Spinální jednotka

Spinální jednotka, oddělení v nemocnici, kde neuvidíte chodícího pacienta. Oddělení kde jsem strávila skoro tři týdny na souvislé praxe při studiu na SZŠ. Začala jsem si tam vážit toho, že můžu chodit a že se sama najím. Začala sem nekompromisně používat pásy v autě a do všech spolucestucíjích v autě jsem hučela tak dlouho, dokud se nepřipoutali.
Byli tady pacienti s nádory, po autonehodách, po pokusech o sebevraždu, po úrazech. Přicházeli sem z ARA, JIPU a traumatologie. Odsud pak odcházeli do rehabilitačních ústavů. Spinální jednotka byla takový jejich přestupný ostrůvek na jejich dlouhé cestě, cestě za smířením a za novým životem.
Než jsem na „spinálku“ přišla bála jsem se, že tady budou pacienti psychicky na dně, ale nebylo to tak. Byli tady lidi, od kterých bysme se mohli všichni učit. Všichni si stěžujeme, když máme obyčejnou chřipku. Ale co má dělat pacient, který má rakovinu, necítí nohy a jeho budoucnost je značně nejistá? Co má dělat mladičká hezká slečna po autonehodě, která není schopná se ani najíst? Kde berou sílu? Jsou už měsíce zavřeni za zdmi nemocnice většinou daleko od domova. Jsou závislí na personálu. Jak se asi cítí, když si musí o každé napití říct sestřičce? Když nejsou schopni si říct, když potřebujou na záchod a musí mít plíny? A přesto když k nim přijdete na pokoj tak s vámi vtipkujou a rádi si povídají.
Všichni jsou v odborné péči fyzioterapeutů, kteří se jim věnují hodiny denně, dochází za nimi psycholog a ergoterapeut. Vlastně ani nemají moc volného času, jak je v nemocnici zvykem, všichni se u nich pořád střídají takže nejsou sami a to je pro ně určitě neskutečně důležité.
Mám pocit, že jsem se tam toho hodě naučila, snad nejde ani tolik o odborné výkony jako spíš o vnímání lidí s tělesným postižením. Naučila jsem se tam, že péče se dá poskytovat i jinak než jak se viděla na jiných odděleních, mile, trpělivě, bez úzkostlivého šetření materiálu. Všechno se tam dělalo tak nějak pečlivěji než na ostatních odděleních. Každý den se tu všichni pacienti vozili na speciální vaně do koupelny a povlíkala sem jim čistě celá postel! Byli tam jedny z nejlepších sester s jakými jsem se setkala.
Když jsem pak poslední den odcházela, vůbec se mi nechtělo. Snad poprvé se mi stalo, že jsem si řekla „tady bych chtěla dělat.“ Doufám, že se tam ještě někdy vrátím, buď na praxi ze školy nebo jako sestřička.
Těch několik tváří se mi zarylo hluboko do paměti. Vždycky až mě někdo bude hecovat abych jela rychle nebo abych předjížděla, představím si ty pacienty a řeknu si „ne“ to přece nemá smysl.