Basinfirefest 2014 - Spálené Poříčí

PROLOG

 

Předchozí dva ročníky se nám líbily, a tak nebyl důvod otálet s nákupem lístků prakticky

hned po spuštění předprodeje. Jak se postupem času kapely kumulovaly, začala se

objevovat celá řádka vystoupení, na která jsem byl velmi zvědavý. Největším tahákem se

pak pro mě stala kapela Death, následována především skupinami Sister Sin

a Chrome Division. Z tuzemských luhů a hájů mě nejvíce přitahoval tradičně Záviš, dále

pak Gutalax, Trollech či Mater Monstifera.

 

Co čert nechtěl, dva týdny před festivalem Trollech své vystoupení zrušili a jen pár dnů

před samotnou akcí došlo i ke zrušení Chrome Division. Hlavní organizátor Pepík Bruha vzal

tento incident jako chlap a přiznal svou chybu. Jako revanš však slíbil, že se jich dočkáme

příští rok.

 

DĚJ

 

Čtvrtek 26. 6. 2014

 

Jako již tradičně jsme vyrazili o den dříve na večírek pro nedočkavé. V Praze na Hlavním

nádraží jsme se srazili s moravskou částí naší bandy a vyrazili směr Plzeň odpanit další

festivalem nedotčenou kamarádku. Vzhledem k výluce na železniční trati jsme bohužel

museli z Plzně pokračovat náhradní autobusovou dopravou, s čímž měla evidentně celá

řádka lidí značné problémy. V Nezvěsticích jsme v restauraci Bon, kterou vřele doporučuji,

poobědvali výtečnou neochucenou grilovanou podrážku dělanou na pánvi a jako příloha

byla opravdová delikatesa – hranolky / americké brambory s hořčicí. Jídlu nasadila korunu

pompézní obloha v podobě jednoho kolečka okurku a dvou půlek cherry rajčátka.

Gastronomickou katastrofu nezachránilo ani dobré pivko. Dalším autobusem jsme pak

zamířili již do Spáleného Poříčí, kde naše první kroky vedly tradičně do restaurace Ve

Dvoře. Odtud se po provedení nápravy žaludku pokračovalo rovnou do stanového

městečka. Zde jsme byli hned po příchodu nepříjemně překvapeni požadavkem security

o 100 Kč za stan a 50 Kč za pytel na odpadky. Chápu, že pronájmy louky nejsou zadarmo

a že ceny prakticky všeho neustále rostou, což se logicky někde musí projevit, avšak ze

strany pořadatele by bylo určitě vhodné obdobné kroky oznámit předem prostřednictvím

webových stránek. Kemp byl letos, oproti předešlým rokům, rozdělen na dvě poloviny –

první pro auta, druhá pro stany. Ačkoliv to mnoho lidí rozezlilo, mně osobně to přijde,

především pak z hlediska bezpečnosti, jako dobrý nápad. Přeci jen po zkušenostech z

minulých let, kdy se nám při spánku 2 metry od stanů proháněla auta, beru tento krok

jako jednoznačně pozitivní.

 

„Ó chcánky, vychcané Hankou, škubánky se strouhankou…“
Záviš

 

Po zabydlení jsme konečně vyrazili do našeho „druhého domova“. Tetička Iva z kiosku

Maják byla celá dojatá, když nás po roce opět viděla, a tak jsme po pozdravení celé

naší „festivalové rodiny“ mohli konečně začít konzumovat lahodné pokrmy a popíjet

výborné Svijánky. Odpoledne se nám přehouplo rázem do noci, a proto nastal čas na

přesun do areálu, kde byl večírek pro nedočkavé již v plném proudu. Krátce po jedenácté

vystoupala na pódium legenda všech legend. Kníže pornofolku Milan Smrčka známý jako

ZÁVIŠ. Klubová scéna se před Skutečná liga stage zcela zaplnila a strhla se pravá a

nefalšovaná zábava se spoustou šílených tanečních kreací, hektolitry piva a mraky

kořalky. Došlo na veškeré zásadní hity jako Anděla, Chcánky nebo Cukrářská a i když byl

Závišův set asi o půl hodiny kratší, než původně avizoval program (110 minut), snad

nikomu to nemohlo vadit. Po koncertu se pokračovalo v párty, se Závišem jsme si dali

pivko, vysomroval na nás cigáro, my na něm zase několik fotek a tak se jelo dál až do

doby, kdy se to ve velkém pivníku začalo hemžit Hagridy bez motorek. To byl ten pravý

čas na to ukončit tuto skvělou zahajovací show a jít spát…

 

„Nemáš cigáro?“
Záviš

 

Pátek 27. 6. 2014

 

Co by to bylo za ráno, aby jako první nevstával budoucí majitel boha. A co by to bylo za

ráno, abych jako druhý nevstával já a nenašel ho kde jinde než u tetičky Ivy. Tradiční

snídaně v podobě piva, polévky a sprchy funguje takřka vždy a dokáže nakopnout téměř

každého. Dopolední pivně-jídelní rozjezd nás přiblížil prvním vystupujícím kapelám, a tak

jsme mohli poprvé zamířit do festivalového areálu. Naše první kroky, po obhlédnutí

novinek v areálu, vedly k Budweiser Budvar stage, kde již hrála svůj poslední koncert

v rámci vzpomínkového turné kapela POŽÁR MLÝNA. Tato plzeňská klubová kultovka

působila na scéně v letech 1989–2003, a poté, když Míra Prasopes Císler přešel k 

Tleskačům, se rozpadla. Po deseti letech (a rozpadu Tleskačů) se na podzim 2013 dala

banda zase dohromady a uspořádala vzpomínkové turné Monkey King is Not Dead. Jeho

poslední zastávkou bylo právě Spálené Poříčí a nutno podotknout, že tečka za turné to

nebyla moc povedená. Hlavně z hlediska zvukového. Jednotlivé nástroje nebyly zrovna

čitelné, zpěv zkreslený a i když se Prasopes a Šamšula Čermáková snažili sebevíc, tak z

toho bohužel ve výsledku víc než průměrné vystoupení nebylo. Problémy se zvukem

provázely i první songy finské bandy STAM1NA. Tam se naštěstí v průběhu koncertu

povedlo vše vyladit (a možná k tomu přispěla i notná dávka Jägermeistera v našem

smyslovém vnímání). Kapela se neobtěžovala moc komunikovat anglicky a jejich finské

průpovídky mezi songy tak hodnotím jednoznačně pozitivně. My nerozuměli jim, oni zase

nám, a o to to byla větší sranda. Začátek máme tedy za sebou, a jelikož v tu dobu

panovalo v Poříčí skutečně spalující horko, zamířila celá naše banda, vyjma toho

nejvzdělanějšího, který se vydal na průzkum místní fotovoltaické elektrárny, na odpočinek

k rybníku.

 

„Nebudu vás zbytečně zdržovat trapnýma kecama mezi písničkama, protože jsou trapný.“
Anna – zpěvačka Discoballs

 

Po dvou hodinách spánku ve stínu místních sekvojí a ochlazení jazyka nanukem z místní

jednoty (která je mimochodem velmi podnikavá, a proto když do Poříčí přijede několik

tisíc lidí, tak na celý víkend strategicky zavře) míříme zpět do areálu na Legendy se vrací.

K našemu překvapení se však žádná legenda nevrátila, protože podle aktualizovaného

programu (vydaného ve čtvrtek) hraje v jejich čase skáčková nářezovka DISCOBALLS.

Ti předvedli skvělé vystoupení, přesně takové, jaké si pod jejich hudebním stylem každý

představí. Sympatické, veselé a zpěvné texty, energická, temperamentní a krásná

zpěvačka a hlavně výborný pódiový výkon. Pro mě šlo o jedno z největších překvapení

letošního Basinu a hlavně o předzvěst toho, že tomuto ročníku budou dominovat ženské

vokalistky. Po skvělém skáčku mělo přijít na obměnu stylu, protože na hlavní stage měla

následovat německá banda Mekong Delta. Avšak protože předchozí kapelu v programu

(francouzskou Tagada Jones) po cestě 2× zastavila policie kvůli přetížení, došlo k 

prohození obou kapel, a proto místo plánovaných (a právě dohraných) Mekong Delta

právě na podium přichází francouzský hardcore punk TAGADA JONES! Nutno podotknout,

že z francouzské hudební scény neznám prakticky nic a celkově mi je jejich jazyk jednou

velkou romantickou neznámou. A právě kombinace jazyka země Galského kohouta a

hardcore punku dala vzniknout naprosto bombastickému vystoupení. Energické

vstupování kapely, svěží rytmy a naprosto šíleně uječená francouzština – to jsou hlavní

aspekty toho, že frantíci bavili snad každého, kdo si je přišel poslechnout. Pro mě další

příjemné překvapení, a to nejlepší mělo teprve přijít!

 

„Dva Jägry…“
nejběžnější hláška víkendu

 

Ještě před vystoupením Pipes and Pints jsme čistě ze zvědavosti zůstali u hlavního podia

na americké heavymetalové veterány METAL CHURCH. Skupina kolem kytaristy Kurdta

Vanderhoofa, která působí na scéně již takřka 35 let, má za sebou deset řadových desek

a stovky výborných koncertů potvrdila, že zkušeností, hitů a talentu má na rozdávání.

Naprosto profesionální výkon všech hudebníků, perfektní zpěv Ronnyho Munroa a hlavně

brilantní zvuk celého vystoupení nás doslova uzemnil. Jejich koncert byl bezesporu po

hudební stránce to nejlepší, co jsem na letošním Basinu viděl a jen velmi obtížně budu

hledat v paměti, kdy jsem obdobné hudební orgie zažil na festivalu naposledy.

 

Po přesunu na Jägermeister stage stíháme ještě „větší polovinu“ PIPES AND PINTS. Jeden

z mých tuzemských headlinerů potvrdil své výsostné postavení na české punkové scéně.

Dudy, česká muzikantská škola a americký zpěvák tvoří dokonalou harmonii a dá

vzniknout typickému ostrovnímu punku. Zpěvákův zběsilý výkon na podiu a úžasně

rytmická hudba zcela jistě patří k tomu nejlepšímu, co v našich punkových vodách lze

najít. Jestli má něco budoucnost, tak jsou to Pipes and Pints!

 

Po velmi náročném odpoledni / večeru se rozhodujeme vynechat zbytek Hatebreed a jít

si odpočinout na pivo. I letos byl oficiálním pivem festivalu Budvar a za sebe s klidem na

srdci mohu říct, že je to jedno z mála festivalových piv, které se bez problémů pít.

Nabídka je pestrá: desítka, dvanáctka, různé speciály (i do skla), plechovkový Pardál za

12 Kč, Pardálova bezinka za 20 Kč atd. I letos se čepovalo do vratných kelímků, které

byly tentokráte „pojištěny“ papírovým kupónem. Ten musel majitel odevzdat společně s 

kelímkem, aby měl nárok na vrácení peněz. Zpočátku jsme se tomu divili, ale pak jsme si

uvědomili, že to vlastně není žádný problém a hlavně dobrý nápad, který snad zabrání

tomu věčnému kradení kelímků.

 

Program páteční noci uzavírala kapela složená z bývalých členů legendárních Death a

nového zpěváka Maxe Phelpse. Tahle skupina vystupuje pod názvem DEATH TO ALL a

brázdí světem se svým vzpomínkovým turné na velikána deathmetalové scény Chucka

Schulindera. Ten Death založil v roce 1983, ovšem v roce 2001 zemřel na rakovinu.

Spálené Poříčí se stalo jedním z míst, kam Death to All na své pouti zavítali a já jsem za

to nesmírně rád. Jednotlivé songy byly precizně odehrané v celé své kráse, každý byl

navíc doprovázen mrazivým intrem. Max Phelps sice Chuck není, ale jako současný

vokalista uspěl na výbornou a spolu s celou bandou vystřihli takové vypalovačky jako

Leprosy, Spiritual Healing či Spirit Crusher. Má únava bohužel převýšila kvalitu vystoupení,

a proto jsem se zhruba 2 - 3 songy před koncem musel odebrat na lože. To bylo letos

povýšeno opět o úroveň výše. Ještě před nějakými třemi lety jsem si vystačil se stanem

a spacákem, poté jsem začal vozit karimatku a letos jsem měl dokonce i polštář a

nafukovací postel. Tímto tempem budu za pár let vozit instantní chatku… S posledními

tóny právě končících Death usínám. Pátek byl po hudební stránce skutečně výživný…

 

Sobota 28. 6. 2014

 

„Tři rumy!“
první slova Pána vod rumu po ránu

 

Taktéž sobota začínala obdobně jako předešlé dny na Basinu. Snídaně v podobě Svijan,

sprchy a polívky u tetičky Ivy nás nakopla i dnes. Ta byla navíc podpořené příchodem

loňského známého – Pána vod rumu s kamarádkou Olinkou. Nedalo se bohužel odmítnout,

a tak jsem sobotní ráno musel doplnit i já o pověstný námořnický nápoj.

 

První kapelou sobotního dne byla MATER MONSTIFERA. Český atmospheric - black metal

změnil poledne v pravou romantickou temnotu a především u hitu Beletseri jsem doslova

hýřil nadšením. České luhy a háje nabízí spoustu kvalitní, a přece prakticky neznámé,

muziky. A tvorba Mater Monstifera patří rozhodně do této škatulky a mohu ji jedině

doporučit. Po tomto výtečném hudebním úvodu se vracíme na oběd na Maják, kde již z 

posledního mele i taková persona jako Rumová víla. Holt 18 velkých rumů na lačný

žaludek po ránu udělá svoje… Nás naštěstí podobné problémy netrápí, ba naopak.

Poledne bylo zpříjemněno fantastickým kančím guláškem naší tetičky, za který bych jí

chtěl moc poděkovat!

 

Další kapelou na našem programu byly holky z INFLAGRANTI. Ty jsem viděl již po

několikáté a bohužel letošní vystoupení patřilo k těm nejslabším. V porovnání s ročníkem

2012 byl jejich letošní výkon o několik úrovní níž. Vystoupení bylo nezáživné, postrádalo

šmrnc a náboj. My jsme si naštěstí šmrnc a náboj dopřávali v podobě produktů

roznášených spoře oděnými dívkami, za jejichž konzumaci jsme získali nejeden květinový

věnec na krk.

 

„Na áčku hrajou nějaký skopčáci a maj v názvu Steel. To bude určitě dobrý!“
Já I.

 

Na druhé scéně ještě stíháme konec TITANIC. Při poslechu poslední písně celkem lituji,

že jsem z nich neviděl víc. Poté se po výše proneseném citátu přesouváme zpět k 

hlavnímu podiu, kde to rozjíždí německá powermetalová skupina STEEL ENGRAVED.

Jelikož v německu existují prakticky jen dva hudební styly, a sice trash a power, tak

většina germánských zástupců těchto žánrů ví „jak na to“. A to Steel Engraved potvrzují

dokonale. Jejich vystoupení mě docela baví a příznivce německého poweru zcela jistě

potěší.

 

„Na chléb místo medu mažu si hnis z vředu.“
Gutalax

 

To vystoupení grindového tělesa z Kremže GUTALAX mělo zcela jiné parametry. Tady šla

hudba stranou. Kapela uchvacuje nejen stylovým oblečením a bláznivou toaletní show,

ale především geniálními průpovídkami a skvěle naaranžovanými podkresy pod parádním

chrochto-kvičením zpěváka. To co předvedli Gutalax jsem na festivalu ještě nikdy neviděl

a doufám, že se se zástupci grindu budu setkávat čím dál častěji. Tento žánr je nejen

neskutečně zábavný, ale také přímo svádí k aktivnímu zapojení do pařby, což ostatně

dokazuje nejen pogující rodinka od dědečka po vnoučata, ale také úžasné jägerholky.

 

Po Gutalaxech následoval přesun k tetičce Ivě, kde se i naše děvčata aktivně zapojila

do panákování. Během toho se nad Poříčím strhla patrně největší přeháňka, a tak jsme

řádně opláštěnkovaní vyrazili na XIII. STOLETÍ. Ty jsem poprvé naživo viděl před dvěma

lety právě tady na Basinu a stejně jako tehdy mě i nyní nadchli. Jejich temná hudba

vyvolala perfektní atmosféru, kterou jemný déšť jenom umocnil. Ta největší přeháňka

byla již naštěstí za námi, avšak na hlavní stage zanechala slušnou spoušť, a tak celý

program nabral zpoždění. I pokračovalo se tedy v řádném Jägerování a právě hrající

MASTERPLAN Rolanda Grapowa nám k tomu dodával výborný podkres. Sice nemám

nejmenší tušení, co hráli, ale taková pařba, jaká se na ně strhla, se jen tak nevidí.

Neskutečně živelné pogo 150 metrů od podia bylo zakončené rituálním pohřbem Květáka,

kterému nechyběl smuteční proslov, hromadný recitál Kytice od Karla Jaromíra Erbena a

široké smuteční obecenstvo. Byli jsme také svědky zrození mocného boha Poserdóna.

 

Jako správný prorok povstal Květák z mrtvých při prvním hrábnutí do strun Jeffem

Watersem z ANNIHILATOR. A i když začala hrát kapela s asi hodinovým zpožděním,

nebránilo to hudebnímu zážitku. Nezáviděníhodná situace však nastala pro pořadatele.

Ti se museli rozhodnout jak se vypořádat s hodinovým skluzem. V programu byla totiž

plánovaná ještě jedna zahraniční kapela – Arkona. A jelikož kvůli počasí bylo velké

zpoždění, hrozilo protáhnutí programu a riskování finančního postihu. Já se po songu

Alison Hell přesunul na menší scénu, abych se podíval na jeden z posledních koncertů

tuzemské punkové legendy PLEXIS. Zpěvák Petr Hošek totiž několik dnů před Basinem

prodělal epileptický záchvat a kapela se proto rozhodla ke konci roku ukončit kariéru s 

tím, že dosud nasmlouvané koncerty se ještě odehrají (pozn. – podle všeho a reakcí na

facebooku to s tím koncem asi nakonec nebude tak horké :-)). Koncert to byl slušný, na

kapele nebyly znát žádné problémy, a tak se snad i nadále budeme s Hoškem a spol. na

pódiích potkávat. Na hlavní stage se mezitím organizátoři rozhodli nechat odehrát obě

zbývající kapely (Annihilator a Arkona) s tím, že obě vystoupení se bohužel zkrátí. A tak

jsme se nakonec dočkali i ruské Máši a její ARKONY! Ta svým hlasem a energickým

vystupováním uzemnila nejednoho posluchače. K nám se přidal Pán vod rumu se svou

Olinkou a těžká pogoshow pokračovala až do brzkých ranních hodin. Arkonu jsem viděl

již poněkolikáté (stejně jako Annihilator), a proto jsem se na paření mohl soustředit více

než na hudbu a dokonale si užít aktuální atmosféru. Po skončení koncertu jsme dojížděli

afterpárty ve velkém pivním stanu až do půl šesté ráno, což nás značně znavilo na

závěrečný den festivalu.

 

Neděle 29. 6. 2014

 

Poslední festivalové ráno bylo pro nejednoho návštěvníka značně odpočinkové. I my jsme

tak místo prvním dopoledním kapelám dali přednost tetičce Ivě, kde jsme uspořádali první

závody ve sprintu hlemýžďů. Jelikož jsem v této problematice považován za odborníka,

nedělalo mi problém vybrat si toho nejperspektivnějšího a první závod s přehledem vyhrát.

Jako odměnu dostal můj šnek jeden kubík dřeva na stavbu svého nového paláce.

 

První nedělní navštívenou kapelou se pak stala banda ETERNAL FIRE hrající na klubové

scéně. Tuto punk rockovou sebranku ze Sokolova znám již mnoho let, dokonce mám i

jedno podepsané CD z koncertu v Kolíně. Ani tentokrát mě nezklamali, a tak jediné, čeho

lze litovat, je že se pod podiem sešlo jen pár desítek lidí. To na druhé stage právě

dohrávala kapela KERN a ta měla kotel o poznání větší. My stihli akorát poslední kousek

v podobě kultovní skladby Blízko nás.

 

A to již nastal čas na ty největší taháky dne. Na hlavním podiu se představila kapela ze

Švédska SISTER SIN. Tento oldschoolový heavy metal v čele s naprosto fantastickou

Liv Jagrell mě naplno utvrdil v tom, že letošní ročník prostě patří ženským vokalistkám!

Liv a její kolegové předvedli strhující vystoupení, kterému unikátní atmosféru dodal

celkem slušný deštík. Ihned po koncertu jsem musel navštívit festivalový shop a koupit

si triko kapely. Na Sister Sin jsem se moc těšil a skupina předvedla, že právem. Pro mě

jeden z nejlepších koncertů letošního Basinu.

 

Trochu jiná káva byla další kapela s „ženskou“ vokalistkou. Metalcorová skupina WALLS

OF JERICHO z USA převedla ukázkovou spolupráci s publikem. Zpěvačka Candace

Kucsulain zcela jednoznačně ukázala, kdo že to má největší koule na celém festivalu. Její

nekompromisní jekot, chlapská ramena a imponující tetování mě takřka dostalo do kolen.

Obklopena výbornými hudebníky předvedli Walls of Jericho show, která se jen tak nevidí.

Na konci koncertu seskočila Candace z podia a zpívala v kotli s fanoušky, aby na závěr

dodala jemným hláskem „Thank you“. Chybělo pouze pukrle.

 

Unešen z Walls of Jericho jsem spěchal na druhou stage, kde právě končil ALKEHOL.

Jediný song, který jsem tak zastihl, byl Buráky odzpívaný, stejně jako před dvěma lety,

dcerou Oty Hereše. I rozhodl jsem se posečkat i na druhou Otovu kapelu, a sice TÖRR.

Novou sestavu s Bártem jsem viděl již po několikáté, a proto jsem se někdy v polovině

koncertu rozhodl jít načerpat síly.

 

Síly jsme nakonec čerpali déle, než bylo zdrávo. Ale co by to bylo za tradice, kdybychom

si náš Maják nevypili do dna a neuzavřeli jej. Po rozloučení se všemi známými jsme

nakonec ještě naposledy zavítali do areálu. Tou dobou se právě chýlilo ke konci

vystoupení amerických metalcorových titánů TRIVIUM. Akorát jsme zastihli závěrečnou,

a mou nejoblíbenější, skladbu In Waves. Ačkoliv jsem viděl pouhý jeden song, líbil se mi

jak on, tak celá propracovaná vizuální scéna. Poslední kapelu, kterou jsem na letošním

Basinfirefestu viděl, byla TUBLATANKA. Není to můj šálek kávy, a proto jsem po pár

minutkách raději prchl. Naposledy jsme si tedy prošli areál, vrátili kelímky a po čtyřech

náročných dnech šli poprvé spát před půlnocí. Již ve spacáku jsem poslouchal THE

POODLES a jen litoval, že nehráli o den či dva dříve.

 

Pondělí 30. 6. 2014

 

Mocným osmihodinovým spánkem jsme nabrali dostatečné množství sil na ranní balení.

Stejně jako vloni, tak i letos byla zlatá duše naší tetičky ochotná nás dovézti směr

nádraží, za což jí patří obrovský dík! Cesta z festivalu totiž bohužel patří mezi největší

obtíže celého Basinfirefestu. Poslední rockový autobus jede krátce po půlnoci, a tak

nezbývá nic jiného, než doufat v nacpání se do místních linkových autobusů. Nás

naštěstí obdobné problémy netrápí. Cesta domů tak mohla proběhnout v poklidu a bez

komplikací. Do polabských končin jsme dorazili krátce po poledni a nám nezbylo nic

jiného, než se rozloučit a těšit se na další vydařený festival.

 

EPILOG

 

Třetí návštěva Spáleného Poříčí je za mnou. Stejně jako předchozí ročníky, tak i letos

jsem se výborně bavil. Opět po roce jsem potkal všechny přátele z naší Majákovské

rodinky, poznal jsem spoustu nových lidí, včetně Záviše nebo samotného hlavního

organizátora Basinu Pepíka, za což jsem nesmírně rád. Poprvé v životě jsem měl možnost

lehce nahlédnout i do zákulisí a vidět, co obnáší pořádání takovéto akce. Vydařilo se i

počasí. I když občas lehce sprchlo nebo naopak místy solidně pražilo sluníčko, nic nebylo

ve větší míře, aby to nějak mohlo narušit naši pohodu na festivalu.

 

Hlavním bodem každého festivalu jsou samozřejmě kapely. Po hudební stránce předvedli

světovou extratřídu Metal Church. Fantastická byla i vystoupení Sister Sin, Walls of

Jericho, Death nebo Steel Engraved. Velmi mile mě překvapili vyjuchaní Tagada Jones a

skvěle jsem zapařil i na Masterplan, Annihilator či Arkonu. Z tuzemských kapel mě hodně

potěšili Záviš, XIII. století či Mater Monstifera. Za největší překvapení pak považuji

Gutalax a Discoballs. Vyložené zklamání jsem nezažil žádné, snad jen zvukové potíže u

Požáru Mlýna či zkrácení setů Annihilator a Arkony.

 

Basinfirefest 2014 ve mně zanechal spoustu pozitivních vzpomínek, skvělé nálady a

nových přátel. Pivo mi chutnalo, jídlo taktéž. Kapely, na které jsem se těšil, byly též

výborné a i to počasí ve výsledku bylo prima. Na závěr bych chtěl ještě jednou moc

poděkovat tetičce Ivě a celému personálu stánku Maják. Máme Vás moc rádi a doufáme,

že se budeme potkávat i v dalších letech!

 

KLADY

 

+ Spousta skvělých kapel a hlavně pestrá a neotřelá dramaturgie festivalu
+ Maják tetičky Ivy a spol.
+ Rozdělení kempu na dvě poloviny
+ Dobré pivo, dobré jídlo, dobré ceny
+ Čisté záchody, tekoucí voda, pánské krosky atd.
+ Počasí

 

ZÁPORY

 

- Neohlášené zpoplatnění kempu
- Několik změn v programu, chtělo by to informační tabuli, ne jen moderátora