Peha Tour 2007

Den, který se během měsíce dubna zapsal v mém pomyslném kalendáři na první místo, byl náhle tady. Je večer 18.4. S kamarádem procházíme potemnělou Prahou, zastavujíce se na každém rohu, abychom měli jistotu, zda-li jsme náhodou neodbočili špatně. Jak se brzo ukáže, není nám to příliš platné a za chvíli už s mapkou v ruce bezradně bloumáme kolem dokola. Jedna z procházejících slečen, která si byla již od pohledu svoji cestou více než jistá, nám naštěstí laskavě poradila a už za minutku dvě jsme stáli přímo přede dveřmi Paláce Akropolis, kde se už notný čas před začátkem vystoupení slovenské skupiny Pehy začaly shlukovat davy lidí, ať už šlo o skalní příznivce nebo ty, kteří přišli ze zvědavosti.
Reklamní videoprojekce i vyvěšované plakáty sponzorů "oživují" až první předskokani, plzeňští Mandrage. Bohužel, nepříliš výrazně. Skupina sice neotálí a okamžitě se rychlými písněmi snaží posluchače strhnout, ale malý sál v kombinaci s tvrdou muzikou a nezvykem na přehnanou hlasitost mě spíše nutí zacpat si uši. Pro jistotu se rozhlédnu, zvědav, jestli ostatní sdílí můj názor, a opravdu - kromě vysokého bohéma, kývajícího hlavou ze strany na stranu, stojí většina lidí pod pódiem přikovaná k podlaze a mladé hudebníky sleduje s kamennými tvářemi. Dalšími skladbami si u mně pomalu napravují reputaci, ale rozhodně nezapomínám, proč jsem dnes přišel.
Chvíli na to se objevují Ready Kirken trochu neobvykle v roli předskokanů (tento fakt je poněkud sporný, protože na pódiu strávili hodně času). S odevšivším zpěvákem z této kapely odešlo i jejich kouzlo, slyšel jsem. Mně ale známé písničky zněly prakticky stejně a charisma z formace nevyprchalo, naopak. Čtveřice je až překvapivě sehraná a kromě nešťastného ozvučení, kdy nástroje naprosto přehlušily zpěv, dělala dobrý dojem. Vystoupení, z úvodu vlažnější, pomalu začíná nabírat na obrátkách. Snad všichni v sále už, aspoň náhodou, slyšeli pár písní této rockové kapely, a tak několik známých hitů, jako například "1+1" nebo "Černý brejle", už někteří zpívají společně s Janem Polanským.
Ti, kdo si doposud zachovávali odstup a oproti některým unešeným fanouškům také kultivovanost, už netrpělivě čekali na hlavní bod večera. Přiznávám, že jsem během závěrečného bubenického výstupu Ready Kirken málem zapomněl, co je ještě před námi, ale to byla konec konců dobrá zpráva. Rozhlédnu se - atmosféra je uvolněnější a nálada k nepoznání od té, kdy se začínalo. Vlastně už si jen stěží dokážu představit větší pohodu a lépe strávený večer. Když si vezmu, že nás stále čekalo to nejdůležitější... Rok od roku slavnější slovenská skupina Peha se konečně, za velikého potlesku jejích příznivců, dostává na scénu. Hned první písní nás přesvědčí o tom, že lístky nebyly jen vyhozené peníze. Prostor vedle nových skladeb a známých hitovek dostávají i starší alba, což plně respektujeme, ačkoli jsou tu i takoví, kteří tyto výtvory takříkajíc přetrpí. Světelná show začíná gradovat, střídání nástrojů i kytarové sólo dobarvují atmosféru a po chvíli začíná být v sále skutečně dusno. Dívka po mé levici si neúnavně prozpěvuje každou píseň, pár o dvě místa před námi si v tlačenici dokonce troufá zatančit a o vesele poskakující skupině u velkých reproduktorů, kde bych nejspíše ohluchl, ani nemluvě. Na řadu se párkrát dostaneme i my, když nás Slovenka vyzve k odzpívání refrénů. Jinak se ale především bavíme, roztleskáváme a nezapomínáme si ani šlapat po nohou nebo si navzájem řvát do ucha: "Joo!". Protože Peha nepolevuje, zanedlouho již jeden mladík z davu odstartuje skákací horečku. Sál je přeplněn k prasknutí, a tak skáčou všichni, i ti, kteří nechtějí. Hřebem večera je pak nejúspěšnější slovenská píseň roku 2006 - "Spomal", kterou zpíváme jako jeden veliký sbor úplně všichni, kdo jsme se tam tehdy sešli. Vystoupení se chýlí ke konci, chtiví fanoušci si ale bouřlivými ohlasy znovu kapelu přivolají a ta ještě dvěma přídavky zakončí fantastickou show.
Sál se vyprazdňuje dlouho a hodnou chvíli trvá, než vůbec můžeme udělat jediný krok. V uších mi zvoní, vyhybám se roztříštěným sklenicím na podlaze a přemýšlím... Ne, nepřemýšlím. Na to už ani nemám sílu. V naprosté euforii se dostáváme na ulici, kde bezprostředně, zřejmě kvůli velkým hloučkům lidí, projíždí policejní vůz. Ztrhaní, napůl hluší, za to však "odvázaní", se pomalu suneme k tramvajové zastávce, tušíce, že na tento den jen tak nezapomeneme.