Current 93, Praha

Každá správná reportáž začíná u zlatem rámovaných halucinogenních vzorů plných veselých barev. Nebylo tomu jinak ani tehdy, díval jsem se na ty obrázky spíše v rychlosti, ale tím spíš v nich našel uspokojení. Krajina rytmicky ubíhala a my jeli do náruče naprosto krvavého západu slunce, ten den mohl být klidně posledním a nikomu by to nevadilo.  

Stojím v řadě, abych se dostal na kázání. Potkávám blouznící poutníky, vede je pán v černém hávu a kloboukem na hlavě. Představuji si, jak je zavede do kanalizačních stok a ukazovátkem bude píchat do líných krys, aby předvedly svá nacvičená kouzla. Lidé jim budou tleskat a ráchat se v těch sračkách, protože ty sračky jsou přeci staleté a japonští turisti na ně blikají těmi svými blesky, takže se v poslední době zvýšil prodej slunečních brýlí pro hlodavce a celkově jejich příjmy raketově rostou, cestují teď do exotických zemích letecky. Místní rabín to z povzdáli pozoruje, přehodí si přes rameno šátek a poklidně si jde dát své latkes a gefilte fisch, protože z toho všeho má svá procenta a je to tak dobře. 

Sakrální místa mají zvláštní magii. Serafové na zdi přikutí jako by prstem hrozili a lišáckým pohledem zároveň chápali všechny ty hříšné duše pod nimi. Dejte si pozor, my vás vidíme, tak se chovejte hezky, ale jasně – kdyby nás někdo sundal, tak se k těm vašim orgiím připojíme a jedeme v tom spolu. Vysoké stropy počítají s tím, že se prostor naplní jedovatým oparem, takový plynojem jako vidíte v industriálních zónách, kde do něj jímají duch oceli. V kostele lapají do něj vydýchaný vzduch a prodávají jej turistům za hrozně vysoké částky, aby pak nazí skákali do fontán a rejdili na mono-cyklech. Jsou na tom závislé celé zájezdy ze západních zemí, cestovní kanceláře na tom vydělávají ohromné částky.  

Sejdeme se tedy vyslechnout zprávu o konci světa, tak příznačné téma pro tato místa. Místo, kde takové zvěsti nabývají na své intenzitě. Možná proto, že právě zde, a ne jinde, lidé zvěstem o zániku všeho věří. Postavy oddaně následují rytmus, ztrácí se jejich kontury a z očí jim plane pomalý oheň pískové barvy, vznáší se ke stropu a celá budova na radaru vyzařuje do okolí radioaktivní záření, patrné i na radaru v řídícím centru dohledu nad nepozemskými operacemi ve vzdálené budově, kde si dohlížející plukovník dělá zápisky do své velké červené knihy a vydává patřičné rozkazy.  

V doznívajícím lomozu explozí atomových zbraní nalézám jisté uspokojení, budova je naplněna zlověstným varováním, bohužel nikdo neprodává u vstupu krucifixy a celý obchodní aspekt dnešního setkání nedává dostatečný smysl. “Nemůžete tu tak nahlas mluvit, buďte potichu a nerušte”, ano jistě, s lopotným výrazem si sedá ke zdi a usíná, protože než na něj přijde řada v seskoku z útesu, bude mít dost času. Zmínění serafové mají plné kapsy bakšiše a taky nejlepší výhled, protože si do nekonečného soukolí sansáry nemusí kupovat předražené místenky, jenom se vezou a odmaká to za ně někdo jiný. Budeme brzo vyřazeni z procesu, přesně dle regulí pro řízení nepozemských operací, odstraněni a eliminováni přesně podle instrukcí tak pečlivě namalovaných na zdech a stropech okolo majestátného oltáře starým mistrem, který věděl, o čem je tady sakra řeč.  

Rozprchneme se do svých děr dříve, než si nás všimnou turističtí průvodci, toho večera tak agresivně nalazeni. Navlékli by nás do podivně barevných kostýmů a nechali tancovat až do rána, šťouchali by nám do zad dlouhými bidly a tantiémy z toho všeho by skončily v nějakém thajském bordelu.