice, jen silulety a hudba proudící z metra, na hl. nádraží klavír holubic,        popel trámu   z duše tavených  a bezdomovec, jeho příběh, vyfotil jsem jej, odchází vonné zvony, vlak a stesk po domově, Olomoucké slunce, po cestě píši příteli Poezii, znovu přemítám o mrtvých hrdinech, o osm měsíců později vytvořím svého, vlastního hrdinu, Salvairose, a než stihl se navráti do slunné Olomouce ranní, šel jako přízrak po ulici, tam rozkmotřil se s jedním vyučujícím pro konflikt jádra drogového, kdy zastupoval linii, že drogy mohli přinést něco pozitivního, něco co se nikdy nedozvíte, pokud to nezkusíte !

 

 

 A ještě pár ranních letů, psaných příteli z vlaku na Domovinu.

-----------------------------------------------------------

 

Mili, mlady, nadpozemsky pane, jelikoz neni vam rovnemu, co nezve se s vervou zve se Anteros ve vanku jemnych odpuzeni vabi prilehavou bezbrannost krepelcich kridel a dlani holubic hedvabi, od sbehnuti mne rdousi krive stycne plochy niternych a mineralnich pramenu.,-;

Co vsak s chuti mam pred ocima milosti, smutny chleb, kurka bolestna a hrdelni, nene-li snad Pravda, stejnako galaxie, i my umirame ? Jen s nejvetsim podivem shledavam tvou predpoved k nalezitemu predobrazu duse, vystihnoute tizive a vestecky, s prkenou presnosti na jednotku kryliadicko-nezvalovskou , jatou ke stupni, jenz stoupa k tvejasnosti zrive.Plody rodim z rakve, vazim si krve a umiram, stripky casu jsou otisky duse, mesic cely zhne uvadajicim listim, hrobari jdou spat. Mam ti toho mnoho co povedet bratre Kubo, opravdu se mezi 6000dusi nenalezne jedna jez je napred dobou nasi ?

 

Ac jsi mi nutkal jednou snovati obraz osvobozene krehkosti musy, naprotiklad my hanobili jeji ctnosti jako akt materskeho otroctvi,..jak dlouho budes sat malicka ? Veci se unahluji bez priprav, krize pne se po milnicich slasti, Ó nesmírna, poznalo hlubiny!

Kryl basni ve figure jeho nejvirtuoznejsi, jako by z pod vousu Mefistofele loudil liknava jsoucna tlam budoucich pekel, vsak jaky ten ci onen, maji vztah k vecnosti casu ve snoubenci prstencu obrazy skutecne dejinne postavy...jinak, kultovni mytus hrdiny je vzdy smazavan tokem scen. Hraji si s jednookym, pred klavirem sedavaje, tesknim andelum do brazdy klesnouci, smim jeste usinat, neb vibrace skutecne neusina, je jen snena.

Hluboce se jmenem basnikovym omlouvam sestre, jelikoz hleda v ni sluzebnici veci nutnych. Nenavratno, propastnost hlasu, poznala hlubiny, extaze je synergii andelu, postavy v jejich obraznosti svudne hreji kdyz kontempluji zlo, vsak jak s chaosem

Prave spasne proplouvaje, louc casu rozbreskem taje, jihne mlha, jez mi korenu hraje, kde vsak rostou-rostes zprodany sne za cenzuru duvery lidske a pozlatka jicnu ze snehurek krajet saskum od divadla, hlas, nas dva, Bratre, nezradi. empatie, sami na lasce sedmikvete, stekaji tenounce ?

Vsak stale je-li bdele je ptati, komu je placeno za pritraty pameti na voze teto civilizace, co to basnik po ranu za otazky, zpovida vdovy, archivare cerne magie a romske deti s tvari starcu od Klavirni casostvurne klaviatury, ach vse jen na pul, z osminek, sni a vzpomen, jak mlecnou kyselost my z brehu potoku a zpevu nareku lesu zvidali...on videl struny Imaginace, struny v pohybu, samouka, jak do palety tuka a hrdost ze slabych plic vydechavanych jeste slabsimi, moralne zpustlejsimi, co kdys Ghandi, zemrel jako dalsim mostem k hrdinstvi. Devcata brekaji slaba, kolebky dnes cnely nevypusteny.

Denik Tvuj opusni, musi bela ma matoha spatriti, co drive at skonci. Smeji se prelivum, jenz mrzka sebou zima ponese, do duchodu, umreme vsak, generace nase s nami, mistre Kubo? A Co strejda Komensky k antikristovi, hrobni mystik, synek zeme nasi, zapadan veliky, ten jak by dnes si vedl

...Oba se mylime - ty nemrhati casem tvorby drahocenne muzes, dik krutam profesorskym ? Vychazi slunce, znovu shledane tisicinou vod paprsku vrbami svetla jeho, uz jen prosim aby rakev mela i ornament ucteni stinu blahoskloneho pana Ikara._asi ?

• Jizda v protismeru- oh planehruzny archandeluv usvít - Leo expreses do jicnu hlozi srdce impulsu jitriti ku krase podzimu noveho, ach dejte mi sestry, vetevky, klavesu kam stoupaji plache svitky krepelci. mariin detail klidnych oci, per pavich odraz zarudly, kat se hladil.

   

   

•  
•